Příroda ještě spí, je už ale únor a po dlouhý přestávce je potřeba si zase připomenout, jaký to je, sednout si na modrou sedačku a zavřít nad sebou tu průhlednou bublinu. Po dvou měsících je opravdu načase. Je sice úterý, měl bych být ve škole, ale co se dá dělat, když je dneska venku tak krásně? To prostě nejde - jedu na letiště.

    Přes týden je tam dost mrtvo, akorát mechanici něco kutěj a VLPéčko je zalezlej v kanclu a vrtá se v nějakejch papírech. Stačí jenom udělat si čáru do mapy, protáhnout si tělo při otevírání hangáru a už stojí na stojánce - celá žlutobílá a nedočkavá až ji otevřu a uvelebím se jí na bidýlku. Ještě ji obejdu a pohladím, nakouknu jí do útrob, otočím několikrát vrtulí, a pak se po hlavě vrhnu do sedačky a spoutám se s ní pěti pupečními šňůrami. Zavřu se a konečně se nadechnu té letité směsi pachů oleje, benzínu, leštidel a taky zatuchlých zvratků - neklamného to znamení, že už odchovala nemálo akrobatů. Všechno je jak má být. Uklidňuje mě, že jsem nic nezapomněl. Pomalu ji oživuju, zkouším, jestli se jí chce zase do vzduchu po tom dlouhém zimním spánku. Tváří se přátelsky, a tak jí dám trošku napít ohnivý šťávy a za chvíli už poslušně točí svým ocelovým mávátkem a vyhání ze svého nitra spousty prachu, co se tam přes zimu usadil.

    Cože je to za rachot? Aha, ještě nemám sluchátka, tak teď už je všechno v pořádku. Všechny ručky budíků vytrvale stoupají do žlutých políček a už je pomalu čas na to, abych ji pořádně vydráždil a připravil na vytoužený výlet. Ještě chvilinku. Tak, teď už můžu a tak pomalu, abych ji nezakuckal, přidávám plný plyn. Chce se jí vyrazit dopředu, rozběhnout se po trávě, ale já ji pevně držím pod krkem a nedovolím, aby se pohnula, ale ona si stejně ukradne pár decimetrů, jako by to už nemohla vydržet. Z chvíli už stojíme na dráze a já jí zase pouštím, tentokrát už doopravdy a netrvám na tom, aby stála na místě. Taky že ne - párkrát se zhoupneme po krtincích a už letíme. Zpočátku ji držím nízko, aby nabrala rychlost, a pak stoupáme až se země pod námi propadne do propasti. Letmý pohled na přístroje, všechno je tak, jak má být.

    Dva tisíce stop a zastavuju stoupání, vyvážení trošku dopředu a když uberu plyn, tak se trochu uklidní a smíří se s tím, že už se nepřibližujeme nahoru k mrakům. Chci jí říct, že bych rád, ale že tady to prostě nejde, že tam nahoře lítají její obrovské sestřičky, ke kterým se nesmíme zas tak moc hlásit. Stejně to ale nechápe a pořád stoupá, dokud jí to neutnu razantním potlačením a raději to ještě pojistím vyvážením. Je čas trochu se rozhlídnout. Teprve teď mě zase zmrazuje ta magie pohybu vzduchem, dívám se před sebe a svět pode mnou je jako modrý válec, co se zvolna otáčí. Jsou na něm navinuty modré stuhy řek, cákance lesů, pavučiny sloupů vysokého napětí, silnice s pestrobarevnými korálky aut a červené praporky střech. Do nekonečna, kam až jde dohlédnout, se potkává tmavě modrá barva země se světle modrou barvou oblohy.

    Je úžasný den. To dole pode mnou, to je jako obrovitánská mapa, a já jsem jako oko, které v ní hledá cestu domů. Malá mapa leží vedle mě na sedačce. Jak můžou být tak stejné?

    Třeba támhleten rybníček, ten tvar je nachlup stejný jako v mapě. Stačí k němu zamířit a vím, že jsem přesně tam, kde mám být. Za chvilku přelítávám Berounku a za ní se jako pekáč otevírá široký údolí od Zdic až po Brdský hřebeny. Pátrám očima po obzoru a snažím se na jednom z vrcholků zahlédnout vojenský radar, ale asi je to ještě daleko. Pode mnou jsou teď jenom lesy a lesy. Kdyby si moje milá postavila hlavu a rozhodla se, že tím klackem už točit nebude, tak se oba sneseme mezi stromy a ani jeden z nás si už nikdy nezalítá. Ustrašeně koukám do okýnek budíků, ale zdá se, že jí jen tak něco nevyvede z míry.

    A už se přehupujeme přes Brdy a já hledám na zemi žebřík Příbramského letiště. Občas je to docela potíž - hledáte letiště před sebou, vlevo, vpravo a pořád ho ne a ne najít. A ono je mezitím přímo pod vámi. Stalo se mi to už několikrát, ale tady to znám, nemůžu se splést. Šedá betonová dráha se vynořuje hned za lesíkem. Obracíme to doprava na Strakonice. Když je takhle hezky, tak je navigace směšně jednoduchá. Za chvilku míjíme město Příbram a před náma se otvírá příjemná krajina Jižních Čech. Strakonice jsou ještě daleko, ale už teď můžu zahodit mapu. Stačí koukat ven. Už je vidět Temelín, slavné jihočeské veledílo. Kvůli němu budeme mít za chvíli domluvu s řídícími v Praze. Musím se jim ohlásit, aby mohli včas zjistit, jestli třeba nejsem terorista a nechci svůj ubohý letounek rozmáznout o reaktor a způsobit tak smrt a utrpení mnoha rakouských občanů. Naštěstí mi to ale milostivě dovolí, a tak se za chvíli ocitáme nad Strakonicemi. Před strakonickým letištěm se ježí komín, ale raději děláme, že ho nevidíme. Je úterý, a tak dole samozřejmě nikdo není. Hlásím se do rádia a vím, že mě nikdo neposlouchá. Otáčíme čumák na Budějovice a celý ten obludný šedý kolos se vynořuje, jakoby vyrůstal ze země. Takhle ze vzduchu to vypadá, že ho měli postavit někde jinde. Třeba někam do totálně zlikvidovaných Severních Čech, tam by dobře zapadl, ale tady mezi zrcadélky rybníků vypadá jako lejno na talíři.

    První jarní let pomalu končí. Nalétávám severní okraj Českých Budějovic a nacházím krátký asfaltový pás Hosínského letiště. Pár kroužků nad ním mě ujišťuje o tom, že bude lepší sedat směrem k jihu. Nikdo proti tomu nemá námitek, odpovědí ve sluchátkách na moje povídání je jenom ticho. Dole se ale něco děje, jezdí tam nějaký ultralight, a tak mě napadá, jestli hlášení do rádia není jenom nějakým naším aeroklubovým zlozvykem. No nic. Vykružujeme třetí zatáčku, vyplazujeme klapky a já přibíjím pohled na práh dráhy. Srovnání do osy, velký klapky, vyvážení dozadu, rychlost 140. Stokrát nacvičený dril, není potřeba o ničem přemýšlet. Sednout pořádně na asfalt je docela dřina, zvlášť když ho doma nemáte, ale s trochou pozornosti se to snad povede. Ještě pár okamžiků a pod koly ubíhá šedý asfalt vygumovaný tisícem přistání. Lehounké přitažení a dosedáme na hlavní podvozek a hned nato se pokládá přední kolo. Výborně, takovýhle přistání by se mi mělo povést pokaždý. Jedeme po asfaltu a je nám oběma líto, že to skončilo. Ale je vidět, že se už teď těší, až poletíme za chvíli nazpátek.