Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  ... návrat do rubriky.
1  2  3  4  5  6  7  8  9
 
Jižní Amerika

Jarda Jindra

    Jsou Vánoce, svátky obžerství a nákupního shonu. Dal bych nevím co za chvíli klidu v nějakém tichém koutu světa, třeba v Bejrútu. Skládám každoroční příděl ponožek a spodního prádla do batohu a naposledy si prohlížím čerstvá víza ve svých třech cestovních pasech. Zítra odpoledne mi odlétá letadlo do Amsterodamu a odtud pozítří do Caracasu. Před sebou mám nejdelší cestu, kterou jsem dosud absolvoval, třicet tisíc kilometrů po zemi, dvacet tisíc vzduchem. Dva terénní vozy, čtyři muži a na dvě desítky zemí Latinské Ameriky.

    Oba automobily jsme odeslali na konci listopadu dvanáctimetrovým kontejnerem po železnici do Bremerhavenu, kde byly naloženy na nákladní loď do Venezuely. Taktika, potřebná k udělení víz, byla hodna šachového velmistra. Přesto chybí tři důležitá razítka: Honduras, Salvador a Guatemala. Nejsme s nimi v přímém diplomatickém styku, a tak jsem alespoň faxem požádal o autorizaci víz na ministerstvech zahraničí všech zemí v naději, že budu mít usnadněnou pozici pro jednání o udělení víz na některém ze zastupitelských úřadů v Latinské Americe.

Venezuela
    Těch devět hodin z Amsterodamu jsem prospal. Rozhodí mi to celý spací režim, odletěl jsem odpoledne a přistávám opět odpoledne, bláznivý svět. Letadlo roluje k odbavovací hale a hlas z reproduktoru informuje o teplotě venku. "Seňor Jindra, dostavte se v odbavovací hale do kanceláře Banco Nacional." Trhnu sebou, když nečekaně uslyším své jméno. Před bankou čeká prošedivělý muž s brýlemi, český rodák žijící v Caracasu, který zajištuje odbavení našich aut v přístavu La Guaira. Celní formality s dvanáctimetrovým kontejnerem, jehož útroby skrývají dvě auta, trvají již několik dní. Přesně podle pravidla tří M, které lze v Latinské Americe vztáhnou na prakticky veškerou lidskou činnost: M první znamená Momento, tedy chviličku, M druhé Mas tarde, tedy později a M třetí známé Maňana, tedy zítra.

 Venezuela - Gran Sabana

    Nasedáme do zlatého Pontiacu a vyrážíme na malou projížďku po pobřeží. Naší první zastávkou je bývalé leprosárium. Vybavuje se mi anekdota o dvou malomocných dětech, kráčejících do školy, kdy jedno říká druhému: "To jsem zvědavý, co nám dneska odpadne!" Osádka Pontiacu se plácá do stehen a náš řídič a dnešní průvodce v jedné osobě dává navrch několik historek o místních krasavicích, které, ač nikdy neprovdané, o sobě na veřejnosti prohlašují, že jsou rozvedené. Doma je pak čekají děti, jedno bílé, druhé žluté a třetí třeba černé. Tak jak šel pestrý život.

    Pojmenování Venezuely je přisuzováno Kolumbovu současníku Alonso de Ojeda, kterému indiánská obydlí, postavená na kůlech na hladině rozsáhlého jezera u dnešního města Maracaibo připomínala italské Benátky. Venezia, tedy Benátky a z toho Venezuela, podobně jako žena a ženština. Země desetkrát větší než naše vlast má v porovnání jen dvojnásobné množství obyvatel a příjemné tropické podnebí s minimálními rozdíly v průběhu roku. Od prosince do dubna panuje období sucha.

    Čtyřmiliónové hlavní město tvoří jakýsi kotel chudinských čtvrtí, sevřených ze všech stran mohutnými horami, se srdcem tvořeným moderním obchodním centrem. Nablýskané metro se hemží gentlemany v bezvadně padnoucích oblecích s kufříky v rukou. Ve své košili pomačkané dvěma dny v autech a letadlech do tohoto prostředí příliš nezapadám.

    V malé dlážděné ulici na rohu náměstí stojí rodný dům Simona Bolívara. S jeho jménem či přezdívkou El Libertador, tedy Osvoboditel, je spojován vznik tzv. Velké Kolumbie, kterou tvořila dnešní Venezuela, Kolumbie, Panama a Ekvádor. Byl rovněž zakladatelem Bolívie, která nese jeho jméno. Ironií života je, že musel přese všechno svou vlast opustit a odejít do Evropy, kde zemřel v chudobě opuštěný bývalými přáteli. Dnes, více než 150 let po smrti je opět uctíván. Se jménem Simona Bolívara se setkávám na každém kroku, od bankovky, přes stejnojmené město na východě až po nejvyšší horu země. Chcete-li zaručeně trefit do středu kteréhokoliv města, stačí se zeptat na náměstí Simona Bolívara, stejně jako je tomu v dalších zemích Latinské Ameriky v případě Náměstí armády.

    Ulice jsou ucpané troubícími taxíky a mikrobusy, z jejichž otevřených dveří vyčuhují střapaté hlavy kluků, vykřikujících jména ulic, do kterých má jejich dodávka namířeno. Nastupuje i vystupuje se za jízdy. Policista na křižovatce předvádí neuvěřitelný balet těla a koncert píšťalky. Nikdy bych neveřil, jaké trilky a tóny lze na policejní píšťalce vyloudit. Doprava se zdá být na první pohled chaotická a agresivní. Ovšem jen na první pohled. Styl jízdy, rytmus a gesta jsou velmi odlišné od evropských zvyklostí. Blinkry, jsou-li vůbec, se příliš nepoužívají, stejně jako světla. K signalizaci slouží ruka visící z otevřeného řidičova okénka. Při hustém provozu tak vepředu jedoucí řidič kýváním paží upozorňuje automobily za sebou na situaci. Jak účinné a prosté v porovnání s neviditelnými brzdovými světly a blinkry. Pokud chci odbočit vlevo, stačí jen zvednout paži a protijednoucí řidič automaticky dává přednost, to se mi doma nestane.

    Náš přítel zprostředkovává výměnu dolarů za Bolívary ve výhodném kurzu 1:170. "Moc toho potřebovat nebudete, hotel je zaplacený předem, na večeři vás zvu a zítra stejně, jestli všechno dobře půjde, vyzvednete auta a zmizíte do Kolumbie. A benzín je tady lacinější než voda, za dva americké dolary plná nádrž, hrajeme si na jihoamerický Kuvajt."

    Nazítří nervozně stepují čtyři pobledlé postavy před branou přístavu La Guaira v očekávání, s jakými zprávami se vrátí jejich přítel. Kolem krouží dotěrný prodavač zmrzliny a cinká cyklistickým zvonkem přišroubovaným na vozíčku. Řidiči kamiónů podřimují v hamakách zavěšených pod zaprášenými návěsy. Konečně za plotem probleskne lak bílého Terrana následovaného černou Fronterou. Oči mužů září vzrušením, jeden camionero se zájmem prohlíží podivné poznávací značky a zvídá, co že to znamená CZ. "To je Repúblika Čeka," odvětím. "Co, čika?" "Ale ne, čika má prsa, taková země bohužel není, Č E K A."

 Venezuela - Canaima

    "Čína? Nedělej si srandu, nejsi žlutý," urazí se a vrací se do své hamaky brblaje pod navoskovaný knír něco o zatracených namyšlených Chilanech.

    Celní úředník vyměňuje klíče a doklady od terénních vozů za dva kartóny Radegastu. Tachometr Nissanu ukazuje 32927km, v nádrži je prvních 72 litrů jihoamerické nafty. Krátké rozloučení, řidiči dychtivě sešlápnou plynový pedál a vozy vyrazí po betonové čtyřproudovce na jihozápad. Na večeři je umaštěné kuře v motorestu KFC a čas ztracený čekáním v přístavu je potřeba nahnat noční jízdou krajinou věčně hořících lesů. Nad ránem je potřeba dotankovat a nastává první problém, nalézt čerpadlo s naftou. Všechna auta včetně nákladních zde jezdí na benzín. Na všech stanicích jen kroutí hlavou, v zoufalství očicháváme i hadice stojanů. Slunce již silně pálí, když zastavujeme u stojanu s olezlým nápisem "nafta". Obsluha na nás zběsilé mává, že stojíme špatně, osobák jezdící na tu mazlavou tekutinu dosud neviděli. Tachometr ukazuje 33439 a v bílém Teranu mizí 36 litrů nafty. Milan linkuje podle krabičky od kazety sešit, do kterého bude zapisovat kilometry a spotřebu. Jsem zvědavý, který z vozů na tom bude ve výsledku lépe i když hodně bude záviset na stylu jízdy.

    Cesta začíná stoupat v ostrých serpentinách, slunce praží do předního okna a já začínám závidět Jeníkům ve Fronteře jejich klimatizaci. Kdyby nebylo na silnici plno kouře z hořících lesů, otevřel bych alespoň okno, takto se v té konzervě usmažím zaživa. Výškoměr na hodinkách ukazuje tři a půl kilometru nadmořské výšky, kamióny se prohání v obou směrech, jen dýmu je trochu více než obvykle. Téměř v každé vesnici, kterými se silnice vine, natahují malí kluci přes cestu špagátek a vybírají peníze. Zpočátku ochotně rozdávám drobásky, ale když se situace opakuje snad po sté, přidá Milan plyn a pohledem do zpětného zrcátka se ujistí, že některého z nich nevláčíme na špagátku za sebou.

    Na židličkách u chatrčí, které suplují motoresty, sedí hadroví panáci, sympatický způsob propagace v podobě hadrových štamgastů. Znenadání se ze zatáčky vyřítí otrhaný vousatý muž na dřevěné dětské káře. Vlasy i plnovous mu vlají ve větru, kuličková ložiska nahrazující kola hlasitě drnčí o hrubozrný asfalt. Chlap vizáže Robinsona Crusoa bravurně kličkuje mezi gigantickými nebezpečnými koly kamiónů, přední nápravu kárky ovládá nohama, rukama přidržuje mohutný igelitový pytel plný nasbíraných hliníkových plechovek od Coca Coly, zdroj své obživy. V údolí svou káru znovu zapřáhne za projíždějící kamion a během pomalé jízdy vzhůru nasbírá další plechovky poházené kolem silnice. Když opět dosáhne vrchol, odhákne své vozítko od tahače a tradá dolů. "Maldita escoria, imbeciles inservibles, por su estrupidez... Prokletí blbci, nepotřební volové!" pokřikuje vousáč na každého, kdo se jeho zběsilé jízdě nevyhne.

 Venezuela - Canaima

    Andské město Mérida je snad nejstudenějším místem v zemi. Teplota se málokdy přehoupne přes dvacítku. V ulicích korzují studentky v modrých a vínových uniformách a my bychom se rádi projeli lanovkou, která je údajně nejvyšší a nejdelší na světě. Možná, že někdy v minulosti byla, ale dva roky už nesvezla žádného pasažéra a bez prostředků potřebných k opravě reziví. Postavila ji jakási francouzská společnost v roce 1958, má za sebou několik katastrof a vždy více stála, než fungovala. Velká škoda, těšil jsem se, že si zalétám od horní stanice s padákem. Nad protějším hřebenem krouží několik místních fandů paraglidingu, vítr je silný, ale bez poryvů. Konečně, Pico Bolívar není jediný kopec, ze kterého se dá létat a cestou si padáku užiju ještě dost. Prý i proklamovaná výška hory je sporná, zlé jazyky tvrdí, že Venezueláni chtějí mít za každou cenu pětitisícovku a těch pár chybějících metrů dosypali odpadkama.

    Pozdě večer přijížíme do San Cristóbalu. Je zapotřebí natankovat a nalézt nocleh. Černoch v umaštěných montérkách nás posílá do půl kolimetru vzdáleného hotelu. U vjezdu do komplexu jakýchsi na sebe nalepených domků s garáží vespod a pokojíkem nahoře stojí budka se závorou. "Máte volný pokoj pro čtyři?" ptám se ze staženého okénka recepčního. "Máme jen jednolůžkové pokoje, ale velmi laciné, pane," odpovídá a zvědavě nahlíží do obou aut. Kroutí nechápavě hlavou a po zaplacení čtyř pokojíků kráčí za autem zajíždějícím do jedné z garáží. Bručí něco o úchylech, zatáhne dveře garáže a šouravým krokem se vrací zpět do budky. Stěny malého pokojíku v patře jsou obloženy zrcadly, na nočním stolíku toaletní papír a v televizi běží na jediném kanálu pornofilm. No nazdar! Jsme v hodinovém hotelu, proto ten nechápavý pohled, když čtyři chlapi chtěli spolu na pokoj! Kluci se rozprchli do svých kutlochů a já nemohl dlouho usnout, stěny byly příliš tenké a charakteristické zvuky se nedaly přeslechnout.

    Ráno mě vzbudilo nesmělé zaklepání na dveře. Dovnitř se cpe drobná namalovaná žena s obrovskými ňadry, která si podpírá náručí čistého povlečení a ručníků. Taková velká chodící ňadra. Koneckonců po napůl probdělé noci vidím ňadra snad ve všem. Zvědavě se rozhlíží po pokoji: "Ty jsi tady sám? Kdyby jsi řekl večer vrátnému, přišla bych za tebou," ukáže krásné zuby v širokém úsměvu. Dáme se do řeči: "Mám dítě a to musím živit. A navíc jsem hezká, kdybych byla ošklivá, neuživila bych se. Jdu za deset dolarů, ale někdy mi Gringo dá i víc. Nebo malý dárek. Dáš mi dárek?"


pokračování článku

 Návrat na domovskou stránku