Ahoj kluci !

    Doufám, že se máte aspoň tak dobře, jak já. Jak se daří SkyFly serveru? A jak lítáte? Já jsem v pohodě. Zrovna nedávno jsme s partičkou strávili týden na závodech v Maďarsku. Ano, správně tušíte, byl to ten pověstmi opředený Eger. Určitě zase uslyšíte poznámky o kvalitě závodu a snadnosti nahrabat body. Já nechci tyto názory obhajovat, ale ani vyvracet. Pouze popíšu, jak to celý probíhalo a obrázek si udělejte sami.

    Z Prahy se vydala partička Čechů v pozdních hodinách ve středu 19.května ve složení: Zdeněk Jírec (skvělý majitel ještě lepšího vozu), Tonda Pallas (hrozně rychlý nadšenec), Martin Slíva (závodník, který se před ničím nezastaví a už vůbec ne před cílem), já, no a ta "fajnovější" část posádky: Petra Krausová.



    Hned první den byl letový. Bágly nám na start vyváželo "auto," co snad pamatovalo tektonickou činnost, která ty hrbky u Miškolce vytvářela. No hlavně, že jsme se s tím nemuseli dřít sami. Informace, že onen vůz se ještě vrátí, a že za mírný poplatek se s ním dá vyjet nahoru, byla pro nás příkazem, že máme v klidu počkat dole. Čas ubíhal, a my jsme se smíšenými pocity sledovali, jak lidi odcházejí pěšky nahoru. Říkali jsme si, že čím více lidí odejde, tím pohodlněji potom pojedeme my. Auto ale přece jen dorazilo. Cesta v něm však byla všechno, jen ne pohodlná - 30 lidí v 30-ti stupňovém, 30 minut nevětraném vzduchu.

    Vypsaná disciplína byl přes 30 km dlouhý cílový let se vzdušným startem. Kolo vyhrál Martin Slíva, který v závěru předletěl maďara, co se ho držel celý let jak klíště. Kromě nich ale do cíle nikdo jiný nedoletěl. Bodovalo skoro 30 pilotů. Poté, kvůli nepřízni počasí, následovaly odpočinkové dny. Většinu času jsme strávili v termálních lázních.

    V pátek odpoledne se dalo lítat, tak organizátoři vyhlásili soutěž v přesnosti přistání a rychlosti sletu. Vzhledem k fungující termice však většina lidí ignorovala rychloslet a poklidně se vozila kolem kopce. Když to večer vypnuli, tak jsme si alespoň zkusili to přistání na cíl. Já sám jsem dosáhl skvělého výsledku, protože jsem střed terče minul o necelé 4 kilometry. Holt jsem si nějak spletl ty louky. V neděli se soutěž zopakovala. Tentokrát se skutečně měřila i rychlost sletu. Snaha pilotů o co nejrychlejší vyklesání byla divácky velmi zajímavá… Naštěstí se nikomu nic nestalo.

    V pondělí, poslední den závodů, jsme se přemístili na severní start kopce Kekes. Foukal silný vítr a startovalo se skoro přímo do stromů. Martin usoudil, že nejlepší bude, když si stoupne na start a bágl jako celek hodí do dálky. Tímto způsobem doletí úplně stejně daleko a ušetří si námahu při vymotávání vrchlíku. Já jsem si donesl na start jídlo s tím, že mi možná vyhládne, když to budu celý den jenom sledovat. Vítr ale slábl, jak ho přetlačovala termika z druhý strany kopce, takže nakonec jsme všichni odstartovali na 54 km dlouhou trať. Smůlu měla Petra, které se ve vzduchu z ničeho nic neudělalo dobře, a to tak mohutně, že byla nucena i přistát. Teď už má ale tu sedačku zase čistou. Do cíle doletělo 17 lidí, včetně Martina a toho vítěze 1. kola, který byl ale tentokrát rychlejší.

    To je všechno, co jsem vám chtěl o Egeru 99 napsat. Něco možná ještě řeknu, až se potkáme, ale ten zbytek, ten se mi, doufám, podaří utajit.

    Mějte se !

    Čau Karel