V téhle škvíře mezi "Dlouhým Kamenem" a Sellou jsem stál poprvé asi před devíti lety. Byl jsem tam s "panem" Jírou. Držel jsem tenkrát v ruce šňůrky "hajzlovky" mého vypůjčeného, tehdy 3 roky starého "superbrusu" Panter, který byl ušit v Opusu v Dlouhé ulici panem Jedličkou. Protože foukalo mizerně a můj "superbrus" vykazoval na papíře ďábelskou klouzavost 1:4.5 při opadání 1.8m/s, dělal jsem pod skalami jen dlouhé žabí skoky. Marně jsem si představoval, jak kroužím nad vrcholky skal.




    A pak šel čas a i když se ty hadry pořád zlepšovaly, tak já jsem se sem ne a ne dostat. Tahle skála byla pro mě prostě začarovaná.

    Kdykoliv jsem naplánoval cestu s padákem do Dolomitů, něco se nepovedlo. V práci bylo nutné dokončit projekt, nevešel jsem se do auta, byl nemocný a nebo prostě živlové přírodní rozhodly o tom, že se lítat nebude. A protože tady se živlům nikdy příliš poroučet nedalo, tak se FAKT lítat nedalo.

    Na PCéčku jsem si do mockrát přehrával klip od UPíčka s Jimmy Pacherem. Potají jsem si představoval, jak taky svahuju okolo TÉ kolmé stěny nahoru a kroužím nad vrcholovou pyramidkou. Strašně jsem záviděl těm protivnejm krkavcům, který tam můžou lítat od narození.

    Nicméně chuť se u té skály alespoň proletět, zůstávala. A tak bylo jen otázka času, kdy nad tou mizernou skálou konečně poletím.




    Naštěstí žádná smůla netrvá věčně, a tak den D skutečně nastal. Startoval jsem z Belvederu (vpravo pod nohama). Po chvilce trápení v bordýlku nad rozhraní sněhu a teplých skal přišel slušný výtah. Panorama Dolomitů jako na dlani (Sorapis, Tofána, Antelao, Čiveta ). Jen to trochu houpalo.




    Pak jsem skočil přes sedlo na skály Sass Pordoui. Tam jsem chvíli hnil. Nezbylo, než vyhlásit heslo "Raná", sevřít půlky a na dvě rozpětí lízat skálu. Ono totiž bylo brzo a Pordoi byl na sluníčku teprve nedlouho. Nebyl ještě dostatečně zahřátý a nechtěl dávat. Při olizování skalek jsem užil trochu strachu, nicméně výška po centimetrech narůstala. Kdo si počká, ten se dočká, a tak jsem se po čase vyškrábal nahoru, přeskočil na Sellu, ještě trochu posvahoval, potočil stoupáček a už jsem byl nad pyramidkou.

    Nad Sellou bylo celkem nehostinně a dost mě to tam profackovalo. Kolmé skály a sníh na vrcholku vařily pěknej BigBoš. To mě celkem brzo přestalo bavit. Padák patří nad hlavu a nemá příliš šustit. Tak jsem se sebral a letěl k Dlouhému Kameni (Sasso Lungo - vlevo).

    Skoro se na něj dalo šlápnout. Večer se údolíčko příjemně rozehřálo a nosilo úplně všude. Dokonce i ty bordýlky si nechalo někde schovaný, takže se mi přestalo dělat blbě vod žaludku. Tak ještě pohled zpátky na Sellu,



    a jeden pohled pod nohy na Col Rodela s konečnou stanicí lanovky z Campitella.



    A pak už pěkně hopla šupla nad údolí a přímým letem až na louku před chalupou v Campestrinu, kde jsme přebývali. Hlad a zima je pěknej hajzl. Přistávat se dalo prakticky všude. Na závěr ještě fotečka hezkého místa pod hotelem Pordoi nad mezistanicí lanovky na Belvedere.



    Přistávačka je to z mnoha pohledů šikovná: Dlouhý Kámen a Sella jako na dlani, občerstvení na dosah ruky a obdiv opalujících se děvčat zajištěn. Co si víc na kost zmrzlý letec může přát?

    Nakonec musím poděkovat Dušanovi, který tenhle výlet zorganizoval. Dále děkuji Danovi se Štěpánem, kteří sabotovali mnou organizovanou akci, která se měla konat o tři týdny později. Díky této shodě náhod jsem se dostal na chtěné místo ve správný čas. Samozřejmě největší díky patří mé ženě, která se s pochopením ujala odpoledních hlídacích směn, takže jsem se mohl v tomhle počasí, které jsem za posledních 11 let nepotkal, věnovat lítání, co to dalo.