Tak jsem se rozhodl pořídit si padákovou motorovou krosnu. Ne snad, že bych byl velkým přítelem hluku, motorů, benzínů a olejů. Ale ta touha létat! Kdeže bych v březnu mohl letět několikahodinový přelet. Tak jsem si řekl, že přijmu jakoukoliv cestu do vzduchu a krosna je jednou takovou cestou, když počasí má své dny.

    Nádhernou, žlutě lakovanou a pro mé olbřímí tělo také dostatečně obrovskou krosnu mi sestrojil Viktor Procházka ze z Plzně. Pod motorem se blyští startér, alternátor (!), regulátor, moderátor, vrtulátor a mnou tolikrát vysmívaný karburátor. Vrchní strojník Procházka si dal záležet, aby stroj spolehlivě dostal do vzduchu mých 105 kg plus 30 kg své vlastní hmoty a možná třeba i nějakého pasažéra.

    Když se jednoho dne uklidnily divé březnové větry a přestalo na okamžik sněžit, Viktor zavolal, že krosna stojí naplněná oleji, benzíny a nevím čím ještě před dílnou na Borských polích a abych si pro ni laskavě přijel a zavrtěl tím klackem v ochranném koši za účelem odletu. Do mě jako když píchne, vzrušeně jsem na sebe naházel tepláky, bundu, popadl bágl s padákem a helmou (blb jsem si zapomněl vzít rukavice), zavolal příteli Kamilovi z Unhoště, jestli by mě nehodil do Plzně, zpátky že se dostanu sám. O hodinu a půl později jsem už stál u Walkerjetu a poslouchal Viktorovy pokyny. "Nemusíš stoupat na plný plyn, protože jinak si budeš připadat jako na navijáku," říkal mi Viktor. "Občas během letu proměňuj otáčky, to víš, je to v záběhu. V palivu je větší směs oleje, prvních deset hodin musíš víc mazat." Pak jsme si potřásli rukou, Kamil mi popřál šťastný let, ostatně on je zvyklý, chodí na šichtu do kokpitu Boeingu 737 a řídí ho, Viktor mi potvrdil, že na nedalekých Líních o mně vědí a odlet ze zdejšího CTR mám povolený. Zkontroloval jsem všechny náležitosti na své palubě, oblékl se do krosny (panebože, ta je strašně velká a já se s ní hýbu jak mátoha) a stiskl tlačítko startéru. Motor zabrblal a v mžiku klidně vrněl.

    Počasí bylo nádherné. Polojasno, slabý jihozápadní větřík, ale teplo moc ne. Nahodil jsem křídlo, přidal plyn a málem jsem zakopnul. Boha jeho, to je tah. Po pár krocích jsem se vznesl a pořádně zatopil pod kotlem. Úplně jsem zapomněl na radu, abych nestoupal na plný plyn. Padák dost za mnou, trochu hluk, ale příjemný pocit, když jsem se vznášel výš a výš. Prvně v životě vidím Plzeň z výšky! Nalevo za lesem vylezlo letiště v Líních, napravo za odporně vyhlížející průmyslovou zónou přecpané silnice auty a kamióny, mířícími do Německa. Jo, milánkové, jen se pěkně na té silnici pruďte! Já si tady letím sám, ve vzduchu široko daleko nikdo. Otočil jsem po větru, zamával klukům a zamířil kolem Plzně směrem k domovu na Kladně. Měl jsem naplánovaná tři mezipřistání: V Žebráku u benzínky budu muset dotankovat, protože pak už cestou žádná pumpa není; asi 10km dále v Kublově, kde bydlí můj kámoš Čauky starší (mladší tou dobou lítal někde u Marseille) a když už poletím kolem, musím se stavět na čaj; pak o dalších 10km dál ve Zbečně, kde lítáme na pěnčinském svahu a dole u Tatíčků, kde mám spoustu známých a dám si oběd. Až pak se vydám na závěrečnou část letu k domovu, ovšem nejprve budu muset zatelefonovat na Ruzyni - info a vyžádat si povolení k letu, jelikož náš panelák na okraji Kladna leží kde? Leží v CTR Ruzyně. Později s tím problémy nebyly, protože jsem letěl v 50m a v takové výšce nad Kladnem dopravní letadla nelétají, a to dokonce ani s Kamilem, jehož k tomu už několik roků ukecávám.

    Po větru se letělo fajnově. Neměl jsem s sebou GPS, ale groundspeed byla určitě kolem 60km/h. Z toho jsem usoudil, že v Žebráku u benzínky, vzdálené 40km, budu za slabou třičtvrtěhodinu. Šrotoval jsem v hlavě časy, vzdálenosti, spotřeby paliva a úbytek hmotnosti. Má pradávná touha stát se dopravním pilotem tady docházela sice směšného a miniaturního, ale přesto alespoň částečně připomínajícího naplnění. Nastoupal jsem 300m nad zem a zanechal Plzeň za sebou. Navigace byla opravdu prostoduchá: letěl jsem nad dálnicí D5, která se jako dvoupruhý had vlnila pode mnou, chvílemi přes pole, chvílemi přes borové lesy. Ve vzduchu jsem registroval jen jemné turbulence a mé počáteční obavy, že céčkový Avax mě vypeče, se ukázaly jako liché. Na motorové krosně jsem nováček, ale pocity jsou s bezmotorovým létáním velmi blízké. Když jsem ubral plyn a letěl v horizontu, rychle jsem si přivykl na přiměřenou hladinu hluku, který nebyl ani velký, ani malý. Asi jde jen o zvyk, protože doteď jsem slýchal jen svištění šňůr. Seděl jsem si v poklidu, chybělo už jen vyndat chleba s řízkem a zapíjet to kafem z termosky a při spokojeném pomlaskávání koukat po krajině. Teda lidi, to byla nádhera. Napravo proti slunci se zvedaly kopce s brdskými hvozdy, škoda, že je tam omezený prostor a vojáci se tam baví palbou nějakých dělostřel. To velké město na jihovýchodě bude nejspíš Příbram! Daleko přede mnou byl také v kotlině Berounky a Litavky dobře vidět Beroun, až k němu ale já dnes nepoletím. V proudech aut na dálnici pode mnou jistě někde uháněl Kamil zpátky domů, avšak já byl přešťasten ve své samotě o 300m výš. Vím, že občas touto trasou létají vrtulníky mezi Prahou a Plzní, a tak jsem radši dával pozor.

    Po čtyřiceti minutách jsem skutečně byl nad Žebrákem. Známá prodejna Fordů a vedle ní modrá benzínová pumpa se za chvilku stala mým letištěm, kde jsem zažil něco neuvěřitelného. Přistál jsem samozřejmě na louce vedle městečka, padák nechal ležet na ní a krosnu přehozenou přes rameno dovláčel těch 150 metrů k benzínce. Tam jsem ji postavil ke stojanu a začal tankovat. U vedlejšího stojanu bylo auto a jeho posádka na mne hleděla s výrazem, který mne div nerozesmál.

    Pumpař za okýnkem přestal číst noviny a měl dokonce pootevřená ústa. Lidi uvnitř upouštěli věci, co drželi v rukou a nechápavě se dívali. Dělal jsem, jako že to nevidím a s nevinným výrazem jsem šel koupit olej a zaplatit. Pumpař se mě zeptal: "Promiňte, ale můžu se zeptat, s čím to jezdíte?" "Mně se rozbil motor v autě, tak to nouzově poháním vrtulí, to víte, podle předpisů to je povolené!" Chlapík si vzal peníze a nejspíš tam s tím svým udiveným výrazem stojí ještě teď . Až tam někdo budete brát benzín do auta, dejte mi prosím vědět, docela by mě to zajímalo, co s tím pumpařem je.

    Odnesl jsem krosnu o pár kilo těžší zase zpátky na pole a bez problémů odstartoval. Uvelebil jsem se v postroji a zamířil severním směrem ke Kublovu. Sotva kilometr od Žebráku stojí dva známé hrady, Žebrák a Točník. Ten druhý je na kopci nad prvním a v létě je docela dost navštěvovaný. Slyšel jsem, že tu ruští filmaři točí nějaký historický film. A to je musím zkontrolovat, řekl jsem si, když mě popadly roupy. Ostatně, proč by se v záběrech historického filmu nemohl mihnout motorový padák, ne? Přidal jsem a hravě nastoupal do úrovně hradu. Blížil jsem se k němu z jihu a těšil se, jak proletím těsně kolem budov nad nádvoří, které je na severní straně. To jsem skutečně udělal, ale po filmařích ani památky. Asi jsou na obědě, řekl jsem si a připomněl, že mám také hlad a že už se těším k těm Tatíčkům ve Zbečně.

    Letěl jsem o poznání pomaleji, protože jsem se pohyboval bokem na vítr a vylučoval snos. Naštěstí byl vzduch téměř klidný, bez turbulencí, a tak jsem nevylučoval nic jiného. Těch deset kiláků mi trvalo dvacet minut a to jsem nikde nekroužil a neblbnul. Ještě přeletět tady tenhle lesík, pak následují krásné pastviny s ojediněle roztroušenými skupinkami borovic a pod dominantním bájným Velízem se zubí baráčky a zahrádečky - Kublov. Škoda, že Čaukyjové mají dům uprostřed mezi dalšími domy, jinak bych mohl přistát přímo u nich a to by bylo slávy! Takhle jsem se posadil jako do bavlnky na nedaleké pole, sbalil padák, přehodil krosnu přes rameno a dofuněl po cestě mezi zahradami k domu mých známých. "Starej Čauky" byl doma i s ženou Hankou a protože jsem se jim dopředu neohlásil, koukali na mě jako na zjevení. Poseděl jsem u nich, dal čaj a řeč a předvedl svoji novou hračku. Čauky lítá už téměř rok a kolem krosny nadšeně chodil se slovy "To musím mít taky…". Asi po hodině jsme se odebrali na políčko, kde jsem se nachystal a potřetí toho dne bez problémů odstartoval. Dvakrát či třikrát jsem v malém poloměru obkroužil své přátele, zamával a vydal se směrem ke Zbečnu. Tentokrát jsem musel nastoupat do výšky 500m nad zemí, protože moje trasa vedla přes rozsáhlejší lesy. Teď v zimě nebyly moc zajímavé, takže jediné, co zaujalo moji pozornost, byl krásný zámeček Leontýn, kde žijí svůj život duševně postižení, což ve mně vzbuzovalo otázku, proč tam už nejsem taky a se mnou všichni, kdo takhle lítají. Což se patrně nedá vůbec vysvětlit.

    Z Plzně jsem už čistého letového času cestoval asi hodinu a půl. Přede mnou se vynořilo známé malebné údolí, o němž si myslím, že je nejhezčí na světě. Dole protéká Berounka, po levém břehu přimknuté Zbečno a nad ním strmý svah Pěnčiny, který nás už nesčíslněkrát nosil svým laskavým prouděním. Ubral jsem plyn a lehce klesal k řece. Sluníčko se opíralo do kotliny, jako by chtělo naznačit, že za měsíc nebo dva nám tady uvaří excelentní termiku. Přistál jsem na naší obvyklé přistávačce za řekou a krosnu i padák složil v hospodě U Blínů, která je hned vedle. Tam se nevaří a já stejně chtěl jít k Tatíčkovům. Musím přiznat, že mě poněkud brněly hýždě a trocha pohybu mi docela sedla. U Tatíčků mi nechtěli věřit, že jen tak letím kolem a že jsem se zastavil na chvilku na jídlo. Proto později vyšli před hospodu a dívali se, jak stoupám za řekou a mávám jim ze stometrové výšky na pozdrav. Předtím jsem ještě zatelefonoval na Ruzyň, zda mohu provést přílet do Kladna od navigačního bodu Berka v maximální výšce 50m AGL, což mi povolili. Ještě jsem zavolal do aeroklubu Kladno, abych mohl přeletět jejich letiště, ležící přesně na mé trase a aby se zbytečně nepozastavovali nad tím, že tam letí hadr poháněný mopedem.

    Krajina je tu dost zajímavá. Směrem ke Kladnu postupně ubývá ploch Křivoklátského polesí a leží tu malebné vesničky. Severně od mé trasy je nad Tuchlovicemi monumentální halda hlušiny z kamenouhelného dolu, která vypadala jako alpská hora. Prozatím jsem letěl ve výšce asi 150 metrů nad zemí, ale nad Bělčí, kde začíná CTR, jsem sklesal do slíbených 50 metrů a letěl přímo k domovu. Kladenské sídliště bylo vidě už zdaleka, ovšem stejně jako třeba ruzyňské letiště. Slunce se sklonilo níže nad obzor, do západu zbývala tak hodina. Měl jsem ho přesně v zádech, takže pohled na kontrastně a ostře osvětlenou krajinu byl moc pěkný. Rád bych se proletěl přes Unhošť, kde bydlí Kamil, ale jednak jsem na ŘLP uvedl svoji trasu rovnou na jižní okraj Kladna, jednak je Unhošť skoro přesně v ose RWY 24 ruzyňského letiště. Navzdory řečem, které o mně vedou někteří mí oponenti, nemám rád leteckou nekázeň a tohle bych si nedovolil už třeba jen proto, že v kokpitu dopravního letadla jsem pracovně pobyl mnoho desítek hodin a vím, co by se mohlo stát. Pokud někdy někde zcepením při létání, nechť jsem při tom sám. Poslat do hlíny letadlo se stovkou lidí - to snad raději ne.


    A tak jsem ve vší počestnosti doletěl až nad pole při jižním okraji našeho sídliště. Co bych dál popisoval - přistál jsem za přehnané pozornosti sídlištních dětí, všechno sbalil a odešel přes ulici domů.