Inkové stavěli paláce a chrámy z přesně opracovaných kamenných kvádrů bez použití pojiva. Jakým zbůsobem, když neznali kolo ani železo, je dodnes záhadou. Tím spíše, že některé z kamenných bloků pevnosti Saksahuamán nad městem váží přes dvě stě tun. Andy jsou tektonickou oblastí. Není vzácností vidět pevnou inckou zeď v sousedství mnohem mladší, vlivem zemětřesení rozpadlé zdi španělské.

    Horští Indiáni jsou římskokatolického vyznání, ale zachovali si i řadu pohanských zvyků a obřadů. Návštěvník z Evropy se tak může dostat do zvláštních situací. Na náměstí v Cuzcu například stojí dva kostely. V prvním z nich na druhém sloupu vpravo od oltáře visí maličký obrázek Panny Marie a Josefa. Je zvláštní tím, že v době špatné vlády jej mniši symbolicky schovávají a především tím, že jde pravděpodobně o jediný obraz na světě, na kterém jsou vyobrazeni Josef a Marie v posteli s dekou po uši. Indiáni si přece nenechají vykládat jakési pohádky o neposkvrněném početí. V kostele druhém visí obraz mnohem rozměrnější s názvem Tři kacíři. Jsou na něm štětcem neznámého umělce vymalováni Kalvinus, Luther a Hus. Malíř znal tato jména jistě jen z vyprávění pana faráře, stejně jako vyprávění o muslimských nevěřících psech. A tak posadil Husovi na hlavu slušivý turban.



    Oranžová lokálka z Cuzca pod Machu Picchu za sebou nechává obří postavu Ježíše Krista s rozevřenou náručí chránící město. Šine se nekonečnou dobu úzkým údolím kolem rozvodněné řeky Urubamba. Od železniční zastávky těch šestset výškových metrů nahoru k troskám Machu Picchu jede malý japonský autobus. Vláčím s sebou pinkl s padákem, kdyby přestalo alespoň na chvíli pršet, slítnu si zpět k nádraží. Déšť naopak zesiluje, a tak se po prohlídce inckého města, jehož účel ani historie není dodnes přesně známý, ztrácím v davu německých a japonských turistů, popíjejících kokový čaj v restauraci. Jako malý špunt jsem si s oblibou hrál na Indiána, na co si však hrají skuteční malí Indiáni? Kupodivu rovněž na Indiány. S pokřikem "Uouououo" útočí v každé serpentině na autobusky svážející k vlaku promáčené turisty.

    Z Arequipy vede kamenitá silnice k jezeru Titicaca na hranici s Bolívií přes Pichu Pichu (čti přesně tak, jak myslíš) a téměř šestikilometrový vulkán El Misti. Je to pravděpodobně poprvé v životě, co jedu na pichu a je to správně.

    Když se Nissan přehoupne přes horské sedlo ve výšce čtyř kilometrů, otevírá se nám nádherný pohled na nekonečné solné jezero a tisíce pasoucích se lam. Jeníkové zůstávají kdesi vzadu, a tak je spousta času na focení a filmování. V noci se mám cesta ztrácí, a tak raději přenocujeme v autech. Ráno nás vzbudilo slunce, mráz a hluk projíždějících náklaďáků. Do Puna u jezera Titicaca je to ještě tak půl dne drkotání po kamenech, spestřeného občasným brodem. Osobním vozem je to neprůjezdné. Podle mapy jde o hlavní tah a tedy nejkvalitnější silnici, rád bych věděl, jak tedy vypadají silnice třetí třídy.



    Titicaca leží v nadmořské výšce více než tří a půl tisíce metrů a dvoří dělící linii mezi Perú a Bolívií. Jeho chladná hladina je na mnoha místech porostlá typickým hustým rákosím, Totorou. Pověst vypráví o indiánech Uhuru, kteří byli vyhnáni ze své půdy, a tak před dávnými věky založili první rákosové ostrovy na jezeře. Ostrůvky o několikati stech metrech čtverečních působí bizardně. Jsou tvořeny sekaným rákosem vrstveným po celá léta. Rákos, který ve spodních partiích ostrova tleje, se musí nahradit novou vrstvou nahoře. Rovněž i chýše a čluny jsou vyrobeny z pletené Totory. Jezero slouží za zásobárnu vody, komunikaci i stoku. Na ostrůvcích se pasou krávy a prasata, vaří se na otevřeném ohni, kluci čutají merunu. Některé domky mají i skleněné okenní tabulky, což však vzhledem k řídkému pletení působí spíše komicky. Právě zde se narodili bratři, kteří pro Thora Hayerdala postavili jeho slavný rákosový člun. Dnešní Indiáni se živí prakticky jen chovem zvířat a prodejem drobných suvenýrů.