19.1.2001 večer se všichni scházíme na konečné metra ve Zličíně, a to všechno díky serveru "SkyFly". Když říkám všichni, tak mám na mysli devět dobrodružství chtivých lidiček z celé republiky, kteří se vůbec neznají a přesto se rozhodli spolu strávit nadcházející tři týdny, dělit se o vše dobré i zlé, ujet přes deset tisíc kilometrů po Evropě i Africe s nadějí, že se v pořádku na stejném místě zase rozejdou.

    Výpravy se zúčastnili kromě mě, který to všechno spunktoval: Marek Motal z Ostravy, Honza Zákora z Kolína, Jirka Duchon a Pavel Chlup, oba z Prahy, Míra Prudil z Brna, Míla Štěpán z Plzně, Lukáš Skrbek mlaďák z Jablonce nad Nisou a nakonec jediný nelítač "Alibaba" Pepa Mráček z Teplic.

    Takže nakládáme velkonákup potravin pro devět mužů na tři týdny plus padáky a maličkosti a já si poprvé dělám vrásky na čele (to jsem ještě nevěděl, že jich přibude daleko více), protože Ducato opravdu praská ve švech a my jsme minimálně o tunu a půl přeložení. V duchu si říkám : "No, jak tohle dopadne?" a odpovídám si hned: "No, jak jinak než dobře." Jsme zásobeni hlavně díky Mírovi velkým množstvím pokladů z Moravy (slivovicí) a zbývající skulinky v autě ucpáváme rumem a fernetem. O žaludek se zvláště v Africe musíme řádně starat a hlavně si nikdo nechce nabourat pitný režim z domova.




    Tak vyrážíme přes Německo, Švýcarsko, Francii na 3400km dlouhou cestu do španělského přístavu Algeciras. Děláme si malou zastávku v Annecy, avšak naše naděje na polítání se rozplývají v husté mlze. Jedeme dál na jihozápad. Po šedesáti a dvou hodinách snad nekonečné a úmorné jízdy přerušované jen krátkými rauch a čur pauzami, kterou si většina posádky zpestřuje vydatnou konzumaci tekutých zásob, stojíme konečně v přístavu a naloďujeme se na trajekt.

    Je pondělí 22.1. 11:30 a my se kocháme na palubě trajektu čerstvou brízou a nedočkavě vyhlížíme Afriku. Po jeden a půl hodině plavby mě krásná stevardka vytahuje z toalet, kde jsem si vyprazdňoval po celou dobu plavby útroby a celý vyblitý vstoupil na africkou půdu.

Dobrá rada č. 1: "Nešlukujte višňové doutníky."

    Přístav Ceuta je španělská výspa na africkém kontinentě, kde je celnice a brána do země zaslíbené - do Maroka. Již sám příjezd k hranicím dává tušit, že jsme prostě někde jinde. Dav lidí, kterým se prodíráme jen díky vydatnému troubení (ještě, že máme i podtlakové houkačky), signalizuje, že to tu nebude jen tak.

    Španělské odbavení proběhlo raz dva. Ovšem na marocké hranici nastaly trable. První šok mi uštědřil celník v okýnku, kterému jsem odevzdal naše pasy a on je beze slova všechny zahodil. Staré pořekadlo "trpělivost, matka moudrosti" se potvrdilo i v tomto případě a on je po půl hodině opět zvedl a odstartoval tím náš dlouhý běh a čekání mezi různými okýnky, přepážkami, úředníky v uniformě a v civilu. Odměnou za tyto výkony byl zákaz vstupu do Maroka, odůvodněný tím, že nemám takzvanou "autorizaci".

Dobrá rada č. 2: "Do Maroka vstup pouze s autem, které máš přihlášeno na sebe."

    Ducato je bohužel přihlášeno na mou nejdražší polovičku, a tak musel přijít ke slovu všelék Orientu "bakšiš". Jsem lehčí o 250 franků. Vše v pořádku a my se hýbeme po dvou a půl hodinách z místa. Přichází poslední úředník a na přátelskou otázku, co že to máme v batozích na střeše, dostává zrovna tak přátelskou a naivní odpověd, že "parapente". Tímto jediným slůvkem máme o zábavu na dalších několik hodin postaráno. Řízný rozkaz rozbalit padáky přímo v prostoru celnice na cestě nikoho nenechavá na pochybách, že tady jsme narazili na opravdový problém. A byl. Verdikt, který jsme nechtěli pochopit od obyčejných úředníků - picmochů nám musel potvrdit až velitel celnice. Černoch, který ve své barevné uniformě ověšené nespočtem metálů byl určitě nejodvážnějším mužem Maroka, byl i nekompromisní. Do Maroka s padáky bez povolení z ministerstva dopravy nás "nevpustí".