Stoupáme asi 500 výškových metrů k okraji prvního kráteru a vidíme první jezírko.



    A o kousek dál druhé ještě krásnější. Má nádhernou sytou barvu modré skalice, takovou, že ji žádný foťák nedokáže věrně zobrazit.



    Dvojice obou kráterů s jezírky má po obvodu 5km a nejvyšší místo je 1850m nad mořem.

    V Petropavlovsku doplňujeme potraviny a zásoby piva - ruská stálice a pevný bod na pivním nebi Baltika 3 nebo 5 je již námi vykoupena, a tak nepohrneme ani Bočkarevem. Jedeme na sever, kde nevíme, jaké budou možnosti výběru při nákupu, a tak kupujeme co nejvíce jídla. Náš řidič Sergej si stěžuje šéfovi, že ho trápíme hladem a krmíme ho málo tučným lososem, který běžný Kamčatčan nejí, protože je to odpad. Vykecá si 50 USD a dva dny prudí o něco méně. Začíná nás zlobit počasí. Pokud doposud pršelo jen 2-3 hodiny večer, tak teď prší pořád. Buď více nebo méně. Cestou přespíme u teplých pramenů v Malkách, kde pramení i nejlepší minerálka na Kamčatce. V teplém prameni déšť tolik nevadí, ani při jízdě autem, ale naše stany nejsou suché už třetí den a vlhne i vše ostatní. Jedeme až do Essa, městečko je vyhlášené jako místo s nejvíce původními obyvateli Kamčatky a má skvělý bazén s horkou vodou.





    Následující den jedeme pod Tolbačik, který mohutně vybuchl někdy v roce 1975 a své okolí vydatně zasypal popelem.



    Počasí stále nepřeje, více prší, než neprší, pod Tolbačikem jsme tři noci, ale ani jsme ho nezahlédli. Jedeme k severnímu proryvu, kde stále ze země uniká teplý vzduch, který příjemně hřeje.



    A když se odstraní povrchové kameny, až pálí. Takto to vypadá, když zrovna nepší:



    Tak alespoň trochu zeleniny.



    Za deště balíme stany a jedeme zpátky na hlavní cestu a dále směr Kluči. V nižších polohách přestává pršet a večer, když už máme postavené stany, na nás z oblaků vykoukne náš hlavní cíl - nejvyšší sopka euroasie Ključevská!



    Letos se má čile k světu, často pokuřuje a prý i hrozí větším výbuchem. Bohužel už v těchto chvílích víme, že na ni nevylezem, protože je opravdu hodně aktivní, otřásá se a jak později uvidíme, chrlí i kameny a vybuchuje. V době našeho příletu se zde jednomu z českých turistů stal smrťák, mluví se o tom všude. Jak na Kamčatce, tak i doma. Místní vidí hlavní problém v tom, že firma, co jejich výpravu pozvala, k tomu neměla oprávnění a bude z toho velké bububu. U nás doma se díky nejmenovaným lidem touto událostí baví celá naše republika v době okurkové sezóny. To, že v Tatrách se každý rok zabije asi osm Čechů, je normální a nikoho to nezajímá.

    Dnes končí náš pronájem auta (210 USD/den) a my se necháváme zavézt co nejblíže ke Ključevské. Počasí se lepší a kolem Ključevské se dělají nádherné lentilky.

    Dojedeme na základnu Podkova, řidič se nás konečně zbaví a přestanou jeho "muka". My máme plné batohy a vyrážíme směr sedlo mezi Ključevskou a Bližní Ploskou, kde si uděláme základnu a budem chodit na okolní sopky. To, co by se u nás zvládlo za jeden den, jdeme nakonec dny tři. Nikde není památka po člověku, třeba cesta, zato musíme přes lávové pole, kde se každý kámen hýbe a přes bludiště trhlin v ledovci.





    Tam, kde je obvykle tráva, leží 30cm nového sněhu. Náš tábor stavíme ještě na ledovci a stany obrňujeme proti větru.





    Další den je nádherné počasí.



    Jdeme na sopečku Srednaja, která je kousek od nás. Cestou se nám v plné kráse ukáže Ključevská.



    Kameň.



    Dalnaja i Bližnaja Ploskja.





    Ključevská si co 15 minut pšoukne.



    A my stoupáme na Srední.




    Počasí nekamčatsky přeje a my vidíme nádherné rozhledy na všechny strany.