Bolívie
    Desaguadero, kilometráž 40143, státní hranice s Bolívií. Projíždíme rozblácenou silnicí mezi káděmi plnými jakýchsi bobulí. Kurz k americkému dolaru u pouličního bankéře je 1:4,7 Solů. Po průjezdu několika vojenskými posty se před námi otevírá široké údolí. Tam někde před námi je záhadné město Tiwanaco. Je mnoho teorií, jakým způsobem zdejší zdi a slavná Brána Slunce vznikly a jakým účelům sloužily. V každém případě je prokázáno, že až mnohasettunové kvádry pocházejí z několik desítek kilometrů vzdáleného lomu. Snad kdysi hladina Titicaca dosahovala až k těmto místům a mohutné kamenné bloky byly dopravovány na jakýchsi rákosových obdobách dnešních člunů, kdo ví. Dnes může návštěvník spatřit uprostřed mohutných zdí zbytky chrámů a mnoho soch.







    Z Tiwanaca je to jen skok do bolívijského hlavního města La Pazu, nejvýše položeného hlavního města na světě. Vždyť samotné centrum města leží v nadmořské výšce 3800m, letiště ve výšce něco přes čtyři kilometry. V těchto výškách má mnoho Evropanů značné zdravotní problémy, od dýchacích potíží, nemožnosti donošení plodu až po nekrózu některých partií při dlouhodobějším pobytu. Samotné město z dálky působí jako smetiště. Je to obrovský kotel zařízlý do altiplána posetý milióny barevných teček a skvrn. Teprve při bližším pohledu ve skvrnách rozeznávám jednotlivé ulice, domy a náměstí.

    La Paz je jinak na jihoamerické poměry velmi čisté a moderní město. Při procházce poutníka zaujmou na první pohled velmi odpudivé sušené zárodky lam, které se prodávají zavěšené ve stáncích s oblečením i s potravinami. Podle místních zvyklostí je nezbytně nutné takovéto usušené mládě zakopat v místě budoucí stavby, jinak se dílo nevydaří. Na světě asi není jiné místo podobné La Pazu, okrajové čtvrti vybíhají do prudkých svahů, některé ulice jsou tak strmé, že není možné rozjet stojící automobil do kopce. Na ploty honosných vil jsou přilepené igelitové a plechové příbytky chudáků, na náměstí holubi a zvonkohra jako v centru Evropy.

    Z centra La Pazu je to jen dvě hodiny osobním automobilem k nejvýše položené horské chatě na světě. Samozřejmě silnice k ní vedoucí má stejný primát. Nissan jen trochu více čoudí, ale jinak není výška znát. Jak taky jinak při téhle papučové turistice. Tak po dvou hodinách jízdy pod ledovcem pokrytou horou Huayna Potosí dosahuji v kraťasech a sandálech bez zadýchání nejvyššího bodu, na který lze automobilem vyjet, 5400 metrů. Před dvaceti lety tady fungoval lyžařský vlek, dnes z ledovce vykukují jen sloupky. Rovněž horská chata už léta nikoho neubytovává, přesto si zde můžete alespoň koupit kokový čaj, colu a sušenky. Po dvou hodinách procházky po hřebeni nás do tepla automobilů zažene bouřka. Výhled odtud je úžasný, žádný smog, La Paz i Titicaca jako na dlani, v dálce jsou vidět i vulkány ležící na území Chile. Škoda jen, že tak snadno dostupné a nádherné místo není více známé.



    Počasí stále nepřeje, mnoho hlavních tahů je kvůli zvednuté hladině řek neprůjezdných. Rád bych s Lopraisem navštívil Potosí, pokud se naskytne příležitost. Dnes malé městečko Potosí je pojmem pro všechny hispánské země. Má-li něco nevyčíslitelnou hodnotu, říká se, že to má cenu Potosí. Ve svazích Cerro Rico se těžilo zlato a jíné rudy již před příchodem Španělů a těží se, byť již ve velmi omezeném měřítku, dodnes. Tato pravděpodobně nejbohatší hora světa má však na svědomí nevyčíslitelné množství lidských životů, včetně dětí, které v době španělské nadvlády zlato v úzkých štolách dobývaly. Koneckonců historie dobývání Latinské Ameriky je právě historií rabování zlata a ničení starých kultur.