Výběr reprezentačního teamu na zahraniční výjezdy provází většinou zmatek, protože ten či onen z různých důvodů nemůžou, sestava se mění a doplňuje. Zde bych chtěl poznamenat, že si závodníci výjezdy hradí sami. Takže jeden z hlavních důvodů, proč se závodníci vzdávají svého reprezentačního pořadí, je nedostatek peněz. Nicméně i letos se našlo v sestavě desetičlenného reprezentačního družstva pět nadšenců, doplněných Tomášem Suchánkem, kteří si vzali tři týdny dovolené a vydali se tři tisíce kilometrů daleko do odporného vedra.

    Skupina A ve složení Radek Bareš a Tomáš Suchánek jela ve voze Audi A6 s nadstandardním vybavením, klimatizací, CD přehrávačem a ojetými pneumatikami. Skupina B, ve které byl Dan Vyhnalík, Honza Krofta, Pedro Nedoma, Ivan Vlk a teamleader Božka jela ve Fordu Transit s vysokou střechou, slabým motorem a malou závadou na diferenciálu. Auto skupiny A jelo rychlostí kolem 160km/h, zatímco auto skupiny B dosahovalo z kopce po větru rychlosti až 101.3km/h! Bohužel jsme již mezi Loděnicemi a Berounem zjistili, že na trase budou možná i úseky, kde bude výhodnější vystoupit a auto do kopce tlačit. Celou trasu jsme s ohledem na tuto skutečnost volili tak, aby co možná nejvíce vedla po vrstevnici nebo z kopce.

    Cesta byla příííšerně dlouhá. Jediným zpestřením byla SMSka od Radka: PICHLI JSME. NEVITE KDE MA AUDI A6 REZERVU? Na místo konání soutěže jsme dorazili ve středu ráno. Po dvou nocích na sedadlech auta se nám jako priorita jevilo sehnat ubytování. Jak jsme předpokládali, bylo již vše plné. Ovšem pro téměř rodilého španělského mluvčího Pedra něco takového nebyl problém. Domluvil nám ubytování ve 4+1 s terasou za poloviční cenu, než měla skupina A. Pro jejich ubytování, malý pokojík bez oken, se zažilo pojmenování "jeskyně".

    Algodonales, vesnička v téměř nejjižnějším cípu Španělska, leží na 5° západní délky. To jsme si poprvé uvědomili, když nás chybně zadaný údaj na GPS začal někde za Lyonem obracet zpět domů. Také denní posun je značný. Zatímco u nás v tuto dobu vychází slunce ve 4:50 a zapadá krátce po deváté, tam vycházelo v sedm a zapadalo ve třičtvrtě na deset. A tak se vše odehrávalo nezvykle pozdě. Například ještě po sedmé večer chodila celkem slušně termika.



    Na kopec jsme první den vyráželi (podle hodin) dost pozdě. Ovšem Božka časovou ztrátu úspěšně doháněl jízdou typu rallye. Dokonce na úzké prašné cestě vedoucí na kopec předjížděl. Obavy, abychom se my i auto dožili alespoň 1. kola, odbýval slovy: "To je zatěžkávací zkouška auta."

    První, koho jsme na startu potkali, byl slovenský team v obvyklém složení Sladký, Kuník, Nízner, Kolesár, Hloušek. Snažili jsme se vyzvědět něco o místních specifických podmínkách, ale Slováci se zatím nepustili dále, než na "louku pablbů". Vytyčili jsme si trasu na východ, nějakých 190km s návratem. Později se ukázalo, že to byl jeden z nejlepších letových dní. Dan a Pedro přistáli na osmdesátém kilometru u městečka Antequera (což byl jeden z otočných bodů) a Vlk s Honzou kousek za nimi.



    Další den se rýsoval podobný program. Počasí bylo na první pohled stejné, jen trochu jiný směr větru a termika rozbitější. Vypsali jsme si disciplínu na sever. Vzhledem k sílícímu větru bylo zachycení obtížnější a další let byl spíše otázkou volby stopy. Pedro z nás doklouzal nejdále, a to na 20. kilometr. Dan o kousek blíž, bohužel přistál tak nešťastně, že si rozsekl koleno. Rána byla poměrně velká, na šití. Pedro při balení zlomil laminát a Vlk si stěžoval, že mu éro táhne doleva. Po prohlídce byla zjištěna ohnutá náběžka. S narovnáváním náběžek měl největší zkušenosti Dan, ten také ochotně nabídl svou pomoc. Rovnal, rovnal, až náběžku narovnal do pravého úhlu. To byla ten den poslední kapka smůly. Na pátek si dal náš zdecimovaný team volno.