Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  1  2  3  4  5  6  7  8  9
 

Argentina
    Chile jsme proletěli za pár dní jako japonští turisté a s Argentinou to pravděpodobně nebude jinak. Co o téhle obrovské zemi vlastně vím? Že na jihu jsou ledovce a tučňáci, na severu naopak tropický prales. Že v oblasti Gran Chaco dodnes žijí celé moravské vesnice, které se zde vystěhovaly v období světové hospodářské krize ve třicátých letech a je tedy možné se zde dohovořit jadrnou slováčtinou. Že silnice na mapě jsou rovné několik set kilometrů a že se asi zblázním nudou při jízdě po nekonečně rovné desce. Že Argentina je jeden velký šťavnatý biftek. Že při posledních volbách vyhrála strana, jejíž maskotem a zároveň předsedou byl živý slon a podle ústavy se měl stát předsedou parlamentu. Naštěstí vše dopadlo jinak. Konečně i v Čechách máme říkadlo: Někde taky bývá zvykem, že si zvolí vola býkem. Také vím, že v Buenos Aires byla před dávnými časy jediná bitva v historii, ve které zvítězila kavalérie, tedy jízda na koních, nad loděma. Jak je to možné? Prostě byl velký odliv, lodě lehly na bok a mužstvo na koních bylo vyjímečně ve výhodě. Rovněž vím něco málo o diktátoru Perónovi a jeho ženě Evitě. Tím však moje znalosti končí.

    Puente del Inca, Inkův most, je malá horská vesnice ležící na tepně spojující obě nejmodernější země jihoamerického kontinentu. Kromě několika sjezdovek a horských chat, otevřených jen v období sněhu, je to rovněž výchozí bod na vrchol nejvyšší hory kontinentu. Aconcagua, jejíž ledový vrchol věčně bičuje silný pacifický vítr, čítá bez čtyřiceti metrů rovných sedm kilometrů namořské výšky. Výstup není technicky příliš náročný, o to je však zrádnější díky často se měnícímu počasí, silnému větru a hlavně nedostatečné aklimatizaci. Když už si jako daň za dobývání vybrala příliš lidských životů, zpřísnila se pravidla na vydávání povolení k výstup. Zájemci musí absolvovat lékařskou prohlídku u určeného lékaře, zaplatit nemalý poplatek za výstup a předložit ke kontrole výzbroj. Pokud chce turista navštívit jen základní tábor Placa de Mulas, ať už pěšky nebo na pronajaté mule, je nucen se při vstupu do údolí zapsat u správce a zaplatit poplatek za každý strávený den. Výstup do základního tábora nebo množství jiných treků v okolí však v každém případě stojí za to. Tato nejvyšší část And poněkud připomíná Himáláj, jen bez vesnic a davů turistů. Počasí je stálé, tak tedy vzhůru ještě před rozbřeskem, kam až to jen při mém tempu do podvečera půjde. A dolů na padáku.

 Argentina - Aconcagua

 Argentina - Aconcagua

    Jeníkové se z výšlapu vrátili až hodně po půlnoci. Trasu, která je v průvodci psána na dva dny jedním směrem, zdolali za dvacet hodin tam i zpět.


    Čím dále tím více mne jímá pocit, že se naše pouť mění v dostihy. Snad se nám konečně postaví do cesty něco, co nás přinutí alespoň chvíli sedět na zadku. V noci se klepeme zimou, částečně z chladu, výraznějším dílem z přehřátí organismu. Jakmile slunce povystrčí první paprsky, vyrážíme na průzkum krasového útvaru, který dal vesnici jméno. Samotný Inkův most není stavba vytvořená lidskou rukou, jak se mnoho lidí domnívá, nýbrž obrovský krasový oblouk, kterým protéká řeka. Dílem člověka je však opuštěná budova lázní, vetkaná do paty oblouku. Zub času a horká voda přesycená minerály vytvořily podivuhodné dílo. Okenní rámy bez tabulek jsou jakoby vytesány z kamene, ze stropu visí stalaktity, stěny místností jsou po zemětřesení puklé a stříká z nich mohutný pramen horké vody. Uléhám do jednoho z několika jezírek a zapomínám na celý svět.

 Argentina - Puente del Inca


    Oba džípy dosáhly nejjižnější bod trasy a nyní uhánějí jako o závod nekonečnou pampou. V posledním městě jsem z bankomatu vybral několik peso v kurzu 1:1 k americkému dolaru. V jakési vesnici jsme si za ně pořídili téměř půl pečené krávy. Hostina to byla jako za středověku. Ostrými noži jsme napichovali kusy masa a zeleniny a kosti házeli nedočkavým psům. Dobytek tady snad nemá žádnou hodnotu, kam oko dohlédne vidím jen zelené pastviny a milióny obrovských bílých krav zebu s hrbem v zátylku. Jakýsi chlapík mi dokonce tvrdil, že existuje zákon ospravedlňující zabití cizí krávy v nouzi. Jen kůži je nutno nechat majiteli na plotě, ale kdo ví, jak to je.

    Do Sant Luis jsme dojeli snad jen na výpary, které po naftě v nádrži zbyly. Právě tady vznikl nový termín: Jeníkův skok. Oba Jeníci se totiž při řízení vysokou rychlostí kochají krajinou a vždy přehlédnou zpomalovací vlnu při vjezdu do obce. A tak jejich Frontera do obcí nevjíždí, nýbrž vlétá. Když s Lopraisem přejíždíme obzvláště vyvýšenou vlnu, vždy zastavíme, abychom se pokochali následujícím akrobatickým výkonem některého z Jeníků. Náklonost ke skokům vozmo jim zůstane až do přístavu ve Venezuele.

    Za městem nás čekalo překvapení. Jeden z mnoha Jeníkových skoků byl obodován a zapsán do listiny. Bohužel policií. Aby nám to s Lopraisem nebylo líto, obdrželi jsme za poplatek 50 Peso stejný diplom formátu A4 s velkým státním znakem, jménem řidiče, poznávací značnou a druhem hodnoceného výkonu - překročení povolené rychlosti v obci o 50km/h. Po družné debatě a vzájemných stiscích na rozloučenou nám velitel hlídky, čítající šest mužů, napsal z druhé strany diplomu jména všech obcí po Paraguay, kde se rovněž měří rychlost. To jen za slib, že jejich firmu budeme všude doporučovat.

    Santa Lucia, San Francisco, San Justo, Reconquista. S přibývajícími kilometry na sever se výrazně mění ráz krajiny. Pastvin je méně, přibývají pole, sady a občas i kus tropického pralesa. Rovněž počasí jako by se zbláznilo. Hodinu peče slunce, vlhko a horko jako v prádelně, pak se spustí pětiminutový liják, poté zvovu svítí slunce, ze země se kouří, načež začne nový liják. Tak se to opakuje snad stokrát za den. Přibývá čerpacích stanic s benzínem a alkoholem, ubývá stojanů s naftou. Brazílie je známá tím, že většina automobilů jezdí na alkohol, a tak mám obavy, kde budeme shánět tu zatracenou mazlavou naftu, bez které se dál nedostaneme.


pokračování článku

 Návrat na domovskou stránku