Rád bych vzpomenul ještě jeden příběh, který se sice také odehrál poblíž moře, ale je úplně z jiného soudku. O nějakých 1800km na sever jsou města Iquique a Arica. Nacházejí se opět u moře, obklopeny vskutku suchou pouští (na některých místech již více jak 60 let nepršelo). Občas se v okolí vyskytnou hluboká údolí napájená vodou z hor a uprostřed pouště tak můžete narazit na desítky kilometrů se rozprostírající "oázy" plné tropického ovoce a zeleniny.

    Co se týká předpovědi počasí, padáčkáři si tam opravdu nemusejí dělat starosti. Letní teploty se od zimních moc neliší (v rozmezí 20-30°C) a roční srážkový úhrn činí neuvěřitelných 1mm!! Klima je však velice příjemné a po dešti se mi nijak moc nestýskalo.



    Jednu dobu jsem se octil na pár dní bez svých milých společníků, nicméně mi přálo štěstí, protože jsem narazil na skupinu 8 švýcarských turistů, trávících vánoční svátky se svými padákovými miláčky právě v Iquique. Spřátelili jsme se brzy (slunce, moře, padáky, dovolená… to dělá své) a společně jsme nějakých pár hodin nalétali. Start je ve výšce asi 500m, přistání na pláži. Létá se hlavně v termice, která je docela přijatelná - největší stoupáky byly kolem 5m/s. Na startovačku Alto Hospicio vás dopraví taxi (v přepočtu asi za 60,- Kč, což na cestu zhruba 15km není špatné). Nejprve musíte vystoupat 50-80m, přeskočit na další písečný svah, zase vytočit, přeskočit a tak podobně pokračovat 3-4km a pak máte pod sebou celé stopadesátitisícové město.



    Nádherný pohled, který spolu s mořem a plážemi potěší oko na rozdíl od jednotvárné písečné pouště. Celé to trvá 1-2 hodinky a můžete si to dát dvakrát denně, buď ráno mezi 11. a 2. odpolední nebo později mezi 5. a 8. večer, neboť přes odpoledne je vítr od moře na start příliš silný. Tento čas lze však vhodně vyplnit koupáním v moři, potažmo doplněním vhodných tekutin (pivo se španělsky řekne cerveza).



    Oblast je ovšem zajímavá i z pohledu pokusů o přelety. Ideální je zajet 60km na jih do místa zvané Patillos, odkud se dá vyrážet zpět do Iquique. Letí se nad přibližně 400-600m vysokým skalnato-písečným hřebenem ve vzdálenosti asi 3-5km od moře. Na první pohled velice jednoduchý cross. Na druhý pohled však zjistíte, že na východ se rozprostírá pustá poušť bez jakýchkoliv známek civilizace (kde se každou chvíli objevují silné vzdušné víry "dust devils" a stoupáky či klesáky 10-15m jsou stejně tak běžné, takže to není ta pravá pohoda) a na západ se musí proletět dvěma vojenskými prostory a asi 500m širokým "koridorem" od jednoho civilního a jednoho vojenského letiště.

    Když jsme jeli po silnici na start, veškeré tyhle informace probíhaly v němčině (které jsem dosud nepřišel na chuť a tudíž nerozumím prakticky nic). Většinou jedna až dvě jednoduché uklidňující věty v angličtině nebo španělštině mně určené shrnovaly detailní popis desetiminutového vysvětlujícího monologu jednoho ze Švýcarů, co se to již dvakrát pokoušel přeletět. Je to všechno naprosto v klidu, napíchnu se na nějakého zástřeláka a všechno bude v richtiku, trochu natočit, zbytečně se nikde nezdržovat a mazat dopředu atd. Další detail je ten, že terén je poměrně velice členitý, tvoří několik velkých "amfiteátrů," při jejichž přeletu i se speedem ihned ztratíte předcházející těžce vydřené metry. Zhruba asi na 19. kilometru za podpory silného jižního větru, který vydatně roztrhával termiku, jsem jak jinak než vyhnil a kde jinde, než přímo ve vojenském cvičném prostoru. Dva borci ještě pokračovali dál, zbytek potkal podobný osud jako mě někde vzadu. Sbalil jsem padák a vydal se z úpatí kopce směrem k moři, tedy k silnici, na které jsem mohl očekávat za nějaký okamžik sběrný vůz pro podobné nešťastníky jako já. Vysílačkou mne ještě švýcarští kolegové nabádali, ať jdu pouze ve stopách od nějakého vozidla a co nejkratší cestou se dostanu k silnici. Řídil jsem se jejich radou, nicméně jak jsem se vzdaloval od kopce, byla stopa stále méně výrazná, až zmizela úplně pod navátým pískem.



    Ocitl jsem se uprostřed pole posetého stovkami leteckých bomb, z nichž podle předchozích varování bylo určitě pár desítek nevybuchlých (až na zpáteční cestě jsem si všiml varovných tabulí "peligro de muerte", zakazujících vstup do vojenského prostoru). Nakonec jsem se po několika minutách opatrného našlapování dostal opět do bezpečí, ale adrenalin na zemi tentokrát mnohonásobně překonal zážitky ze vzduchu.



    V Chile se samozřejmě létá i v horách, kde je to zase o něčem jiném, ale to by bylo na další vyprávění, takže třeba někdy příště.

    Na závěr bych rád poděkoval firmám WANZL a MERIT, které náš jihoamerický výlet sponzorsky podpořily, podobně jako firmy SKY Paragliders a MAC Para Technology, na jejichž kluzácích - QUIX 28, tandem MAXI, potažmo GRANT 27 a TREND 24 jsme prožili spoustu krásných a rozhodně nezapomenutelných zážitků.





    Údaje o letových terénech, paraglidingových školách apod. určitě najdete na webových stránkách internetu. Pakliže byste se chtěli dovědět něco přímo ode mne či mých kolegů, tak klidně mailujte na adresu:
hrubyd@login.merit.cz.