Sobota 11.září 2004 - den "D"
    Vstávám v 06.30, polykám prášky proti křečím, co mi dal náš biker a na 07.00 jedu hodit padák na hromadu. V 07.30 vyjíždíme do hor. Tentokrát nebloudím, a tak jsem přesně v 10.00 v sedle, kde nám budou předávat běžci štafetu. Myslím na toho našeho, zrovna mu to začalo. Počítám, že tu bude tak za 2 hodiny a pokouším se nasnídat. Nejde to, žaludek se mi smrskl do velikosti vlašského ořechu. Asi z pohledu na cestu k prvnímu startu. Ze sedla 200m dolů po prudkém suťovišti na cestu a potom 400m do kopce, který důvěrně znám z tréninku.

    Náš běžec je dříč a tak se před 12. hodinou sypu dolů sutí. Dvakrát padám a nadávám si, jak jsem nemotorný. Ale nejsem jediný. Kolega z Čech padá pětkrát, z toho jednou přes hlavu. Bere si s sebou Rakušana, který ho chvíli před pádem předběhl. Slibuji si, že tohle už nikdy víc. Ale karty jsou rozdány a já musím běžet. Hlava velí běž, ale nohy se zmůžou jen na chůzi. Ostatně jdou všichni, rozdíly jsou jen v tempu. Cestou mě vezme dobře osm Rakušanů. Sípám na startu a vybaluji padák. Nemám sílu ho rozložit celý a tak čechrám prostředních 20 komor proti větru a spoléhám se, že to nějak vyklepu. Nezbytná kontrola nožních popruhů, prudké škubnutí za áčka a Intox v celé kráse mám nad hlavou. Letím a konečně odpočívám. Tedy alespoň fyzicky. Duševně moc ne, protože letím namáčknutý na skály v plném speedu. Trasu letím podle padáků přede mnou. Přestože ždímám z padáku, co to dá, podaří se mi předletět jen jeden z nich. Někteří vytrácejí výšku přímým letem na uších, jiní letí maximálku a nad mezipřistáním spirálují. Volím druhou variantu.

    Mezipřistání je konec sjezdovky mezi dvěma vleky. Ale docela prostorné. Daří se mi a sedám 5m před bránou Red Bull. Balím do květáku a vyhecován perfektní atmosférou, kterou tu vytvářejí diváci, se pokouším o rychlejší pohyby. Jakmile jsem z dohledu diváků, zvolňuji, protože mě čeká 1.5km do kopce. Zase mě předcházejí Rakušani. Měním své rozhodnutí, že nikdy víc. Na příště pořádně natrénuji a vrátím jim to! Konečně vidím sjezdovku, o které tuším, že by mohla být startem. Už jsem na ní a zjišťuji, že pořadatelé mají smysl pro humor. Posledních 30m musím kolmo nahoru nad čáru vyznačenou na sjezdovce stuhou. Aby toho nebylo málo, vybírá si mě jako objekt svého zájmu kameraman rakouské televize a hecuje mě ke zrychlení. Je mi jasné, že by mě rád viděl zvracet. Přesto zrychluji a alespoň chytám křeč do levého stehna. Kameraman spokojeně odchází lovit další záběry.

    Vidím rozbalený padák a svůj si chystám nad ním. Rozhodím pár komor a napínám šňůry. Teprve teď si všímám, že borec pode mnou nemá ani připnutou sedačku. Než mu stačím říct ať uhne, zamotává mě do svého padáku pilot, který byl po mé pravici a nahodil nesymetricky padák. Pořadatelé ho ze mě sundávají a zároveň upozorňují pilota pode mnou, aby mi umožnil start. Ten neochotně, vůbec se mu nedivím, shrnuje ouško padáku a čeká. Můj padák s rozpětím 12m je nedbale rozhozený tak na 5m. Zdá se mi, že Rakušan je moc blízko, ale závodím, a tak doufám, že uhne. Neuhnul.

    Pořadatel vymotává Rakušana a roztahuje mi padák. To je servis! Za pár vteřin jsem ve vzduchu a hned šlapu do speedu. Nad hřištěm mám přebytek výšky, a tak ji vytrácím v mírné spirále. Chci být při smyslech, abych neudělal chybu na hřišti. Podmínky jsou však ideální a žádná turbulence se nekoná. Přistávám na pr… 10m od koridoru, balím, běžím a předávám. Přepadá mě euforie. Štafeta jede dál a já jsem celý. Co víc si přát? Děvčata u brány mi dávají pití a mně začíná relax.

TTD:
Tým - University of West Bohemia
         běh - Ondra Vodrážka, paragliding - Míra Stodola
         kajak - Radek Zeman, horské kolo - Honza Beránek
Startovní č. - 41
Kategorie - Amatéři (celkem 91 týmů)
Umístění - tým 44.
              - já 74. (příště se polepším)