Kolumbie
    Před polednem jsme se přiblížili ke kolumbijské hranici. Přes hraniční přechod proudí auta, cyklisti i pěšáci, policisté o nás nejeví valný zájem, pasy nikdo nechce. Že by to tady chodilo jako v EU? Bez vstupního razítka zamíříme po hlavní silnici do hor směrem na Bogotu. S vekslákem jsem směnil dolary ve výhodném kurzu 760 pesos za jeden zelený. Při každém vjezdu do větší obce nás zastavuje vojenská či policejní hlídka, zajímají se jen o pasy a cíl naší cesty. Namátkově vybraná auta a dokonce i autobus však doslova převracejí naruby. Opatrně udělám z úkrytu několik snímků, nerad bych však si nechal ustřelit nějakým snaživcem hlavu. Před Pamplonou se štěstí unavilo. "Kde máte vstupní razítko a turistickou kartu?!" řve civilista s izraelským samopalem přehozeným nedbale přes rameno. Jsme donuceni vystoupit a jít do malé stavby obložené pytly s pískem. Pod psacím stolem se válí množství nedopalků, do kouře zběsile chrčí rádio. "Za sto dolarů na osobu vás pustím dál, jinak se musíte vrátit do Venezuely." Chvíli se dohadujeme mezi sebou o řešení a jednoznačně vítězí návrat zpět za hranice. Civilista se samopalem se kysele šklebí. Zapálil si další cigaretu a požádal nás pod novou vymyšlenou a ušlechtile se tvářící záminkou o peníze. Alespoň pět dolarů za osobu na sirotky. Dostal búra za všechny. Až odjedeme, zesílí rádio a pošle si vojáčka pro láhev. "Co tady vůbec děláte?" ptám se vykuleného vojáčka u ohrady z pytlů naplněných pískem. "Hlídáme silnici, tam dál jsou partyzáni."

    Následuje několik desítek kilometrů přes všechny hlídky zpět na hranici a pátrání po kanceláři, ve které je možno dostat vstupní kolumbijské razítko. "Nejdříve musíte mít výstupní štempl z Venezuely," ujišťuje mne kolumbijský policista na přechodu. Obě auta tedy opět projíždějí hranici a zastavují u prvního venezuelského policisty: "Tady se výstupní razítka nedávají." Otáčíme vozy a jedeme zpět do Kolumbie, kde se podruhé domáháme vstupního razítka. Jsme posláni do háje s doporučením, abychom se bez výstupního venezuelánského razítka už raději nevraceli. Teprve pětidolarovka přiměla venezuelského policajta k vysvětlení, že na hranicích se sice výstupní razítko nedává, avšak asi deset kilometrů ve vnitrozemí, když na to šlápneme, stihneme otevřený imigrační úřad, který nám za tisíc bolívarů tuto službu poskytne. S mokrým výstupním štemplem a šťastným úsměvem na tváři jsme za hodinu milostivě obslouženi i kolumbijskou stranou a znovu vyrážíme na Pamplonu. V jeden den jsem tak byl v Kolumbii i Venezuele třikrát!

    Úzká asfaltka se vine jako nit horami, jen občas míjíme finku s babánovou plantáží. U jednoho stánku u silnice zastavuji, hlad jako vlk, abych nakoupil nějaké pomeranče a banány. Děti, které ovoce prodávají, jsou obuté do sandálů z rozřezaných pneumatik. Jsou stejně zvědavé na mě, jako já na ně. Piští, hihňají se, ale také skrývají své tvářičky se široce otevřenýma očima. Venkované jsou ostýchaví lidé a při prvním kontaktu se vyhýbají přímému pohledu. Jsem pro ně Gringo a velké auto podtrhuje status cizince. Noc musíme strávit v autě za Bucaramangou, tachometr ukazuje 34373 km.

    S prvními paprsky slunce uhání Terano náhorní rovinou, odpoledne se objevují první domy předměstí Bogoty. Půl hodiny kroužíme jednosměrnými křižovatkami kolem centrální části města a hledáme vhodné ubytování, kde by bylo možné bezpečně garážovat obě auta. Kolumbie je proslavená kriminalitou, po setmění ulice zpustnou, automobily stojí zaparkovány v oplocených dvorech střežených několika muži se samopaly. Jeníci navrhují návštěvu muzea zlata. Ulice jsou plné svátečně oděných lidí. U zdí obchodních středisek a bank posedávají žebráci s obnaženými vředy a zmrzačenými končetinami, jediný způsob, jak svůj handicap alespoň trochu zpeněžit. U pouličního prodavače se na rožni otáčejí vyschlá grilovaná kuřata. Nejdou moc na odbyt, a tak se otáčejí na slunci celý den. "Pinche cabrón, maldito hijo de puta, prokletý všivák!" nadává muž, kterému zlodějíček šáhl do kapsy. Smějeme se tomu, když tu náhle přiskočí nenápadný ošuntělý chlapík a rychlým pohybem se snaží ukořistit něco z Lopraisovy bundy. Ruka na šrajtofli bude v tomhle městě přeci jen jistější. Silvestrovský večer jsme strávili v hotelovém pokoji a já se učil španělsky nazpaměť frázi "Půjdem nahoru brouku?" Pak jsem usnul jako špalek a probudil se až o půlnoci randálem vystřelovaných silvestrovských rachejtlí.

    Je ráno, Nový rok. Ve vzduchu je cítit naděje, jako je tomu vždy, když přichází něco nového. Už jako malý kluk jsem vždy na Nový rok chodil s tátou na výlet na Pustevny, tradice by se měly dodržovat. Přímo nad městem se tyčí dva kopce s kostelíky na vrcholu. Vedou k nim lanovky i pěšiny. "Hej, počkejte," volá na nás jeden z policistů, postávajících na rohu ulice, "kam máte namířeno?" Po ujištění, že nahoru na procházku, se nám dostane upozornění, že je cesta bezpečná jen lanovkou, v žádném případě však nesmíme jít pěšky. Pro jistotu nás bude, dokonce bezúplatně, cestou doprovázet na motorce. Tak skupinka čtyř bílých mužů v doprovodu policajta na motorce se samopalem přes rameno vyrazila na sváteční promenádu po Křížové cestě k bogotskému Montserratu. Cesta je lemována odpadky ze silvestrovské oslavy a opilci ležícími v trávě. Neodolám a vyfotím si jednoho ležícího přímo pod nápisem "Alkoholické nápoje". Fronta na lanovku je dlouhá snad na několik hodin. Stojí v ní úředníci i Indiáni, vzájemně na sebe zvědavě zevlujeme, Evropa je z nás cítit na sto honů. Znenadání jeden opilec upadne přímo na tvář, krev z něj crčí na všechny strany, skučí bolestí a zvrací. Svátečně odění lidé se usmívají, přejí si šťastný Nový rok a bez povšimnutí ležícího chlapa překračují. První déšť zaschlé zvratky a krev smyje.

    Obsluha lanovky dav řadí jako ovce do dvou zástupů: "Dese prisa, no pierdas tiempo! Pospěš si, neztrácej čas!" Když zahlédnou bledé tváře cizinců, úslužně nás cpou dopředu, což celá fronta kupodivu kvituje kladně a nadále se usmívá. O muže ležícího na zemi nikdo nejeví zájem. Na vrcholu, v těsné blízkosti poutního kostela vyrostly boudy z vlnitého plechu přetékající křížky, růženci a opékanými buřty. Malí kluci a holky prodávají cetky, přikládají na oheň, doprovází i okrádají poutníky. S dětskou prací i kriminalitou se návštěvníci Kolumbie setkávají na každém kroku. Sváteční dny nejsou výjimkou, spíše naopak. Představa sladkého dětství může vzniknout jen v dobrých sociálních podmínkách. Zatímco dětská práce zůstává v zemích třetího světa součástí průmyslu a zemědělství, pojem dětství zůstává výsadou vládnoucích skupin a buržoazie. V dnešní Latinské Americe by naprostá většina chudých rodin nepřežila bez peněz, které domů jejich děti přinášejí. Dítě pracuje i hladoví, to jenom my, dospělí ze společnosti, která nám dává možnost rozvíjet se, žít a chovat podle dohodnutých pravidel o oddělitelnosti dětství a dospělosti, můžeme být šokováni obrazem malého dětského dělníka či dítěte se zbraní v ruce.

    V Bogotě je několik set gangů. Mnoho chlapců se stane členy gangu už ve věku deseti let. Někteří z nich pokračují v rodinné tradici, která se táhne po generace. Bitky a střelba, kterou většina z nás zná pouze z filmů, se pro tyto děti stala realitou. V Kolumbii zahyne násilnou smrtí několik tisíc lidí ročně. Děti mezi ně patří rovněž. A zodpovědnost? Ta je někde mimo ně. Naštěstí se společnost snaží převzít alespoň část zodpovědnosti za snižování hodnot a role rodiny a zřizuje převýchovné tábory pro mladistvé řízené většinou křesťanskými mnichy. Přesto kolumbijské děti nemají mnoho na výběr - vězení, smrt nebo válečnou stezku, jestliže pud sebezáchovy přestal fungovat. Stane-li se zločin, nemají svědkové události pro policii valnou cenu. Jsou většinou zrcadlovým obrazem těch, co loupili nebo zabíjeli. Pohybují se v bludném kruhu, zabíjejí se mezi sebou, stále znovu a znovu.

    Červená na světelné křižovatce v centru města mne nutí zastavit. Od krajnice se odlepil otrhaný homelesák se železnou dvoucoulovkou v ruce. "Dobrý den, pane," dýchne mi zblízka do tváře ve staženém okénku a začne klepat trubkou do pneumatik, jsou-li správně nahuštěny. Potom mi strčí nataženou dlaň před nos a zašklebí se. Pokud mu nedám peníze, praští mě trubkou přes přední okno a uteče, to riskovat nehodlám. Dávat ale každému, kdo natáhne ruku taky nemám chuť. Než dát v sázku shánění nového skla, sáhnu po peněžence a vyndám z ní neplatnou polskou padesátizlotovou bankovku. Chlap ji otáčí ve špinavých prackách, na semaforu naskočí zelená, plyn a vágus s trubkou mizí ve zpětném zrcátku. Stará osvědčená finta opět zabrala. Kdysi jsem za čtyřicet korun koupil tlustý svazek polských bankovek, padesátek a stovek, v poměru 1 koruna za 850 zlotých.

    Nosím často peněženku se dvěma tisícovkama, v případě přepadení tak mohu přijít jen o necelé tři koruny. Skutečné peníze však ukrývá kapsa všitá z vnitřní strany rozporku. Prosté a účinné.

    Cpu se oschlým hamburgrem za poslední prachy, žádný z bankomatů nechce vzít mou kartu a banky jsou dnes zavřené. "Mister, kokain? Medellínský, od Escobara, ne ta sračka z Cali!" šeptá nenápadný muž v baloňáku. Vyděšeně na něj zírám, poprvé mi někdo nabízí fet v pravé poledne na hlavní třídě! Uvědomím si, že doma o této nádherné zemi vlastně nic nevíme, řekne-li se Kolumbie, na mysli vytanou právě jen drogy, medellínská narkomafie, Pablo Escobar. Podobně jako Al Capone v Chicagu má Escobar v Medellinu pověst ochránce chudých. V roli Robina Hooda odhazoval kůrky ze svého bohatého stolu věčně hladovému davu. Svou kariéru jednoho z největších gangsterů všech dob započal jako zloděj náhrobních kamenů. V roce 1976 byl poprvé zadržen se čtyřiceti kilogramy kokainu, byl ale téměř okamžitě propuštěn. Svědkové zmizeli, vyšetřovatel byl za záhadných okolností zavražděn. Escobar má na svědomí rovněž i řadu dalších lidských životů, například generálního prokurátora, ministra spravedlnosti, tři presidentské kandidáty, na dvě stě soudců a tisíc policistů.

    Díky Escobarovi se stal kokain drogou všech společenských vrstev, včetně nemajetných. Tuny bílého prášku směřují na trhy ve Spojených státech a Evropě. Násilí v Kolumbii a mezinárodní napětí se stupňuje, a tak president Gaviria přichází s nabídkou, že Escobara nevydá Spojeným státům a zajistí spravedlivý soud v Kolumbii, pokud se vzdá policii. Do boje proti Escobarovi se navíc zapojuje i konkurenční gang z Cali. Štvaný Escobar je nucený na podmínky kapitulace přistoupit a 19.června 1991 je zatčen a umístěn do speciálně vybaveného fešáckého kriminálu, místo dřevěné palandy letiště, místo umývadla vana s vířivou lázní. V červenci 1992 se mu však daří uprchnout a honba začíná nanovo. Policie za podpory CIA a DEA, agentury pro potírání drog, postavila zvláštní jednotku patnáctiset mužů pod názvem Pátrací blok. Členové policie se snažili infiltrovat do Escobarovy skupiny a vystopovat jeho úkryt. Mafián tak byl nucen neustále měnit místo pobytu, dokonce se přestojovat i za ženu, několikrát byl převážen i v rakvi. Nesčíselněkrát tak policejní past sklapla naprázdno.

    Den po svých čtyřiačtyřicátých narozeninách telefonuje Escobar rodině. Několik minut hovoru stačí policii k zaměření místa. Escobar, oblečený jen v tričku, se pokusil uprchnou po střeše jednopatrového domu, ve kterém se ukrýval, ale sedm střel do hlavy ukončilo krvavou kariéru. Jeho životní pouť skončila na stejném místě jako začala, na medelínském hřbitově. Odměna ve výši téměř devíti miliónů dolarů, vypsaná na jeho hlavu, propadla státu. Hodinu po události volá televizní reportér Escobarovu synovi Juanu Pablovi. "Jestli je to pravda, tak ty zkurvysyny zabiju," reagoval mladý Escobar. Král je mrtev, ať žije král!

    Jezero Guatavita leží asi hodinu jízdy z centra Bogoty. Legenda říká, že právě zde leží bájné El Dorádo. Pověst vypráví o starém indiánském ceremoniálu, při kterém ze sebe nový náčelník smýval zlatý prach (dorado - pozlacený). Několik dobrodruhů se pokoušelo prokopat jednu stranu jezera vytvořeného v kráteru po pádu meteoritu, avšak nález několika zlatých ozdob nedokázal uhradit ani nejnutnější výlohy. V nedělním odpoledni jsou břehy jezera Guatavita cílem rodinných výletů střední vrstvy obyvatel hlavního města. Po krátkém odpočinku ve stínu vzrostlého stromu se vydáváme přes Bogotu směrem na Cali. Podle mapy leží nedaleko hlavního tahu asi třistametrový vodopád, to stojí za krátkou odbočku. Jaké nás však čekalo překvapení - několik kilometrů nad kdysi skutečně krásným vodopádem mizejícím v hlubinách úzké soutěsky postavili papírnu. A tak obraz, který se nám naskytl na hraně vodopádu, byl nečekaný. Obrovská oblaka bílé a nahnědlé pěny se snášela do hlubokého jícnu a vzdušné víry je vystřelovaly opět vysoko nad okraje kaňonu. Podbarveno hučící vodou a pachem zkažených vajíček. Nad tím vším držela stráž socha Panny Marie.




    V Popayanu při tankování 58 litrů zapsal Milan stav tachometru 35475. Brzo nad ránem se nahoře v horách držela oblačnost, ale občasný paprsek slunečního svitu napovídal, že nás čeká krásný den. Krásný a náročný. Na protáhnutí kostry jsme si vybrali jeden z činných kolumbijských vulkánů - Puracé. Asi do třech tisíc metrů vede kamenitá cesta, dál už se musí po svých. Pěšina šplhá loukami posetými zvláštně vybarvenými sirnými jezírky. Po třech hodinách pochodu se pěšina stává strmější a z travnatého svahu jen hromada sopečného popela. Nadmořská výška a fyzická nepřipravenost je cítit na každém kroku. Pět kroků vpřed, opřít o hůlky, tři hluboké nádechy, pět kroků vpřed, stále dokola jako Sysifos. Země je horká, vítr fouká jako zběsilý, vzduch čpí pachem síry. Před vrcholem ve výšce 4700m mám pocit, že nadešla poslední hodinka. Kyslík, který v té výšce ještě zůstal, nahradily sopečné výpary, které jako napotvoru žene silný vítr přímo do obličeje. Oko se zachytává každé zákruty pěšiny v naději, že uvidí hranu kráteru. Konečně, před námi zeje díra do útrob země, cesta do pekla. Země je tak horká, že odpočinek je vhodnější provádět v sedě na batohu.



    Zdá se, že nejsem jediný, komu je nevolno. Deset patnáct metrů ode mne se potácejí tři kondoři. Pěšky. Nechají mne přiblížit asi na dva metry a pak couvnou. Vzlétnout se jim nechce ani na zvolání: "Kšá!" Jazyk se mi lepí na patro a já přemýšlím, proč jsem se tady škrábal. Proč se musím neustále věnovat jakýmsi masochistickým zábavám? Naštěstí únava rychle pomíjí. Pohled z nejvyšší hory široko daleko je úžasný. Na obzoru ční další vulkány, některé pokrývá po celý rok sníh. Nebýt toho silného větru, ideální místo pro půlhodinový slet na padáku do údolí. Taky jsem si za tím účelem před odjezdem vyrobil horský speciál vážící i s příslušenstvím pouhé čtyři kilogramy. Pro svou velikost, tvar a barvu dostal pracovní název Bonbón.