Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



    Nakonec mi jich bylo docela líto, protože ten kopec s člověkem a batohem byl nad jejich síly a radši jsem další dny chodil pěšky. Přistává se na kamenité pláži v řečišti malé říčky cca 500m od rezervoáru. Pokud zvolíte sportovnější styl a půjdete nahoru po svých, pokračujte ještě cca 1km, až dojedete na konec cesty s docela velkým pláckem k parkování. Cesta totiž vede k prameni, který místním slouží jako veřejné lázně, místo se jmenuje Las Aquitas. Vy se ale dáte doleva do kopce po úzké pěšince a čeká vás tak 1,5 km dlouhý výstup na travnatý kopec, který se tyčí přímo nad vámi. Startovačka je velká, s příjemným sklonem a občas zde najdete i fléru nebo pytel. Start je orientován na JZ (souřadnice W71°15,04' N18°57,59', start 1043m AGL, převýšení cca 400m) a je vlastně uprostřed horského hřebene, který se táhne od města Azua až do Haiti, což je vysněná trasa rekordního přeletu. Zatím se nikomu nepodařilo doletět ani z Azuy do San Juanu, takže je to na vás.

 Taxi v Las Aquitas

    Jak jsem tak seděl na kopci a pozoroval situaci, objevila se pod kopcem nejdříve britsko-francouzská a pak i kanadská výprava. Za chvíli to na kopci vypadalo jako na Rané v neděli před polednem, jen ty muly u nás nemáme. Asi v 11 hodin jsem se odvážil k prvnímu pokusu v roli zkušebního chrousta, ale moc se mi nedařilo, a tak jsem po patnácti minutách přistál na kopci. Přestože počasí vypadalo velice slibně, termika byla slabá a roztříštěná a tak se další pokus konal až okolo druhé, bohužel s tím samým výsledkem. Nakonec jsme do vzduch naskákali všichni až okolo třetí hodiny a kromě mistra světa se tam nikdo moc dlouho neudržel. Julian se všem snažil vysvětlit, že díky silným dešťům je mimořádné vlhko a slabá termika, ale řada z nás tomu pomalinku přestávala věřit. Protože britsko-francouzské skupině chybělo jedno auto, byl jsem najednou vítaným kolegou a druhý den jsem mohl jet s celou skupinou na další startovačku v údolí Vallejuelo.

 Výjezd na start u Vallejuello

    Výjezd na kopec z vesnička El Pazo je pouze pro terénní auta, kopec sám je opět součástí hřebene táhnoucího se jižně od San Juanu a startovačka je orientován na J (souřadnice W71°25,81' N18°44,06', start 1421m AGL, převýšení cca 1026m). Na startu je spousta místa, jen sklon je poněkud mírnější, velmi mírný sklon má také předpolí kopce. Přistávaček je v údolí spousta a místní zemědělci jsou celkem tolerantní, přesto tu došlo při přistání k úrazu. Termika nám opět moc nepřála a málokomu se podařilo zachytit, spíš se jednalo o lehce zpomalené slety. Navečer nám všem dal lekci mistr světa Patrik - počkal si na chvíli, kdy se uprostřed údolí utvořila slabá termika a doletěl s několika následovníky do 10km vzdáleného městečka, což byl nejlepší výkon týdne.

 Start na Vallejuello

 Pomocníci na přistávačce u Vallejuello

    Druhý den se Julianova parta rozhodla přesunout směrem na sever, protože další den odlétali z Puerto Plata, které leží na severním pobřeží Hispanoly. S laskavým svolením Juliana jsem mohl jet s nimi (pořád jim chybělo jedno auto), protože chtěli cestou polétat na startovačce La Manaclita. Samozřejmě jsem k sobě vzal Stana s Lenkou a cestou jsme prodrbali všechno možné. Trochu si stěžovali na ubytování, protože v Julianově hotýlku jim téměř celý týden netekla voda a leccos bylo trochu jinak, než se původně dohodlo. Málem jsem ale sjel do příkopu, když mi Lenka vysvětlila, že nejsou žádná ořezávátka a dovedou si poradit - když netekla voda, skočili si s kýblem pro vodu do moře a umyli si hlavu v něm. Opatrně jsem se zeptal, kde ten kýbl vzali a když mi Lenka vysvětlili, že byl v koupelně (spojené se záchodem), málem jsem umřel smíchy. Ti kdo byli v Rusku či Bulharsku už tuší proč - na Hispanole totiž panuje stejný zvyk odhazovat použitý toaletní papír do koše či kýblu, protože odpadní roury jsou úzké a papíry je ucpávají. Když to Lence došlo, zmizel jí na chvíli úsměv z tváře, ale po chvilce jsme se tomu zasmáli všichni.

    Julian zvolil cestu přes Azuu zpět k Santo Domingu a poté po dálnici č. 1 směrem na sever k Santiagu de los Caballeros. Cesta je to sice o hodně delší, ale jak jsem později zjistil i mnohem rychlejší. Na dálnici se platí poplatek tak, že při vjezdu vhodíte do kovového koše většinou tři pětipesetové mince a poté se zdvihne závora. Vyplatí se proto mít přichystané drobné. Asi dvacet kilometrů za městem Bonao se po pravé straně objeví jezero a zároveň začne cesta prudce stoupat. Na vrcholu stoupání je nutné přejet do protisměru k malému občerstvení a od něj vede lesní cesta až na startovačku. Pozor, cesta je pro auta s náhonem na jednu nápravu nesjízdná. To občerstvení stojí za pozornost - místní řezník zde na otevřeném ohni peče celé vepře a kousky si můžete vybrat na dřevěném pultu včetně lahůdek typu opečená střeva. K tomu má vychlazené pivo (víte, že lepší místní pivo se jmenuje "Bohemia"?) a našinec se tu může cítit jako doma na zabijačce. Ale zpátky k létání - lesní cesta končí v malé vesničce o několika chatrčích, nejvhodnější je zaparkovat u školy (o něco větší a lepší chatrč) a dát se cca 30m vlevo. Doporučuji prohodit pár slov s místními, je to jejich pastvina. Start na poměrně rozlehlé louce s ideálním sklonem je orientován na JV (souřadnice W70°27,80' N19°05,56', start 764m AGL, převýšení cca 500m) , přistávaček je dole u silnice habaděj. Ani tady se nám s termikou moc nedařilo a postupně jsme potupně vyhnili. Jediný Julian využil slabého větru údolím a podařilo se mu zachytit na žebru vlevo od startu. Hlavně že nám poradil letět na druhou stranu…

    Na přistávačce jsme se rozloučili, kanadská výprava vyrazila na letiště a já vyrazil na vlastní pěst. Rozhodl jsem se vrátit se zpátky na jih cestou přes Constanzu, zemědělské městečko uprostřed hor. Constanza leží v nadmořské výšce cca 1000m uprostřed kotliny lemované horami a dle mínění řady místních lítačů představuje téměř ideální terén. Z geografického hlediska to tak opravdu je, ale musíme brát v úvahu i fakt, že jsme na ostrově uprostřed Karibiku. Vzduch přichází od moře nasycený a pokud se dostane do větších výšek, musíme zde očekávat častou oblačnost se základnami na úrovni vrcholků kopců či spíše pod nimi, o čemž jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Do mraků se mi startovat nechtělo, a tak jsem jen obhlédl místní startovačky.

 Kopce okolo Constanz

    Dostanete se na ně po cestě (na mapě značená jako silnice) vedoucí z Constanz do San José de Ocoa. Tato cesta vede po jižním úbočí travnatých kopců, lemujících kotlinu okolo Constanz.


pokračování článku

 Návrat na domovskou stránku