Když jsem si na jaře roku 2000 rozlámal v práci nohu, nadával jsem na zatracenou smůlu. O rok později jsem ležel na ortopedii ve střešovické nemocnici a mé pocity oscilovaly někde mezi nehoráznou smůlou a pekelným štěstím. Nejdřív se však vrátím k tomu prvnímu zranění.

    Rozlámaná pata mě odsoudila do role nehrajícího doprovodu. I v autě jsem byl k použití maximálně na výměnu kazet. Díky tomu jednou došlo na prastarou kazetu kapely Jasná páka a její historický hit "Na Žofíně" aneb "Špinavý záda". "Zpívají to blbě, správně to mělo být krvavý záda," protestoval proti textu Martin a zcela jistě narážel na oblíbený drink z Ponorky (vodka+griotka). "Jasně, to předělám - jsem totiž básník," kontroval jsem já. A kupodivu během jedné následující noci jsem na jeden zátah napsal nový text, ve kterém jsem si léčil právě probíhající lítačský absťák i absenci pořádného přeletu v mém "deníčku". Takže ta stará slavná píseň, ke které napsal původní text Michal Ambrož, se nyní jmenuje "Krvavý záda", je to píseň nejen rytmická, ale i termická a zní takto.

    Pak nastalo období "Necháme to někoho nahrát a pustíme to tam …a tam … a tam - a nic. Ještě jsem stihl koncem sezóny potkat "pořádnou holku" a pak už byla zima.

    A jsme v roce 2001. Jaro nic moc a málo času. Konec května na krku, nic nalítáno a přede mnou cesta k Chebu na podnikový volejbalový turnaj. Bylo jasné, že křídlo musí do kufru a cesta zpět povede přes kopec Třebouňák, kde to jde na jih. Ovšem na Cheb vede cesta okolo loučky u Rudolce (takový cvičný svah, kde to nikdy moc nelítá). Nešlo odolat. Foukalo svižně, odpíchl jsem to a mám 20 metrů nad hranu. No to jsem tady teda nikdy nezažil. Jenže kam dál? Dopředu ne, loučka končí hradbou vysokých stromů. Do stran to taky nejde a vzadu les. Létat se dá fakt jen nad svahem. Mám tak 30 metrů. O nic nejde, povozím se, a pak uši až na zem. Ouška jsem jako snad každý trénoval a pro ztrátu výšky i běžně používal. Tuhle situaci zvládnu levou zadní, nejsem pako. Jsem. Místo velkých uší jsem si vyrobil sackflug a ten jsem už "nerozchodil". A to doslova, protože ještě teď po půl roce kulhám. Dopad se mi nezdál příliš tvrdý a vlastně mě ani nic nebolelo. To až za chvíli. Nejdříve k sobě přišla rozdrcená pata - to je v pohodě, to znám. Pak se přihlásil loket - no to snad není možný, já si rozlámal na Rudolci nohu i ruku!

    Cesta do nemocnice ve služebním Pick-upu a rychle na RTG. Světe div se, službu má spřízněná duše (létající rentgenoložka - moc děkuji!) a o chvíli později i její přivolaný partner ze sokolovské polikliniky (díky za rychlou a přesnou diagnózu). Tak a už mám potvrzenu rozdrcenou patu, zlomený loket a také dvě kompresní zlomeniny obratlů - naštěstí se ukázalo, že jsou jen naprasklé (žádná operace, jen ležet a ležet). Po převozu ze sokolovské nemocnice do Vojenské nemocnice ve Střešovicích už mi nic nechybělo. Návštěvy, příjemné sestřičky a vedle na pokoji kolega lítač se zlomeninami obratlů z téhož dne jako já. Celkem pohoda.

    Nejhorší, na co si z nemocnice vzpomínám, byl pocit bezmocnosti ve chvíli, kdy jsem si již myslel, že to nejhorší mám za sebou. Poprvé jsem vyrazil samostatně na procházku a už jsem se těšil, jak si v automatu koupím Colu a pěkně studenou ji do sebe vyliji. S berlemi v podpaží jsem se dobelhal k automatu o patro výš a důvěřivě vhodil 20,- Kč do otvoru. Mašinka zarachotí a …láhev vypadne tam kam má - do otvoru ve výšce cca půl metru na zemí.



    Psí výška. Stojím a zírám k zemi, do té rozšklebené tlamy, tam kam v životě nemohu dosáhnout. Tělo stažené v pevném korzetu, zavěšen v berlích, balancující na jedné noze. Kroutím se, snažím se pokleknout, shrbit - vše je marné, jsem lazar. Doufám, že mě alespoň nikdo nevidí. Vidí. Pozoruje mě hošík s dívenkou, asi o 20 let mladší než jsem já, báječně se baví a naoko se muchlují. Nemohu se zlobit, obzvlášť když mi podají tu prokletou láhev. Už nejsem king, jsem zlomený pták. A jediný popěvek, který mě v tuto chvíli napadá, je ten na nápěv staré (zase) písně skupiny Abraxas "Země se točí dokola". No ten popěvek nyní zní takto:

Ten kdo to umí, Točí dokola
Ten kdo to umí, Točí dokola
Ten kdo to umí, Ten kdo to umí, Ten kdo to umí
točí dokola, dokola, dokola, dokola, dokola
a ze mě je teď mrtvola.

No a to je zatím všechno.

P.S. Pokud máte pocit, že jsem na létání zanevřel, že jsem zahořkl, že jsem v depresi, je to váš omyl! Cítím se báječně (když nejsem k smrti vyčerpán z práce) a létání je úžasná zábava (já však zatím létám po rehabilitacích). Ještě pozdrav. Modré nebe - černá smrt a ahoj.