Toto je příběh o tom, jak se vyplatí několikrát měřit při výběru té správné školy létání. Jsem začínající paraglidista. Dlouho jsem se chodil dívat na Rašovku nebo na Kozákov, než jsem v sobě našel dostatek odvahy k přihlášení se do kurzu paraglidingu. Dnes si však myslím, že jsem měl věnovat více úsilí volbě toho správného školitele. Posuďte sami.

    Protože jsem z Liberce, byla pro mě nejschůdnější cesta zajít do zdejší firmy, zabývající se mimo jiné výukou létání na klouzavých padácích. Koncem září roku 2000 jsem tedy vešel do patřičných dveří a jaké bylo mé nadšení, když jsem se dozvěděl, že během pár dní začneme.

    Nějakou dobu mi trvalo zajistit si správné lékařské vyšetření. Zaplatil jsem kursovné, pravda ne příliš vysoké (2900,-Kč) a zaplatil členský příspěvek LAA s pojištěním na zbytek roku. S napětí jsem se každý den probouzel, jestli již dnes zazvoní telefon a my půjdeme na to. Jednoho dne jsem se dočkal. Poprvé jsem se uviděl se svými pěti novými kamarády. Všichni byli plni nadšení. Jeden se dokonce těšil, jak již v listopadu bude létat v Alpách. Takové ambice jsem zcela určitě neměl.

    První odpoledne jsme ochotně naslouchali teorii o působení aerodynamických sil na profil křídla, o poláře křídla, rozdělení mraků, vzniku turbulencí, že v žádném případě nesmíme tahat za obě řidičky naráz ani se přibližovat k jakémukoliv letišti. Druhé odpoledne jsme vyrazili na letišťátko u Českého Dubu, kde jsme si směli poprvé sáhnout na ten zázračný kus hadru. Až do večera jsme radostně a do umdlení pobíhali po letištní ploše, snažíce se mít padáky pěkně rovně nad hlavou. Třetí den byla sobota a tu jsme strávili na malém kopečku u Bohdánkova. Zde se některým z nás podařilo nahoře po zběsilém běhu odpoutat se od země a několik metrů popoletět pár metrů nad zemí. Za zády jsme slyšeli řev instruktora, co děláme špatně. Proč my blbci běžíme doprava, když máme utíkat vlevo. Ani čtvrtý den si na stejném kopci nikdo neodvážil zatáhnout za řidičku jindy, než těsně před přistáním. Nejlépe nám šlo sbalit padák do květáku a pospíchat nahoru, aby si "zalétali" i ostatní. Padáky jsme totiž měli pouze tři, čili dva lidi na jeden stroj.

    Další půlden foukal vítr z východu, a tak jsme jeli na Zásadu u Jablonce nad Nisou. Zdejší stráň má tu zvláštnost, že je ukončena vedením vysokého napětí napříč. Pokyny instruktora byly tyto: "Nebudeme létat, jen popobíhat s padákem nad hlavou. Kdyby se to však někomu rozletělo, tak dole zatočit doleva a přistát." Šel jsem první a co čert nechtěl, zrovna když jsem dostal křížovým startem padák vzorně nad hlavu, otočil se a běžel pár metrů, foukl náhle vítr a já začal nezadržitelně stoupat do závratné výšky asi 20 metrů. Poprvé jsem viděl stromy z vrchu. Horší bylo, že jsem se nebezpečně blížil k vysokému napětí. Pamětliv pokynů instruktora jsem opatrně zatáhl za levou řidičku, ale co to? Z vrchu neviditelná hradba stromů se rychle blížila ke mně. Na nic jsem nečekal, vypustil levou a razantně zatáhl pravou, až jsem se stočil do protisměru. Tam již bylo místa dost. Sice maličko po větru, ale velice mírném, takže jsem přistál bez potíží na nohy. Já jsem byl štěstím bez sebe ze svého prvého letu. Ne tak instruktor, který byl celý brunátný v obličeji a ochraptělý od křiku. Moc jsme si už do večera nepopovídali a já si připadal jak největší blbec pod sluncem.

    Ještě dvě odpoledne jsme šli poletovat na kopeček u Bohdánkova, kde byl nejdelší let 100m do dálky. Potom přišla zima.



    Mylně jsem žil v přesvědčení že na jaře kurz skončí zkouškami na pilotní průkaz. Z toho mě ale šéf firmy vyvedl. Jednalo se prý jenom o seznámení. Ale když se prý domluvím s instruktorem, že mě přezkouší z praxe, teoretické zkoušky lze udělat. Musel jsem se pousmát, když mi instruktor po následném setkání řekl, ať si jdu sám trénovat do Hodkovic a posléze na Rašovku. Já, který jsem nikdy na žádném větším kopci nelétal. Přesto jsem vyrazil na letiště u Hodkovic a tam na západním svahu chvíli okukoval zkušenější borce. Nakonec jsem našel v sobě dost odvahy a vyrazil také na lety vzduchem. Moje nadšení se stále stupňovalo a když se mi k večeru povedlo hodinové svahování se zkušenostmi nabytými četbou Zdeňka Honse, nemohl jsem doma samým vzrušením ani spát.

    Za několik dní jsem vyrazil na Rašovku. Byl nádherný den. Výstup po sjezdovce mi dal jako každému jinému pořádně zabrat. Tenhle kopec již vzbuzuje řádný respekt. Přesto, když jsem viděl ostatní, jak si poletují, zkusil jsem to nahodit i já. Byla to krása. Stále však o jistotě v létání nemohla být ani řeč. Druhý den jsem potkal svého instruktora a znovu zavedl řeč na zkoušky. Nejdříve se mi snažil říci, že papíry na mně na těchto kopcích nikdo chtít nebude, ale potom se nebránil. "Ukážeš mi dvě 360° zatáčky a zaklapnutí uší, a potom se uvidí." Byl jsem z toho paf. Vždyť s ním jsem se naučil akorát poletovat po loučce. Naštěstí mi Petr Gabriel z Pegasu ochotně nabídl, že piloťák mohu udělat u něho, tak asi nebudu váhat.

    S rozechvěním jsem četl již několik článků Petra Dvořáka o tom, jak jeho "kurzíci" létají třetí den v pohodě 1000 a 2000m v termice (tam bych se snad ještě teď neodvážil) nebo jak po absolvování kurzu jedou s nováčky do Slovinska a jak se jim tam znamenitě daří. Jak já jim závidím.