Paraguay
    Před paraguayskou hranicí se opět protrhlo nebe. Silnice se mění v blátivou arénu, přes vrstvu rudého mazlavého jílu na karosérii už nejde poznat původní barva vozů. U poslední čerpací stanice bereme pro jistotu do plna. Stav tachometru je 45657. Argentinu a Paraguay spojuje v tomto místě prastarý železný most s nezbytnou uvítací dvojjazyčnou tabulí. O hladké vyřízení celních a pasových formalit se starají malí otrhaní kluci. Každého neznalého místních poměrů za nepatrný peníz dovedou k patřičnému úředníkovi a pomohou s vyplněním tiskopisů. V pauzách mezi jednotlivými zákazníky čistí službukonajícím důstojníkům boty. Nablýskané holínky a pistole, základ autority. V některých případech i základ státu. Policista, kterému skončila služba, se bez skurpulí vecpal do našeho auta s tím, že potřebuje hodit do hlavního města. Za odměnu vyjednal u veksláka směnu dolarů v kurzu 1:1900 a jal se vyprávět o tom, kde jsou lepší a ochotnější holky. Cesta lijákem do čtyřicet kilometrů vzdáleného Asunciónu utekla jako ta voda, co stále padá z nebe.

    Po dlouhé době si dopřáváme hotel, navíc velmi slušný. Jeden z Jeníků má zrovna padesátiny, a tak si je zaslouží oslavit v čistě povlečené posteli. Na střeše hotelu je bazén a vyhlídka na celé město, které halí opar neustávajícího deště. Pokouším se filmovat, ale vlhkost je tak vysoká, že se optika okamžitě zamlží a následně vypoví poslušnost i elektronika. Prostě prádelna. Jeníci se z dlouhé chvíle dloubou v nose a mladší z nich neustále v leže přepíná televizní kanály a zháší a znovu rozžíná všechny vypínače v dosahu postele. Nepostřehl, že zapnul žárovku, která přivolává pokojskou. Když se pak ozvalo jemné zaklepání, domnívali se oba Jeníci, že je jdeme, rovněž z dlouhé chvíle, navštívit my dva s Lopraisem. Jeden z nich prudce otevřel dveře a druhý, skrčený za nimi, se zaštěkáním rafnul nebohou pokojskou do nohy. Bledší a překvapenější tváře na obou stranách Asunción ještě neviděl. Od této chvíle nás zdravil celý personál a polovina města.



    Je krátce po půlnoci a je stále vedro. Bílé tričko se lepí na opálené tělo. Nechce se mi spát, déšť ustal, a tak vypadnu na chvíli ven z hotelu. Do temných koutů neznámého města se mi moc nechce, obejdu dva tři bloky a zastavím se na kus řeči u stánkaře s cigaretama a cukrovinkama: "Also, Bohmen und Mahren, ve dvaačtyřicátém jsem sloužil v Olomouci, krásná doba," zavzpomíná nostalgicky. Žiju tady už skoro padesát let a Evropa mi už nechybí." Němců zde skutečně žije od války neuvěřitelně mnoho, i nápisy na mnoha obchodech a úřadech ve městě jsou dvojjazyčné, španělsky a německy. Vyptávám se na válku i na život zde, srovnáváme kriminalitu se sousedními zeměmi. "To máš všude stejný. Když chceš drogy, tak si je obstaráš, i děvky, všechno, ale když nechceš, ani nevíš, že to je." Po druhé hodině ranní usínám jako nemluvně v hotelu vedle chrápajícího Lopraise.

    Ráno neprší, jen je stále nesnesitelně dusno. Asunción se nepyšní památkami, je to jen shluk oprýskaných budov z počátku století, několika výškových hotelů a plechových slumů.

    Mám dojem, že současná architektura Latinské Ameriky započala právě vynálezem vlnitého plechu. Cestou k prezidentskému paláci zevlujeme na pohřbu jakéhosi vojenského potentáta, potom u stanů postavených naproti parlamentu na protest proti vybíjení kapybar, až k řece, na které stojí parník, jehož jméno General Stroessner právě zatírají bílou barvou.

    Řeka je hranicí s Argentinou, smetištěm i záchodem současně. Pitoreskní pohled. Lidé žijící na ulici, prostitutky u přístavu uprostřed hromad starého rozmočeného papíru, vše v těsném sousedství prezidentského paláce. Usedám na odřenou lavečku na kraji parčíku naproti parlamentu. Uslyším zachrochtání, ošuntělý děda s čuníkem na provázku si to šmajdá po trávě a pase ho. "Vypadni," objeví se odněkud policajt. Začíná hádka, během které prasátko spokojeně chrochtá. Když hádka ustane, je prasátko napasené. Nějaký chlapík v obleku čte na vedlejší lavičce noviny. Pak popadne svůj kufřík a kvapem zmizí. Popadnu noviny, které po sobě zanechal a louskám španělská slovíčka o tom, jak Izrael požádal o vydání kteréhosi válečného zločince. Hlavou mi prolétne představa, co asi mají za sebou ty blonďaté babičky a dědoušci, které na ulicích potkávám. Paraguay se stala útočištěm nejen válečných zločinců. Například bývalý rumunský tovární dělník Negrea sedm let zastupoval Ceaušeska při všech možných příležitostech. Po pádu socialismu uprchl právě sem.

    Paraguay a fašistické Německo. Dokumenty o Josefu Mengelem a Martinu Bormannovi rozvířily spekulace o osudech nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Mengeleho pobyt je v archivech přesně doložen, ovšem záznamy o Bormannově útěku do Paraguaye jsou neprůkazné. V archivu je možné se dočíst i o zmizení agentů izraelské tajné služby Mossad, kteří Mengeleho v Paraguayi vypátrali. Povraždila je Stroessnerova tajná policie. Zajímavé jsou i důkazy o úloze USA. Paraguayskou diktaturu Washington oficiálně odsuzoval, ve skutečnosti ji využíval jako baštu proti komunismu. Eisenhowerova vláda vysílala poradce, spolupracovala při výměně informací a organizovala výcvik paraguayských vojáků. Pětatřicet let trval Stroessnerův teror. Paraguayské ministerstvo spravedlnosti otevřelo teprve nedávno archiv tzv. technického oddělení ministerstva vnitra, kde je v tisíci dokumentech dopodrobna popsáno mučení a likvidace desítek tisíc lidí v letech 1954 až 1989.

    Alfredo Stroessner trpěl panickým strachem z povstání a spiknutí. Po celé zemi rozprostřel síť donašečů, psychologická kontrola všech Paraguayců byla základním článkem v boji proti komunismu. Samovládce programově podněcoval vzájemné soupeření tajných služeb. Blízcí přátelé i členové vlády se vzájemně udávali. Stroessner byl údajně často při mučení obviněných osob přítomen. Ti, kteří věznění a mučení přežili, vznesli obžalobu, usilovali o vydání osmdesátiletého diktátora, který v roce 1989 uprchl do Brazílie. Podobnost s počátky socialismu u nás čistě náhodná?