Jednoho krásného dne ke konci léta jsme si létali na vršku na Křivoklátsku. To jsem na každý letový den tahal v autě dva padáky - singl a tandem. Celý den jsme létali a v pozdním odpoledni jsem se vyškrábal na startoviště k poslednímu letu. Tam stála kámoška a chystala si padák a vedle ní asketicky vyhlížející pohublý chlapík v khaki kalhotách a zelené vestičce, s pěstěným plnovousem a intelektuálskými brýlemi. A jéje, řekl jsem si, to zas bude nějaký ochranář a přišel nám vynadat, že tady šlapeme na mravence. Avšak z chlapíka se vyklubal zájemce o svezení na tandemu.

    "Tak pojďte, určitě se vám to bude líbit," řekl jsem mu a nachystal tandemový padák. Chlapík byl od prvního pohledu značně nesmělý a skromný, bylo na něm vidět, že by sice rád letěl, ale na druhou stranu s tím nechtěl nějak moc obtěžovat. Vysvětlil jsem mu, že se nemusí nijak žinýrovat, že budu mít radost, pokud se mu let bude líbit a bude z něho mít potěšení. Dal jsem mu helmu a instrukce, jak se budeme rozbíhat. "Musíme oba pěkně zabrat dopředu, nehleďte na to, jestli se vzájemně pokopeme nohama, beztak to nebudeme ani vnímat. Musíme se razantně rozběhnout!" Pán začal nesměle namítat, že než aby mě nechtěně kopnul do nohy, to raději nepoletí a už se chtěl odepnout. Zase jsem ho musel přemluvit, že to bude v pořádku a ať si nedělá starosti.

    Počkali jsme na vhodný závan větru a odstartovali. Nejprve jsme letěli zhruba ve výšce stratu podél svahu a jakž takž se drželi ve vzduchu. Chlapík přede mnou seděl velice ztuhlý, upřeně koukal dolů do lesa, jenž byl pod námi asi 50 m. "Bože, taková hrozná výška, já to snad nepřežiju…," chvěl se mu tichý nesmělý hlas. Musel jsem ho chlácholit, že se nemusí ničeho bát, že máme záložní padák a že pasažéra určitě nikde nevyklopím. "Záložní padák? Co to je?" V jeho hlase se zračil nefalšovaný strach. "Nó, to je takový kulatý padáček, který bychom hodili do vzduchu, kdyby nás potkalo nějaké nebezpečí a my museli použít tento nouzový prostředek pro záchranu." Chudák se málem zhroutil. "Ono tady může být nějaké nebezpečí? Kdybych to tušil, vůbec bych na to nelezl!" Musel jsem znovu použít tišící prostředky, například věty typu: "Nebezpečí? Ale co vás nemá, tady žádné není, to je horší třeba v silničním provozu, ale tady - kdepak…" a jiné výmysly.

    Najednou jsme nalétli termiku. Pěkný stoupák kolem 3m/s. Hned jsme začali kroužit a rychle jsme získávali výšku. Můj pasažér ani nedutal. Brzy jsme se vyhoupli nad vrchol hřebene a stoupali stále výš. Šlo to jako po másle. Dohlednost byla fantastická a jak jsme se dostávali výš a výš nad krajinu, viděli jsme zřetelně pásmo Krušných hor, na druhé straně Prahu, na třetí straně Šumavu. Pán seděl a rukama se držel štangliček na rozpěrkách popruhů. Všiml jsem si, že klouby má úplně bílé od toho, jak své pěsti křečovitě svíral. "Nebojte se, pane, nemusíte se držet, jste pevně usazený v sedačce a nemůžete z ní vypadnout. Ruce si můžete dát klidně do klína, svačit, kouřit nebo je můžete svěsit podél těla dolů - prostě cokoliv chcete." Na ta slova se pán pustil a dal ruce dolů, jako by stál v pozoru. Protože jsem ho obemykal svýma nohama, cítil jsem, že má ruce připažené tak pevně, jako by se snad měl za ně udržet v postroji. Evidentně se mu chvěly. Protože správný tandemový pilot je současně psycholog, zvolil jsem jinou taktiku - rozptýlit pozornost pasažéra na jiné věci. Nedaleko vyrůstal z lesů hrad Křivoklát. Měli jsme jej po naší pravici, snad trochu vzadu. Ukázal jsem tam a povídám: "Vidíte? To je Křivoklát, je nádherně vidět!"

    Muž přede mnou seděl jak vosková figurína, ani hlavou nepootočil, jen zahuhňal "Křivoklát" a výrazně polkl. "Musíte se otočit napravo, abyste ho viděl. Před námi jsou jenom samé lesy," řekl jsem mu. "Když já se hrozně bojím otočit hlavu, abychom nespadli". "Ale jen se tam podívejte, však nespadneme." "Ne, ne, já to znám. Podívám se tam a spadneme!" Nemohl jsem ho přinutit, aby se na hrad podíval. Tak jsem dotočil třičtvrtě kruhu termického točení až do směru, kdy Křivoklát ležel přímo před námi. "Tak, teď hrad vidíte a nemusíte otáčet hlavu," řekl jsem mu, "vidíte?" "Vidíte…" opakoval moje slova. Na druhé straně, ovšem podstatně dál, se dal zahlédnout Karlštejn. Otočil jsem padák a ukazoval do dálky. "To bílé, velké, tam v těch lesích, to je Karlštejn!" upozornil jsem svého spolucestujícího. "Karlštejn" papouškoval. Tak jsem natáčel padák do různých stran a ukazoval všelijaké pozoruhodnosti. Naše konverzace probíhala asi takhle: "Krušné hory!" "Hory…"; "Šumava!!" "Šumava…"; "Rakovník!" "…vník…"; "Kopec Velíz!" "…líz…" a tak dále.

    Chlapík byl čím dál víc vytuhlý. Rozhodl jsem se ukončit jeho utrpení a sestoupit dolů. Chtěl jsem s ním udělat spirálu, ale to by mu také mohlo vrýt nesmazatelné stopy do psychiky a protože jsem nikdy neměl rád, když někdo dělá takové věci proti vůli pasažéra, nechal jsem tandem volně klouzat. Tu jsem postřehnul, že můj spoluletec má hlavu ještě víc skloněnou a zase si něco huhňá do vousů. Zvědavě jsem mu nakukoval přes rameno a ke svému údivu jsem zjistil, že si přeříkává Otčenáš. Zřetelně jsem zaregistroval už jen závěrečné amen, načež jsem ho opět začal uklidňovat, aby se nebál. "Já se nebojím," říkal hlasem zajíce z pohádky Jen počkej a třásl se jako osika. Ale to už jsme sklesali pod kopec, vzduch kolem nás byl teplejší a také naše výška se najednou zdála mému pasažérovi taková vlídnější. Jako by roztál, hned chtěl ve vzduchu zůstat. "Tady se mi to už líbí víc. Teď klidně můžete zase trochu nastoupat!" řekl mi. "To je sice hezké, že se vám let líbí, ale už není jaksi termika. Budeme muset přistát."

    A tak jsme přistáli. Chlapík byl najednou jako vyměněný. Choval se, jako by vyvázl z velikého nebezpečí. Div že nejásal. Najednou byl výřečný až až. Balil jsem mlčky padák, když mi vyprávěl o tom, jak se mu líbilo být blíž tam tomu nahoře, co je nad námi všemi. Že je šťastný, že překonal sám sebe ve strachu z výšky a že mi tuto hezkou chvíli nikdy nezapomene. To mě dojalo. On byl neskutečně spokojený a šťastný.

    Pak si vzpomněl, že by pro mě měl ještě jednu zajímavou pasažérku. "Mám kamarádku farářku, ona by také chtěla být Pánu Bohu blíž". A tak jsem založil Církev bratrskou Omnia virga paraglidensis a stal se jejím pastýřem.