V Monaku jsem už byl. Psal se rok 1992, nelétal jsem, ale hrál ruletu. V Lido (lidové kasino) jsem ten večer nechal tři sta franků a měl jsem pocit obraného chudáka.

    Teď se píše rok 2002 a já, už coby "lítač", se jedu podívat jak "Frantíci" moje peníze investovali. Když tuhle historku vykládám cestou Toníkovi Pallasovi, evidentně se dobře baví. Já zas na něm vidím, jak je už "nažhavený" na akrobacii nad vodou.



    Když jsme spolu byli na podzim v Turecku, komentoval akrobacii Mike Künga: "Ten mě štve… jak to dělá?" Jak znám jeho zarputilost, je mi jasné, že celou zimu přemýšlel, jak to bude dělat také.



    Hned první den jsem se přesvědčil, že mne čekají galeje. Tonda nás vzbudil skoro před východem slunce, na startovišti ani noha. Aniž jsem chtěl, podlehl jsem Toníkovu tempu, a tak jsem neměl ani čas přemýšlet, jak se asi srovnám s novým "béčkem" od JoJo-Wingu a už jsem letěl nad moře. S kamerou v ruce jsem se pak snažil natočit Toníkovy figury. Když v pěti stech padesáti metrech začínal "vrtulníkem", byl jsem tak sto metrů pod ním. Viděl jsem to už poněkolikáté, ale být těsně vedle za letu je zase něco jiného. Toník "prohučel" kolem v SATu a zmizel mi v hledáčku nádherným lopingem. V tom "fofru" se nedal točit.



    Před příštím letem mi nabídl, že na mne "počká", ať za ním vyklesám ve spirále. To se sice snadno řekne, ale hůře provádí. Kamera je ve spirále těžká jak balvan, ale co bych pro dobrý záběr neudělal.

    V dalších letech se naše souhra zdokonalovala, a tak se lepšily i záběry. Po šesti letech se už stmívalo, když jsme jako poslední letěli z kopce s "katabáťou" v zádech.

    Příští den mne hned po vzletu "nakopl" nádherný "trojkový stoupák" a role kameramana byla tatam. V té chvíli jsem věděl, že Tonda Pallas má smůlu. Několik Francouzů na startu jen zíralo, jak jsem si v půl desáté ráno ten svůj stoupáček ošetřoval, až jsem jim zmizel. Dotočil jsem 1550 metrů a měl jako na dlani celé pobřeží od Nice až po Ventimiglii a na severu neskutečné panorama zasněžených Alp. Kochal jsem se pohledem na moře i na Sardinii v dáli a vůbec se mi nechtělo dolů. Prostě létat v Monaku je "bomba".

    Ve dnech následujících Toník piloval figury, zkoušel přemet pozpátku a hlavně kraloval obloze nad Monakem. V sobotu pak přibylo Francouzů, přijeli Poláci a Maďaři. Tonda "šel do vzduchu" a na startu ustal předvzletový mumraj. Všichni uznale hleděli vzhůru sotva se jeho žlutý Gradient objevil na nebi. Po tom, co celý týden předváděl, byly také vzhůru upřeny i všechny oči na pláži. Po přistání pak následoval aplaus, i celá hospoda bouřila, prostě "paráda".





    Na závěr nezbývá než dodat, že to byl báječný týden, který v dalekém Monaku proslavil český paragliding, a to i přesto, že se naši "lítači" nevyhnuli dvěma nepříjemným nehodám.