Možná to vypadá jako název pro stránku s inzercí pro osamělá srdce. Ale promiňte mi, tak to není. Mohl by to být titul pro sci-fi nebo thriller. Ne, ani tenktokrát ne. Není to nic až tak vzrušujícího. Jedná se jen o úvod měsíční rubriky, která se nyní začne objevovat na stránkách tohoto serveru. Nevím jak dlouho, to záleží na webmasterovi. Typuju, že to bude do té doby, než ho to čtení začne unavovat.

    Jmenuji se Christian Ciech. Možná už mě někdo z vás zná. Pro ty kdo ne, jsem Mistrem létání na závěsných kluzácích s pevnými křídly pro rok 2002. Vyhrál jsem tento titul na konci července ve státě Washington, po 14 letech aktivního létání na rogalech, během kterých jsem získal tři tituly na italských šampionátech a bronzovou medaili na Mistrovství Evropy 1998 ve Slovenské republice. Po té, co jsem dokončil studium leteckého inženýrství v březnu 2001, zaměstnala mě firma Icaro 2000 jako pilota - inženýra.

    Jak jsem se již zmínil, bylo mi nabídnuto psát tento sloupek. Samozřejmě, že vím o mnoha tématech, o kterých by se dalo psát a nebyl by pro mě problém jedno z nich vybrat, ale pokud se zajímáte o něco zvláštního a konkrétního, zkuste to navrhnout a já o tom možná budu schopen pojednat (co se týká "Vystřihování či šití" nebo "Teorii relativity", raději vám doporučím některé dobré knihy).

    "Setkávání" - to je název pro naši první schůzku, protože věřím a doufám, přes všechno to povídání o technických argumentech volného létání, že by to mohl být též prostředek komunikace, výměny názorů a sdílení přímých a nepřímých zkušeností. Prostě cesta ke společnému seznámení a růstu. "Setkávání" mi přijde jako ideální název pro většinu zkušeností s létáním, které jsem zažil až doposud a které bych s vámi rád sdílel na těchto řádcích. Jestli upřednostňujete něco techničtějšího či odbornějšího, omlouvám se a odkazuji vás na jedno z dalších vydání.

    Přiběh začíná jednu květnovou neděli roku 2001. Já a pár mých přátel paraglidistů jsme se rozhodli zdolat Valsuganu blízko hor Panarotta (Valsugana je údolí táhnoucí se od Trenta do Bassana v severní Itálii, skrze které teče řeka Brenta). Jak už se stalo víckrát, když nesoutěžím v létání, svůj let neplánuji. Jen se odlepím od země a nechám se volně unášet. Ve chvíli, kdy jsem si myslel , že jsem v půlce letu, zadal jsem si cíl a rozhodoval se, zda chci letět zpět domů nebo se ztratit v jedné malé vesničce, které jsem si nikdy předtím nevšiml. Dnes se ale chci naučit něco víc o pevném křídle a zkusit, co mi může poskytnout.

    Startoval jsem okolo jedné či půl druhé a za chvíli už jsem letěl přes horu Serva, která je blízko Belluna. A přesně tam jsem se rozhodl pokračovat až k hoře Cavallo, a pak se pokusit letět domů. Tou nejrychlejší cestou návratu byl let přes horu Dolada. Jde o velmi známou cestu, a tak jsem se rozhodl udělat změnu a vzít to přes Nevegal (horu na jih od Belluna), přes kterou se tak často nelétá a kde vidím nádherné mraky ve výšce 2600-2700m.

    Našel jsem si termiku na severní straně Nevegalu a po pár otočkách se asi o 150-200m níže objevil dravec s pozoruhodnými rozměry. Začal stoupat. Pozoroval jsem ho jedním okem a protože stoupal rychleji, pokračoval jsem v kroužení tak, abych nalezl jádro. Ale nebylo to k ničemu, za chvíli byl "on" ve stejné nadmořské výšce jako já. Byl to mladý orel, protože měl bílé skvrny na křídlech. Jeho křídla mohla mít rozpětí dva metry.

    Neberte toto jako radu, ale když létám s dravci, přijde mi jako nejlepší dělat, že tam nejsou a ignorovat je. Jen si tak uvolněně letět bez náhlých změn směru a nedávat jim najevo, že jsem vystrašená kořist, která chce utéct. Rozměry našich křídel za nás udělají zbytek.

    Orel letěl ve stejné nadmořské výšce jako já. Křižoval mě zprava, hned zase zleva. Najednou byl přede mnou a pak se vznesl za mě. Hned zase pod a nad.

    Cítil jsem se, jako bych byl zkoušen, pokračoval jsem dál v letu s hlavou tak, abych viděl, co hodlá dělat dál. Stále jsem stoupal, ale ne mou zásluhou, byl jsem natolik vzrušený z této situace, že jsem ani nedával pozor na směr termiky. Jeho Veličenstvo udělalo nějaké lety střemhlav přímo přede mnou, zatímco já pokračoval v kroužení klidně a zcela oddaný mé teorii. Po několika minutách se stalo něco neuvěřitelného …

    Stalo se to velmi pomalu a nevypadalo to jako útok, i když jsem se v té chvíli zrovna příjemně necítil. Orel se vznesl k mé pravé straně a pomalu se přibližoval ke mně. Zůstal jen několik málo metrů pod mým křídlem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stále se držel blízko mě, najednou téměř v půli mého křídla, pouhých několik metrů pode mnou. Jeho velkolepost, jistota a krása ve mně vzbuzovaly nepředstavitelný údiv. Rozzářily se mi oči, na rukách jsem měl studený pot a vlasy mi vstávaly i pod helmou. Říkal jsem si pro sebe: "Už nemůžeš jít blíž". Ale on si myslel opak: "Můžu," protože se stále snažil dostat se blíž ke mně. Když byl ode mě méně než čtyři metry, cítil jsem, že mé paže jsou úplně natažené, jako bych se pokoušel zvednout sám sebe do svislé polohy tak, abych se pohnul pryč od něj. Viděl jsem, jak se mu pohybují oči. Bedlivě mě pozoruje. Jen hýbe trochu peřím, aby řídil svůj let.

    To není možné! Zase se zkouší přiblížit! Čtyři metry, tři, popadám dech; ne!! Dva metry. Myšlenka bránit se mi rychle probleskla hlavou. Ve stejný moment udělal půlobrat a jeho drápy se natáhly přímo proti mě. Byl jsem vyděšen. Ale nejde o útok, že ne? Zase se vyrovnal tou samou rychlostí do normální letové polohy a klidně letěl pryč. Začal jsem znovu dýchat. Pár otáček jsme udělali spolu a o pár sekund později mě opustil. Odletěl do mlhavých mraků.

    Plachtil jsem téměř bez zájmu přes jezero S.Croce ve směru k hoře Cavallo. Trvalo mi několik minut, než jsem se dostal z návalu dojetí. Pokukoval jsem kolem a hledal ho, ale marně. Celý zbytek letu jsem byl rozrušený. Když si vybavím ten moment, vždycky se roztřesu.

    Neočekávám, že mi uvěříte, ale mohu vás ujistit, že i teď, když píšu tenhle příběh, vlasy mi stojí na hlavě a oči mám rozzářené. Kdybych snad potřeboval najít důvod k létání, tak teď už ho mám.