Chile
    Po dvou dnech drkotání po kamenité polopoušti se kvalita silnice mění jako mávnutím čarovného proutku. Vyjeté koleje v písku přechází ostrým řezem v asfaltovou silnici prvotřídní kvality s dokonalým vodorovným značením, odrazkama zalisovanýma v asfaltu a informačníma tabulkama ve smyslu: Zde, je-li libo vašnosti, je možno uviděti živého králíka, zde naopak letícího kondora.

    Chile. Jméno jako prásknutí bičem. Loprais otírá vrstvu prachu z plexiskla tachometru, aby zapsal hodnotu 40720. První vesnice nás vítá obřím nápisem "Cholera" a bankomatem, ze kterého inkasuji první hotovost v poměru 1 USD ku 406 Pesos. Silnice klesá horami přes tři tisíce metrů do přístavního města Arica. Obří písečné duny před městem lákají vytáhnout ze zavazadlového prostoru padák.

    Budou-li chilské silnice stejně kvalitní v celé zemi, mají naše kosti šanci si odpočinout. Navíc se nabízí možnost časového náskoku pro případ nečekané události. V každém případě nám zdejší komunikace nabízí kromě kvality i dvě další nóvum. Především se zde měří rychlost, a tak nás každou chvíli staví blikající maják policejní hlídky: "Seňor, na našich dálnicích se smí jen 110km/h, nikoliv 170km/h." Vždy bez pokuty a s přáním šťastné cesty. Méně příjemné už jsou kontrolní stanoviště mezi většími městy, které mají zabránit přenosu některých nemocí a hmyzu do jiných okresů. Takové stanoviště vypadá prakticky stejně, jako u nás celnice. Střecha s boxy pro zaparkování, množství podlouhlých stolů a personálu jako štěnic. Na rozdíl od našich hraničních orgánů se zde nespí. Každé vozidlo musí zastavit, vyložit zavazadla na stoly a začíná prohlídka. Pokud by ve vaší tašce byl nalezen masný výrobek, ovoce či zelenina, bude zavazadlo zabaveno a spáleno, aby se zabránilo nákaze. Chile, zejména od Santiaga na sever, je totiž pouštní krajina a jakýkoliv kus úrodné země je více než vzácný. Opatření jsou tedy více než na místě, jen pro Evropana poněkud šokující.

    Kilometry ubíhají po stovkách, městečka se podobají jako vejce vejci. Přichází první větší krize z únavy. Nikomu se nich nechce, nikoho nic nezajímá. Není se co divit, na dlouhých cestách se často zážitky slévají do jednoho velikého guláše a mnoho situací člověku dochází až dlouho po návratu domů. Jízda pouští Atacama není příliš záživnou, a tak volíme stokilometrovou odbočku z hlavního tahu zpět do hor, kde leží největší světový povrchový důl na měď. Pohled na velkou jámu, obří rypadla a náklaďáky s koly jako dům nás opět probírá. Podél jakýchsi trubek se řítíme směrem k solnému jezeru, ležícím přímo pod obratníkem.

    Stále mi vrtá hlavou, odkud je cítit podivná nasládlá vůně jakoby mateřídoušky. Vždyť poslední rostliny jsme viděli před několika dny. Teprve po čase se od přítele geologa dozvídám, že šlo o vůni kyanidu, kterým se rozleptává ruda a takto upravená se právě těmi zmíněnými trubkami žene do zpracovatelského závodu. Přes značnou nadmořskou výšku dva a půl tisíce metrů je v noci, když ustane vítr, velmi teplo. Ležíme ve spacáku na povrchu solného jezera a pozorujeme Měsíc v úplňku. Když klesne za obzor, rozzáří se obloha miliardami hvězd. Dominujícím souhvězdím je podivně položený Jižní kříž. Chilané tvrdí, že jde o nejsušší místo na světě. Údajně naposledy zde pršelo před 130 lety. Nedaleká vesnice se chlubí tisíc let starou mumií, kterou lze za drobný peníz zhlédnout. Foto se scvrklým skrčencem a dostihy pokračují. Stodvacetikolometrovou rychlostí se řítíme prachem pouště zpět k pobřežní dálnici.

    Sedmnáct let fašistické diktatury do roku 1990 stálo zemi dva a půl tisíce lidských životů. Většina obětí byli lidé do třiceti let. Jen necelých dvacet procent byli komunisté. Téměř osmdesátiletý Pinochet může podle ústavy zůstat ve funkci vrchního velitele ozbrojených sil do své smrti. Armáda má v zemi stále velkou moc. Je však podrážděna několika procesy s vysokými důstojníky v souvisosti s porušováním lidských práv a procesem proti Piochetovu synovi, obviněném z podvodů. Chudoba není tak extrémní, jako v sousedních zemích, vláda se proti ní snaží bojovat efektivními sociálními programy. Chile má šanci stát se první zemí Latinské Ameriky. Ekonomický úspěch je viditelný na každém kroku, dokonalé silniční síti, moderních přístavech i na ulicích. Průměrný měsíční příjem je 230 amerických dolarů.

    Na přímou otázku: "Pinochet?" se mi však obvykle dostává odpovědi: "Nekritizuje se, tak jako člověk nekritizuje Boha. Hotel, ve kterém spíš, postavil Pinochet, metro, kterým jezdíš rovněž. Udělal tady pořádek." Říká se, že každá země má takového panovníka, jakého si zaslouží. Navíc je těžké nechybovat, zvláště, když následky nesou ostatní. V každém případě, pokud jde o ekonomickou a kulturní stránku věci, je Chile jakýmsi Švýcarskem Latinské Ameriky.

    V Santiagu jsme se věnovali nezbytnému servisu automobilů. Vyměnit olej, opravit uvolněný rám před nárazníkem a dokonale vypulírovat. Jeníkům na Fronteře upadly snad všechny plastické díly. Auto mají polepené páskou jako poštovní balík. Do svého zápisníku Loprais vepsal stav tachometru 43380. Servis se dostal i tělům, vydrhnout, oholit, navonět, vyprat všechny oděvy, vypsat hromadu pohlednic "mám se dobře a dobře mi tak", schrupnout si v poledne na lavičce v parku, navštívit palác Moneda, odkud president Allende střílel po útočnících a vyjížďka lanovkou nad město.



    Hodinu po rozbřesku už oba vozy šplhají serpentinami do horského střediska Los Andes. Kdyby bylo léto, tedy zde na jižní polokouli zima, neodolali bychom nabídce vleků a sjezdovek. Nedaleko silnice se po zemětřesení k nebi vzpínají zbytky železničních kolejí, jedno z varování přírody, kdo že je to tady vlastně pánem. Odbavení na hranicích s Argentinou je záležitostí pouhých několika minut. Ve vypisování turistických karet už máme praxi. V Argentinské jen přibyla kolonka dotazující se na stav. Vypisuji "soltero", tedy "svobodný" s myšlenkou na přísloví: No hay compra gallina por el huevo. Nekupuj slepici kvůli vejci.