Nakonec jsem se vyhoupl přes poslední hřeben s lanovkou do údolí a pod sedačkou se otevřela nádherná, dvoukilometrová hloubka. V hlavě zněla varování o jarní termice a přestože to poklidně nosilo skoro všude, já spěchal dolů. Hradba sněžných mraků na severu nevěštila nic dobrého a Jarda čekal na startu. Bylo nutné použít pár wingoverů a malinkou spirálku. Nádherné skalní stěny po stranách údolí se tyčily stále výše a já začal přemýšlet o vhodné přistávačce. Pár malých letových testů směru větru napovědělo, že to dole pěkně fičí, a tak jsem zavrhl prostorné parkoviště, které bylo obklopeno stromy a dráty vysokého napětí. Zejména vzrostlé smrky na okraji asfaltové plochy by se bezpečně postaraly o orografickou turbulenci a let vrtulníkem do místního špitálu dneska nebyl v plánu. Nezbylo, než zvolit soukromou pastvinu za potokem vedle lanovky (je to ta s cestou uprostřed).



    Dvěstě metrů nad zemí vítr zesílil tak, že padák couval i ve speedu, ještě že jsem si nechal rezervu a nebyl nad stromy. Posledních sto metrů to už byla pěkná houpačka, padák skákal nahoru a dolů a nakonec jsem s úlevou dosedl na krásnou, leč privátní loučku, hojně obehnanou ostnatým drátem, naštěstí však bez hovězího dobytka uvnitř. Sbalení padáku bylo dílem okamžiku a s těžkým ruksakem na zádech jsem po vzoru kolegů z námořní pěchoty US Army obratně přeskakoval přes několik plotů z ostnatých drátů, obávajíce se případného zuřivého zemědělce, který by mě v tuto chvíli sledoval dalekohledem umístěným na kulovnici zpoza úkrytu za komínem stáje. Opuštění pozemku se však naštěstí obešlo bez ztrát na životech a divokou horskou říčku ani nebylo nutné brodit, před parkovištěm přes ní totiž vedl sympatický dřevěný můstek.

    Na lanovce vyvstal problém - permanentka je totiž pouze na jednu jízdu nahoru a dolů, a tak neprošla turniketem, což zmíněné zařízení navíc ohlásilo tónem podobným hasičské siréně.

    Obsluze s významně zdviženým obočím jsem ukázal průkazku a lámaně vysvětlil, že "Ich bin parakleiter von Kaprun und ich must fahren zuruck," načež mě s nechápavými obličeji uvolnili plot vedle turniketu a já mohl vycestovat zpět na ledovec.



    Na konci sedačky jsem skočil do připravených lyží a vyjel nahoru, Jarda jedoucí přede mnou ještě stačil utrhnout kotvu a zřítit se po zádech z vleku, takže zatím jsem měl čas mu nachystat padák. Byl nejvyšší čas, nebe bylo zatažené a vzduchem už vířily první sněhové vločky. Okolo stály davy lidí, dychtící po krvi a nápis Jojowing.cz na padáku jim sděloval zajímavou skutečnost, že aktéři celé zábavy jsou navíc vyznavači ekologické jaderné energie z populární jihočeské elektrárny. Vítr na chvilku přestal, takže Jarda trhl áčkama a zmizel směrem do údolí. Asi za pět minut začalo hustě sněžit a start už by nebyl možný, protože severní větřík znatelně zesílil. Svezl jsem Jardovi dolů lyže s botami a uložil je u ochotného vlekaře v budce. Jardův let proběhl poklidně až na přistání v údolí, kde sice mezitím znatelně zesílil vítr, ale všechno dopadlo dobře.

    Technické údaje: Start je v cca 2900 metrech, parkoviště s loučkou v 930, oficiální přistávačka v Zell am See v 720, vzdálená od startu zhruba 3 kilometry vzdušnou čarou. Při ideálních podmínkách (bezvětří) je vypočítané klouzání (na áčkový padák) tak asi 10 až dvanáct kilometrů, ovšem je třeba počítat s údolním prouděním, protivětrem a termikou. Termicky je celé údolí velmi zajímavé, jak je vidět z detailní fotografie směrem na Zell am See. V případě dobrých slunečních podmínek bude asi umění se vůbec dostat dolů. Já jsem startoval pod zataženou oblohou a přesto se všude vyskytovaly dvojkové stoupáky. Vlevo od Kaprunu se údolí rozšiřuje a tvoří jakoby deltu, která je celá nasvícená sluncem již od jedenácté hodiny dopolední.

    Jízdné stojí 32 EUR na den, v případě vícedenní permanentky je samozřejmě sleva. Dvacet lidí má dále hromadnou slevu, takže na tři dny stojí jízdenka 75 EUR. Na lanovce sice píší, že jízdenka platí na jednu jízdu nahoru a dolů (lanovka z parkoviště), ale paraglidisty normálně pouští i několikrát denně. V případě slunečného dne to ale není potřeba, protože se stejně dostanete na zem až večer. Start tvoří vršek sjezdovky, široký asi sto metrů, naprosto bezpečný, upravený a pohodový. Dostanete se na něj ale pouze na lyžích, pěšky vás po sjezdovce šlapat nenechají. Potřebujete tedy asistenci kolegy či přítulkyně, která se postará o odvoz prkének do údolí. Další alternativou je statrt s Kitzsteinhornu, kam jede kabinová lanovka a paraglidisté ji využívají častěji právě z důvodu dostupnosti bez lyží.



    Přeji vám všem mnoho příjemných zážitků a bezpečných letových hodin pod alpským nebem.