S vytřeštěnýma očima jsem se v roce 1996 vrátil z Grappy, podal inzerát a vše, co mělo něco společného s paraglidingem, jsem prodal. V únorové termice jsem se nerozlítaný několikrát podíval shora dolů do vrchlíku a situaci jsem vyhodnotil tak, že zajímavé období sedmi let, kdy jsem se tomuto adrenalinovému sportu věnoval, je nejvyšší čas ukončit. Po pěti letech jsem náhodou narazil na Petra Garbiera, který nakládal krosny do auta a dal jsem se s ním do řeči.

"Chceš nějaké prospekty?" zeptal se Petr.
"Ne, díky, to už je minulost."

    Chvíli jsme si povídali a já si odnesl balík prospektů v ruce a něco nedefinovatelného v hlavě. Asi za dva týdny jsem se doma koukal na kompletní novou výstroj pro paragliding a moc jsem tomu nerozuměl.

    Potřeboval jsem znovu získat pilotní průkaz, a tak jsem se nějak dostal k Jirkovi Šrámkovi. Jirka mi nabídnul dolétání ve Slovinsku, a tak jsem s ním vyrazil. Akcí jsem byl nadšený. Na počátku lepivé české zimy jsme si na Lijaku užili sluníčko, víno i místní folklór. Jirka se tu seznámil s místními a to je ono. Bydleli jsme v jejich domku, pili víno z jejich vinic a lehce ovíněné nás prováděli sklepením a vysvětlovali, jak se ta dobrota dělá.

    Počasí nám přálo, a tak jsem nejen bohatě dolétal, ale Jirka mě navedl i na můj první B-stall. Jediné co mi kazilo radost, byla představa, že další Slovinsko Jirka pořádá až v dubnu.

    "Pojeď s Jožkou Káčerem v únoru do Monaka," navrhl mi kamarád Jarda. Radostně jsem přikývl. Moje radost byla o to větší, když jsem pár dní před odjezdem zjistil, že jedu opět s Jirkou. Postupně jsme cestou nabrali všechny spolulítače a za chvíli jsme vjeli do světa EU. Složení lidí v našem autě bylo úžasné. Nejmladší Markétka 19 let, nejstarší Olda 62 roků. Co se úrovně létání týká, bylo to stejné jako s věkem. Několik lidí, kteří měli v Monaku teprve dolétat, pár kluků s čerstvým piloťákem, několik zkušených pilotů a hvězda zájezdu Oťas. Nálada v autě byla výborná a tak těch 1300km bez problémů uteklo.

    V Monaku jsme se s ostatními sešli na přistávačce na pláži. Celkem 19 lidí. Seděl jsem na pláži v tričku, zíral na modro-zelené moře, za mnou ve stráni palmy, kaktusy a na stromech pomeranče a citróny. Neskutečná nádhera na začátku února. Ubytovali jsme se v hotelu a vyrazili na startovačku nad Monakem. Asi po 20km jízdy jsme dojeli na Monte Gros, jehož vrchol je pokryt kobercem. Přistávačka na pláži vypadá ze shora pro nezkušené strašidelně, ale opak je pravdou. Na pláž o rozměru 50x200m se trefí při běžném létání i dřevo. Dulo do zad, a tak jsme jeli zpět na hotel a dávali se do pořádku po dlouhé cestě.



    Ráno jsme vstali a okamžitě vyjeli na startovačku Monte Gros. Pohodový slet s netradičními výhledy na město a moře hemžící se jachtami. Po přistání jsme si šli na hotel vyčistit zuby a zpátky na kopec. Foukalo do zad, a tak jsme vyrazili do asi 30km vzdáleného městečka Sospel, kde je kopec s převýšením asi 430m a velkou přistávačkou, uprostřed které stojí na skalce rozpadající se altánek. Startovačka je orientovaná na jih, je krytá kobercem a opatřená rukávem a několika flérami. Dobré podmínky nastávají už brzy odpoledne, kdy se svah prohřeje a termika začíná fungovat. Celý let probíhá standardně, ale ve výšce okolo 130m nad přistávačkou začíná údolní proudění. V některých dnech se pomalejší vrchlíky v tomto pásmu jen těžko prosazovaly. Ve výšce cca 50m nad zemí se proudění výrazně zmenší. Naštěstí je přistávačka obrovská a tak i ten, kdo s údolním prouděním nepočítá, se na ni trefí.



    Ani další dny se z Monte Gros létat nedalo, a tak jsme svůj čas trávili nad Sospelem. Nikdo nelitoval. Sospel je romantické kamenné městečko s úzkými uličkami, kde se dá při troše úsilí bloudit. V parku hrají důchodci petangue, kavárny jsou útulné, personál ochotný a ceny nízké. Atmosféra je tu mnohem kamarádštější než v bohatém a nažehleném Monte Carlu. Vrcholem rozkoše bylo létání nad historickým jádrem města s jeho kamenným náměstím, kostelem a mostem.

    Díky dostatečné výšce si každý mohl vyzkoušet, co potřeboval. Ota, hvězda zájezdu, nám všem stále dokazoval, že je to v rukách a hlavě. Neomylně startoval, mizel v dáli, skákal z hřebenu na hřeben a po mnoha hodinách letu se usměvavý vracel zpět. Pomáhal jsem mu rozbalit vrchlík a jako protislužbu jsem chtěl prozradit tajemství úspěšného létání.

"Lítat a lítat, víc ti neřeknu."

    S ohledem na jeho nos obalený strupy a pilu v zavazadlovém prostoru sedačky jsem pochopil, že tady žádná zkratka neexistuje. Startoval jsem tedy hned po Otovi, ale stoupáky, které on bez váhání točil, jsem tupě prolétl a použil jsem je pro své rozhoupání. Pěkný zážitek si tu užil Roman, který přistál na vysokém stromě. Bez úrazu slezl a zbytek dne se věnoval shánění pily a dřevorubectví. Skláněl jsem se před mechanickou odolností jeho Avisu, který to přežil stejně jako jeho majitel - beze šrámu. Létání v Sospelu mělo tu velkou přednost, že jsme zde byli sami, nikdo jiný tu nelétal a kopec byl náš.



    Je středa, půl Monaka za námi i před námi a leje. Vypadá to, že už nikdy nebude lépe. Válíme se do deseti hodin v postelích a Markétka s Šárkou otravují, že chtějí hrát společenské hry. Jarda Páv navrhuje zajímavou hru. Hráči si sednou okolo stolu a mají pět vteřin na to, aby si z okolí přirození vytrhli co nejvíce chlupů. Všichni jsou pro, ale děvčata z neznámých důvodů nechtějí hrát. Oblékáme se tedy do všeho, co máme a jdeme na procházku do Monte Carla. Přístav luxusních jachet, závodní okruh pro formule, kasino, samý mramor, chrom a lesk. Po poctivém úsilí jsme ale i v tomhle pozlátku našli pajzl jak v Čechách na nádraží a bylo nám dobře.

    Ráno slunce svítí, obloha bez mráčku a my jedeme vyzkoušet nový kopec kousek od Sospelu. Jmenuje se La Lavina. Převýšení 730m, orientace na J až SV. To nemá chybu. Velké převýšení, tmavé skály v okolí, výhled na zasněžené vrcholky okolních hor. Nekonečné létání. Přistávačka je o něco menší a mírně se svažuje, takže někteří začínající piloti byli při přistání delší. Jirka mě připravil na moji první spirálu a povedlo se. To je bomba! Ještě teď mi hučí v uších. Ležím na svěže zelené jarní přistávačce v kraťasech a tričku, vychutnávám si spirálové opojení, teplé únorové sluníčko a koukám po pestrých vrchlících nad kopcem. Poslední podvečerní let startuji za bezvětří a kloužu přes střechy historického centra Sospelu na přistávačku s altánkem. Jsou to asi 4km vyhlídkového letu.

    Poslední den opouštíme pokoj ráno a jedeme se podívat na startovačku na Mont Grosu. Foukají tři metry na komoru, tak neváhám a už se vozím. Jsem rád, že si vyzkouším i klasiku, létání nad Monte Carlem. Je sobota, a tak je tu nával. Slétávám o 300m níž nad hotel Grant. Krásně to tu nosí a jsme tu maximálně dva. Po téměř dvou hodinách létání to otáčím nad moře a sedám na pláž. Napínavý závěr nám připravil český pilot, který nad mořem točil spirálu, až byl krátký na přistání. Ke břehu mu chybělo 10m a nebýt okamžité reakce Jirky a Mirka, tak by nás bylo o jednoho míň.

    Už se těším v březnu na Grappu a pak určitě několikrát do Slovinska. Mám slíbený let na tandemu, kde mi ukáže, jak se točí termika. Chtěl bych všem účastníkům a organizátorům akce poděkovat za vzájemnou toleranci, díky které to byla skvělá zimní dovolená a všem vám, co jste s námi nebyli, doporučuji - neváhejte a jeďte!