Sobota 2.6.2001
    "Rozhodně není kam spěchat," mumlám si polohlasně do monotónního hluku motoru uklidňující větu při průjezdu Žilinou těsně před sedmou hodinou ranní. Obloha je beznadějně zatažená a zatímco v těžkých tmavých mracích se topí celý vrchol Straníku, hřeben Martinských holí už není vidět vůbec. Naštěstí alespoň neprší. Sundávám nohu z plynu a ručička tachometru pomalu padá ke značce 60km/h. Přesně takhle vypadalo počasí první den závodu Victoria Cup v loňském roce. To už se snad smůlou ani nedá nazvat.

    V údolí kolem Vrůtek a Martina je to úplně stejné s tím rozdílem, že oblačnost tady leží snad až na zemi. Ale za městem Ružomberok jako když mávne kouzelným proutkem. Jasně modrá obloha a po oblačnosti ani památky. Šlapu na plyn a už zase začínám spěchat.

    Donovalské údolí je celé zalité sluncem a zeleň letos svítí nápadně světlejšími odstíny. Loňský Victoria Cup se přece jen konal téměř o dva měsíce později. Je tady skutečně nádherně. Ale na jasně modré obloze rychle naskakují v silně instabilním vzduchu první vysoké mraky a je jasné, že pěkné počasí nemůže dlouho vydržet.



    "Nič ti neutieklo a dnes ani neutečie, iba ak by čašník," uklidňuje mě v restauraci Pod Magurou hlavní organizátor závodu Miro Jančiar. Předpověď počasí je na dnešek špatná a frontální oblačnost je už doslova za humny. Postupně se objevují první závodníci a za nimi další, ale vzhledem k předpovědi na následujících několik dní se do registrace a placení startovného pochopitelně nikdo z nich nehrne. Startovní listina tak zůstává po dnešku stále otevřená.

    Zatímco ze startoviště Nová hola se odlepují první paraglidisté a ve slabém západním větru postupně vyklesávají do údolí, na malém kopečku nad salaší místního bači nacvičují svoje vzlety začátečníci. Hlavní inspektor paraglidingu LAA ČR Radek Václavik se svými kumpány Kamilem Konečným a Mirkem Volným tady už týden týrají nebohé a usilovnými výstupy úplně zpocené kurzisty.

    Vzhledem k předpovědi počasí to ale hodlají dnes definitivně zabalit. Ještě několik letů nad salaší a vítr začíná zesilovat. Severozápadní obzor se rychle mění v tmavě černou hradbu, která se hrozivě přibližuje. Kurzisté balí.

    Rychle se přesouvám do už známého kempu Kamzík a vzhledem k nevalné předpovědi počasí a dnešní ranní teplotě 3°C rád přijímám nabídnuté bydlení v budově, zatímco stan s oběma spacáky nechávám s radostí ležet kdesi na dně kufru auta.

    Jediná krátká přeháňka dnešního dne trvá sotva dvacet minut a pod zataženou oblohou se nad Donovaly létá celé odpoledne až do večera. To už se ale všichni postupně scházejí kolem ohně u chaty Spiežovec, peče se maso, pojídají korbáčiky se slaninou a při Marečkově kytaře béká na lesy.



    Při takovém počtu lidí nemůže demižón Vavřineckého, který jsem pro tyto účely přivezl s sebou, dlouho vydržet a přechází se rychle na další druhy alkoholických nápojů. Všem je jasné, že zítra létání stejně nehrozí.



    Už kolem 10. hodiny večerní jsou ale z té přemíry jídla a pití někteří nejmenovaní piloti "volaký zahriaknutý" ...