Listopadové odpoledne se pozvolna chýlilo a když jsem si udělal malou přestávku od práce na časopísku a vyhlédl z okna, dospěl jsem ke svému údivu, že venku je takové to správné odpoledne k vrtulovému výletu. Zavolal jsem kamáradovi Petrovi do sousedního městečka a za půl hodiny jsme už oba uháněli z Kladna směrem na Křivoklát, krosny a padáky nacpané v autě vzadu. Panovalo téměř bezvětří, na obloze vrstevnatá oblačnost, pokrývající sotva polovinu nebe. Dohlednost byla tak dobrá, že když jsme zaparkovali auto na velké louce nad Křivoklátem, viděli jsme v dálce na severozápadě ostrý pás Krušných hor. Vzduch voněl tlejícím listím a nás obklopovala atmosféra přírodního ukládání k zimnímu odpočinku. Takový ten typický podzimní klid. S Petrem jsme si před nedávnem říkali, že je sice pěkné, když v této již netermické sezóně nemusíme znuděně svahovat a už vůbec ne slétávat kopečky, avšak že i s hnacím silákem za zády je místní poletování kolem jednoho místa poměrně fádní. Začali jsme tedy vymýšlet různé přelety, plánovat všelijaké několikadenní čundry s partou kámošů na příští léto a i kratší podzimní přelety. Na dnešek jsme vymysleli asi dvacetikilometrovou trasu z Křivoklátu na letiště kladenského aeroklubu. Tam jsme nejprve zatelefonovali a zeptali se, zda tam můžeme přiletět. "Jasně, přiletět můžete, provoz nemáme," řekl mi do telefonu můj někdejší instruktor z pokračovacího plachtařského výcviku, s nímž jsem se v poslední době setkal na několika leteckých dnech a který už měl krosnu znalecky omrknutou.



    Sestavili jsme krosny a auto zamkli na malém plácku u lesa. V tu chvíli jsem dostal nápad - co kdybychom přeletěli kladenské letiště a dolétli až k nám před dům? Stojí na samém okraji Kladna a hned vedle je obrovské pole, kde by se dalo pohodlně přistát. Má však jednu velkou nevýhodu: nachází se v CTR Ruzyně. Avšak líná huba - holé neštěstí, řekl jsem si a zvedl telefon, jímž jsem zavolal vedoucímu směny TWR/APP Ruzyně a přednesl jsem mu svoji drzou žádost: "Dobrý den, tady Petr Dvořák, jsem pilot motorového padákového kluzáku a ještě s jedním kolegou bychom chtěli letět na trati Křivoklát - letiště Kladno. Bylo by možné prodloužit tuto trasu přibližně o 2 km dovnitř CTR? Letěli bychom ve výšce 150m AGL nebo i níže, po přistání bychom se telefonicky ohlásili, rádiové spojení nemáme." Vedoucí směny se ubezpečil, zda máme odpovídač. Kdeže bychom vzali odpovídač, říkal jsem si v duchu. "Bohužel, pak tedy leťte mimo CTR," zněla jeho odpověď. Nuže, nevadí, co naděláme. Někdy příště už třeba odpovídač mít budu a třeba i rádiové spojení, takže budu moci klidně přistát i na samotné Ruzyni (ovšem to by bylo dosti prďácké…).



    Dohodli jsme se s Petrem, kudy poletíme, aby to bylo mimo CTR a připravili se k letu. Petr si vzal foťák, který nakonec stejně kvůli tlustým rukavicím ani nevyndal zpoza bundy, já jsem si navěsil na krk všechny batůžky, tašky od foťáku, foťák samotný a připnul si i navigační pultík. Předtím jsem si nastartoval motor, který přesně a pravidelně vrněl, takže se během mého oblékání správně zahřál. S heknutím jsem se postavil a protočil motor v maximálních otáčkách. Mrknul jsem na Petra, jenž už byl připravený ke vzletu a také se vzápětí rozeběhnul a v mžiku byl ve vzduchu. Počkal jsem půl minuty, až se zklidní vzduch, rozvrtaný jeho vrtulí a vzlétl také. Po vzletu jsme udržovali "runway heading," tedy směr osy naší fiktivní vzletové dráhy. Byl jsem zapadlý do sedačky a obložený všemi zavazadly, takže jsem je musel nejprve odstrkat do stran, abych vůbec něco viděl. Tím manévrem mě začaly škrtit všechny popruhy kolem krku, avšak nakonec jsem si nějak své pohodlí přizpůsobil a mohl se věnovat rozkošnickému pozorování krajiny.



    Už je téměř standardem, že si při takovýchto výletech vozím s sebou foťák a ten jsem vyndal zpoza bundy a začal cvakat snímky. Bylo už hodně pokročilé odpoledne, slunce stálo nad obzorem nízko, za 40 minut mělo zapadat. Mávnul jsem na Petra, že se raději nebudeme moc zdržovat a že bude lepší letět do Kladna.

    Otočili jsme a ve výšce 700m MSL jsme mířili na Kladno, které bylo velice dobře viditelné. Krajina byla kontrastně, ale poměrně nevhodně osvětlená - tam, kam dopadalo sluneční světlo, byla červenooranžová, jinde, kde se již rozprostíral stín, měla modrý nádech od oblohy. V duchu jsem přemítal, jak se asi budou fotky zpracovávat a zda se mi podaří vyladit barvy správně.



    Petr letěl kus za mnou a o něco výš a zkoušel nově navázaný speedsystém na svém zbrusu novém Liftu od Sky Paragliders, jenž se spolu s pegasáckým Avisem jeví jako vynikající padák pro motorové létání (letos testuji Lift, příští rok Avis, zhodnocení bude…), takže mě chvílemi doháněl, chvílemi se opožďoval a chvílemi nedělal nic, jen se koukal po krajině. Ta má zvláštní atmosféru, zvýrazněnou dlouhatánskými stíny na zemi, zvlášť za topoly nebo kostely. Půda je oranžová, až do červena, podzimní stromy jsou křiklavě žluté a obloha nad vámi zvolna tmavne. K tomu všemu naprosto klidný vzduch a na palubě dobrá pohoda.



    Chvílemi, když jsem odložil fotoaparát, jsem přemítal o tomto způsobu létání. Zblbnul jsem už z toho motoru úplně? Doufám, že ne, říkal jsem si, vždyť už se těším, že si zalétnu pěkný plachtařský přelet. Letos jsem měl na plachtění tak málo času, že příští rok musím omezit některé jiné činnosti a vrhnout se opět do víru Českého poháru a zkusit uhnat nějaké body. Ten pocit, kdy nalétnete kvalitní stoupání, zvrhnete padák do pěkně utažené zatáčky a při kroužení sledujete, jak země pod vámi mizí v hloubce, ten je opravdu nenahraditelný. Zastesklo se mi po sportovní čistotě takového letu a také jsem zavzpomínal, jak jsem před téměř dvaceti roky v aeroklubu opovrhoval letci s motorovými letadly a naopak si považoval dobrých a úspěšných plachtařů. Pak jsem minci obrátil a řekl si, zda bych si mohl dopřát pohledy na zemi, které jsem zrovna v tu chvíli sledoval z pohodlné sedačky krosny, právě dnes a v tuto chvíli, kdybych na krosně nemohl letět. Co bych asi dělal? Jel bych snad někam na kopec, abych ho dvakrát slítnul, zašel do hospody na večeři a pak domů? Po těch více než pěti stovkách hodin na padáku bych v tom sotva našel uspokojení. Člověk by nejraději pořád létat v termice na přelety, avšak když té termiky je tak žalostně málo a ono se chce létat, létat, létat.



    Skončil jsem své úvahy, neboť jsme se s Petrem přiblížili do míst, kde je spodní hranice TMA Praha ve výšce 300m nad zemí. Trochu jsme vyklesali a z menší výšky jsem potom fotil Bratronice, odkud jsme museli letět více na sever, protože sem zasahuje ruzyňské CTR. Dolétli jsme do prostoru západně od letiště Kladno a měli možnost si důkladně prohlédnout karlovarskou čtyřproudovku. Letiště Aeroklubu Kladno bylo přímo před námi a bylo vidět, že tam pojíždí nějaké letadlo. To se vzápětí ocitlo na dráze a odstartovalo, takže jsme s Petrem chvíli vyčkávali mimo osu dráhy a jakmile odlétlo pryč, zamířili jsme nad dráhu, sklesali až do výšky 20m a po zakroužení jsme, sledováni skupinkou místních pilotů, přistáli na dráze v úrovni hangárů. Místní nás přátelsky zdravili a živě se zajímali o naše stroje. Zatímco jsme balili padáky, aby nenavlhly ve večerní rose, vyřítil se náčelník a s předstíraným hněvem nám vytýkal, že jsme se po přistání nepřišli ohlásit. Bylo však vidět, že se přišel podívat ze zvědavosti na dva blázny a pozdravit.



    Byli jsme spokojení. Celkem jsme i s různým zakroužením nad zajímavými místy letěli právě 40 minut, takže jsme přistáli přesně v okamžiku západu slunce. Byl to hezký přelet a už se těšíme zase na příští příhodné počasí, abychom vzali mapu a vymysleli si další výlet.