Odtud jsme letěli přes Budějovice na Jaroměřice n. Rok., kde jsem si opět zavzpomínal nad silnicí, kudy jsem s rodiči na šlapacím autíčku jezdil k babičce a dědečkovi na oběd. Obkroužili zámek s parkem, prohlédli dům mé sestřenice, hřbitov s rodinnou hrobkou a už nabrali směr Třebíč. Pod námi se klikatila silnice, která má stejný cíl.



    Letiště s pěkným hangárem jsme viděli z dáli, je pěkně vytyčené, ale marně jsem hledali větrný pytel. Obletěli jsme tedy znovu, vyhnuli se vesničce, nad kterou si nepřejí přelétávat a opět bez vidu pytle. Zvolili tedy směr a přistáli. Trefili jsme se, pytel tam mají, ale je vybledlý a tudíž málo viditelný. Pan Picmaus nás vítal "tak to jste vy z těch Teplic, já bych se na tak dalekou cestu s rogalem nevydal...". Ukotvili jsme stroj, protože začalo foukat a šli se do města najíst, neboť na letišti probíhaly pilné přípravy na zítřejší slet. Po návratu jsme jim chvíli pomohli shrabovat seno, občerstvili se a strávili čas příjemným povídáním o letištním životě, létání a známých kolem toho. Posléze přilétli Jirka s Honzou z Jihlavy a do povídání se zapojili. Nalákal jsem je na krásné zážitky z letu nad vranovskou přehradou, takže o tom začali uvažovat.

    V podvečer jsme letěli zpět do Mor. Budějovic - pohodlné postýlky a Dvořákovic péče nás lákaly. Letěli jsme však proti silnému větru, takže cesta vůbec neubíhala. Vašek mi chtěl pomoci natáhnout to na rychlost, vítr mu podfoukl štítek od přilby a ten ulétl. Přistávací manévr proti kopci a po větru ( dodržovali jsme jednosměrnost dráhy) byl dosti náročný, tentokrát jsme podle pilota měli přistát stejně jako předchozího dne, že ta jednosměrnost není dogma. Po přistání nás čekalo velmi nemilé překvapení : od plexisklového štítku, který uletěl, byla naseknutá náběžná hrana vrtule a nafukováním listu se rozevřela odtoková hrana vrtule. Nastala starost, co s tím, a proto jsme byli rádi, když zakroužila éra Jirky a Honzy a přistáli. Společně jsme mudrovali, jak danou situaci vyřešit, nakonec jsme vrtuli demontovali, všech pět i s vrtulí se vecpalo do Felicie a jeli k Dvořákům. Bohdan někde sehnal Lepox, lepicí pásky a večer v dílně začala kosmetická práce, oprava vrtule.

    Nemohli jsem ani dospat, ráno jsme s radostí zjistili, že to vypadá dobře, že se na to dá doletět. Vašek odstranil lepicí pásku, která dělala formu, vybrousil vrtuli a jeli jsme na letiště s tím, že Jirka s Honzou poletí nad přehradu, vezmou sebou Bohdana a hned přiletí do Třebíče. My potom za nimi, zkontrolujeme vrtuli a budeme pokračovat domů. Ale vítr nám plány překazil. Už jsme byli připraveni ke startu, když jsme to vzdali, byl tak silný nárazový vítr, že na rychloměru ukazoval přes 40 km/hod. Tříkolku jsme přivázali jak jsme mohli, dokonce i kolo řetězem ke kotvě v panelu. Chlapi volali z Třebíče, že tam nemáme létat, že je tam velký nárazový vítr. A tak jsme polehávali vedle tříkolky, kontrolovali ukotvení, hlídali vítr, sprchovali se teplou a posléze studenou vodou z hadice, Vašek měl velké prádlo. Po poledni přijeli Dvořákovi, odvezli mne na nákup baterií do GPS a nějaké diety pro Vaška, domů na jídlo - kynuté knedlíky s třešněmi. Ty jsem potom přivezl i Vaškovi. Mezitím přiletěl i Čmelák, přestože měl napsanou práci až do večera - pilot ukazoval mozoly na ruce od kniplu… A tak jsme klábosili a popíjeli pilotovo vínečko. Po shlédnutí předpovědi počasí, která byla dosti hrůzostrašná jsme se dohodli, že přespíme v buňce u pilota, vstaneme brzo ráno a hned poletíme - po větru, abychom toho uletěli co nejvíc v ranních hodinách a dopoledne byli doma.



    Vstávali jsme v půl páté, odlétli až v půl šesté (nějak nám zlobilo startování). Na fotografování to nebylo, ale cesta nám ubíhala pěkně, GPS ukazovala rychlost vůči zemi 100 - 110 km/hod. Tato selanka však netrvala dlouho - asi 40 km před Táborem se najednou před námi objevila hradba mraků - fronta a už to také začalo pořádně mlít.

    Museli jsme urychleně přistát, Vašek vyhlédlo místo, hrazdu jsme drželi oba, ale vyhlédnutá loučka zůstala nepovšimnuta, protože jsme to neriskovali otočit, přistávali jsme rovnou na pole, když Vašek zaklel "dopr… , je to kukuřice". Přistáli jsme však hladce, byla naštěstí nízká, ani na porostu jsme neudělali škody. Drželi jsme tříkolu až přešla fronta (ani nekáplo), poté ji vytlačili z kukuřičného pole na vyhlédnutou louku, mouchy žraly, takže honem odstartovat. Řeklo se honem, ale dalo to nahození motoru opět starost. Ještě zakroužení nad vesničkou (nikde ani živáčka, bylo to ve svátek v půl sedmé ráno), nad pěkným skautským táborem u rybníčka a honem na Tábor. Ale ouha, odteďka už jenom proti větru. Po drahné chvíli jsme byli nad letištěm Tábor Všechov. Pohled na větrný pytel ukázal, že jde o "bočák," proto jsem přistával šikmo na dráhu. Zajeli jsme hned k čerpadlu a tankovali rovnou do nádrží. Také otevřeli restauraci, abychom se občerstvili a poté opět na trasu. Teď směr Hořovice.

    Vítr nás trochu snášel, takže oproti pátku jsme letěli trochu vpravo od trasy. V prostoru letiště Příbram nás podlétal cvičný letoun s vojenskými výsostnými znaky, po chvíli jsme ve sluchátkách opět zaslechli pípání našeho "známého" radaru. Ještě pár fotek klikatící se Vltavy a za chvíli jsme byli nad Hořovicemi. Předpisový okruh, respektování posunutého prahu, přejetí na pojížděčku a před hangár, kde aeroklubáci připravovali větroně. Doplnění benzínu, doplnění něčeho k snědku, zapití, chvíle povídání s kolegou rogalistou z domovského letiště a opět na trasu.



    Už bylo před polednem, sluníčko tedy pracovalo, takže let byl všelijaký, jenom ne klidný. K tomu ještě protivítr. Rychloměr ukazoval stále přes 90 km/hod., ale GPS hlásila, že vůči zemi se pohybujeme pouze šedesátkou ! Neubývalo to, ale pohonné hmoty ano ! Ještě jsme obletěli Křivoklát a zopakoval jsem fotografování. Jinak křivoklátské lesy nebyly příjemné - do větší výše než 300 m nechtěl Vašek, abych stoupal, že nás tahají mraky, v nižší výšce obtěžoval vítr, který kopíroval terén a "mlel".Také časté "padáky," kdy opadání bylo až 2m/sec, nás trápily, protože jsem musel přidávat plyn. Hledali jsme "průsmyky" v lese, tj. místa, kde lesa bylo méně a stále bylo nějaké místo, kde by se dalo přistát.

    Potom jsme už viděli chmelnice, Louny, Ranou, kde byli na návětrné straně zavěšeni padáčkáři. A zase jsem musel "přitápět" motoru, abychom se proti větru trochu pohnuli. Do Teplic zbývalo kolem 20 km, když jsme v místě cíle viděli hrozivé mraky až na zem, vypadalo to, že tam prší. A tak nezbylo, než opět nalétnout na okruh letiště v Charvátcích a přistát tam. Popovídali jsme, mezitím se fronta mraků přesunula a my mohli odstartovat k cíli. Vlevo byl Bořeň, Bílina, letěli jsme nad rekultivovanými výsypkami a už byla vidět charakteristická vodárenská věž. Na letišti nebyl žádný provoz a tak jsme mohli nasadit rovnou na přistání.

    Byli jsme rádi, že jsme opět doma, že se nám to podařilo dotáhnout v tom nepříjemném větru a před tou slotou, která byla předpovídána. Je pravdou, že ruce mne bolely, ale měl jsem příjemný pocit, že jsem celou cestu z Moravy řídil sám, že jsem při tom absolvoval 5 startů a 5 přistání na cizích letištích. Doba letu 3.5 hodiny.




    Celkově, přestože se nejednalo o laciný výlet, pocitově se to nedá popsat, absolvovat tento sportovní výkon v mém věku, to dodá jednomu trochu sebedůvěry a přehlušilo to všechny nepříjemné pocity s mým odchodem do důchodu spojené. A tak mám opět na co vzpomínat, promítat si v duchu film z každé chvíle našeho letu a opět se kochat krásou naší země, krásami míst, která jsem tak dobře znal z doby mého mládí.