Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



    Startovat je možné na několika místech, ale ke vstupu na pastviny by bylo vhodné požádat o souhlas majitele. Když jsem se místních poptal na cestu do San José, dívali se na mě dost skepticky a tvrdili, že se svým Nissanem s náhonem na přední nápravu nemám šanci projet. To byla samozřejmě výzva, které jsem nedokázal odolat. Pravda je, že jsem si párkrát za tohle rozhodnutí nadával, ale nakonec jsem projel.

    Na cestě se hodně podepsaly silné lijáky těsně před mým příjezdem a byla to asi nejtěžší cesta terénem, kterou jsme zatím autem podnikl. Půlmetrové výmoly, strže nad nimiž se vine drolící se cestička o pár centimetrů širší než rozchod kol, brody až po dveře, hluboké louže plné bahna. Chtěl jsem dobrodružství, a tak se mi ho dostalo vrchovatě. Na druhou stranu byla všude okolo téměř nedotčená a nesmírně divoká příroda, kterou bych jinak těžko spatřil. V několika chatrčích podle cesty na mě zírali jak na zjevení a děda s vnoučkem, které jsem vzal uprostřed pralesa jako stopaře, se na závěr vyjádřil ve smyslu, že na gringa to nebylo špatné.

    Celkově mi cesta zpátky trvala téměř trojnásobek času. Protože jsem chtěl poznat z ostrova co nejvíce, zamířil jsem na jih k slanému jezeru Enriquillo, kde se létá v okolí městečka Galván. Tady jsem musel sehnat vývoz na kopec, protože je to nahoru více než 15km s poměrně velkým převýšením po hodně mizerné cestě, kterou právě připravovali na PWC. Prodavač v místním koloniálu se aktivně zapojil do hledání nějakého volného řidiče a přitom mi udělil menší politické školení - vytáhl fotku Usámy bin Ládina a snažil se mi vysvětlit, že tenhle chlápek je jejich hrdina, protože nakopal amíkům prdel. A stejný hrdina je pro něj náš starý známý Fidel Castro. Nenávist k Američanům je tu opravdu silná, na druhou stranu je ironií osudu Amerika pro Dominikánce zemí zaslíbenou. Mimochodem, víte, které je druhé největší dominikánské město podle počtu obyvatel? Nevíte? První je samozřejmě Santo Domingo se třemi miliony, druhý je New York se 300 tisíci Dominikánců. Nakonec jsem ukecal jednoho místního autodopravce, který se uvolil vyvézt mě nahoru na svém mopedu. Tyhle mopedy považuji za malý zázrak a hospodářství mnoha rozvojových zemích je vlastně postaveno na nich. Výjimkou není potkat až pět pasažérů na jediném mopedu, případně moped vezoucí celé prase, ovce, čtyři pětadvacetikilové pytle cementu, další moped a podobně. Přesto byl tenhle kopec nad síly nebohého stroje a na nejstrmějších místech mi nezbylo než šlapat pěšky.

 Motodopravce, Galvan

    Když jsem konečně nahoře slezl a rozloučil se s mým dopravcem, lehce jsem znejistěl - proboha, kde je ta startovačka pro PWC, tohle přece nemyslí vážně?! Naštěstí z křoví vylezly děti a dovedly mě na oficiální startovačku (orientace J, souřadnice W71°15,26' N18°57,56', start 1022m AGL, převýšení cca 1000m), skrytou za křovím. Byla poměrně slušně zarostlá keříky a stromky, doufám že do PWC ji trochu vyčistí, protože jsem měl potíže najít místo na jeden padák.

 Pohled z Galvanu

 Startovačka Galvan

    Ani pohled dolů mě moc nenadchl - pokud se mi nepodaří najít trochu termiky, s vysokou pravděpodobností skončím v neprostupné džungli, odkud se v životě nemohu dostat. Prostě při startu jsem neměl sevřené jen rty. Naštěstí jsem nad jedním z žeber cosi našel a smrt v džungli jsem tak odložil. Termika se dala najít i v předpolí, bohužel jsem zde opět narazil na problém, společný celému Karibiku - vlhkostí nasycený vzduch z moře tvoří poměrně nízkou oblačnost a létání zde připomíná spíš plazení po úbočích kopců. Po pár hodinách mě tenhle styl přestal bavit a rozhodl jsem se přistát. Do rozpočtu se mi ale vloudila malá chybička - přistál jsem poblíž malého jezírka, obklopeného bažinou a v tu chvíli se na mě vrhly milióny hladových komárů. Myslím, že jsem překonal světový rekord v rychlosti balení padáku i v úprku s batohem na zádech. Moc pěkné místečko...

 Galvan od přistání

    Protože do setmění bylo ještě dost času, rozhodl jsem se popojet k slanému jezeru a podívat se na něj zblízka. Cestou jsem vzal stopaře, z něhož se vyklubal místní duchovní. Když jsem mu vysvětlil, kam mám namířeno, nedal jinak, než že mě musí k jezeru doprovodit. Ve vesničce Las Clavellinas jsme zastavili a můj stopař zavelel místnímu asi dvanáctiletému černouškovi, ať nás dovede k jezeru. Lehce mě vyvedly z míry krávy, spokojeně se pasoucí pod kokosovými palmami, ale pak následoval větší šok. Milý duchovní mi začal složitě vysvětlovat, že on je Dominikánec, kdežto náš ochotný průvodce je sprostý černoch. Jak jsem později zjistil, je tohle přesvědčení o rasové nadřazenosti Dominikánců hodně rozšířené. Haitští utečenci jsou pro Dominikánce zdrojem levné pracovní síly a jejich postavení připomíná postavení Ukrajinců u nás. Kdyby kluci Dominikánci tušili, že je házím s Haiťany do stejného pytle. Veškerá rasová nadřazenost ale z milého duchovního spadla v momentu, kdy černošskému klukovi po přeskoku výmolu sjely kalhoty trochu níž - tak chlípný pohled jsem už dlouho neviděl a zjevně by byl ochoten na rasové předsudky na chvíli zapomenout.

 Jezero Enriquillo

    Slané jezero ležící 44m pod hladinou moře je moc pěkné, jen se v něm nedoporučuje koupat - je totiž domovem řady pěkně zubatých krokodýlích potvůrek.


pokračování článku

 Návrat na domovskou stránku