Před třemi roky jsem koupil z náhlého popudu sekačku u Mountfielda a začal sekat trávu na zahradě. Sousedi i někteří členové rodiny zpočátku nedůvěřivě kroutili hlavami, ale pak se shodli: "Hm, hm, Myšák se už usadil, začne také pracovat na políčku, začal se i česat, zřejmě má nějakou babu, však už bylo na čase". Pak jsem na vrchol nejvyšší hrušně přidělal větrný rukáv a přistávačka byla hotová. Nikým nevyhlášená (mnou dokonce účelově tajená) a tudíž neoficiální soutěž, kdo mi vyfoukne první přistání na mé vlastní soukromé přistávačce, se stala samozřejmostí pro mých pár kamarádů. Deset kilometrů vzdálená Raná tomu dávala velkou šanci. Najít jeden stoupák, a pak průlet nad rodnou hroudou se zdál jen otázkou času. Oh nikoliv a chyba lávky. Nejblíže tomu byl vloni Oťák, když přistál 3km od Chrášťan. Sice díky tomu, že kolem něho syčely blesky a rachotil hrom, ale nedoletěl.



    Tuto sobotu jsem si vypsal cílový let do Chomutova z Dlouhého vrchu u Litoměřic. Ano přesně tam, co jsem vloni 2 hodiny visel na stromě. Bylo průzračně jasné odpoledne, nad kopcem v 800m Roman Skoky, hurá, vypadá to, že termika funguje. Po prvním shnití pod kopec mnoho optimismu nezbývalo, nicméně po druhém startu kolem 3. hodiny odpolední jsem se v nevýrazné a docela turbulentní termice přeci jenom dostal nějakých 850m nad kopec. Varianta letu do Chomutova za těchto podmínek je ale naprosto nereálná. Lítám si tedy jen tak po Českým středohoří bez pořádného cíle. Od kopečku ke kopečku, od lomu k lomu, od remízku k remízku a učím se číst v krajině, kde by se v budoucnu dala najít záchranná termika. Vytrhávám si z přilby kabely od vysílačky, abych nemusel poslouchat navigaci nějakých žáčků z druhého konce republiky. Viditelnost je opravdu neuvěřitelná, v dálce Ještěd a Jizerky a za nimi tuším možná i Krkonoše, kousek vpravo Bezděz, na druhou stranu Krušný hory s Klínovcem, na obzoru Praha, Stehlík-Dvořákovo Kladno a pode mnou Český středohoří - učůrávám blahem.



    Při průletu kolem Milešovky a následným lovení termiky v její blízkosti zdravím poskakující turisty. Uvědomuji si, že moje rodiště je již na dohled a rodí se plán.

    No a je po pohodě, ještě dva kopečky a jsem tam. Ale nalítávám klesák jak prase, takže lidi dole na zemi, kteří na mě křičí a jistě mi závidí, netuší, jaké drama se nad jejich hlavami odehrává. Matematické operace se mi honí hlavou - opadání, vzdálenost od cíle, rychlost vůči zemi. "Ježíši, kde je ta pohoda?!!". Ani nevím, kudy letím. Pak naštěstí nad rozvalinou hradu zvaného Hrádek nacházím krásný stoupáček a v ostrém náklonu si jej důkladně prohlížím přímo ze zenitu. O tom jsem snil jako malej špunt.




    Pak s dostatečnou výškou triumfálně přilétávám nad "milovanou" vesničku a hlasitým pokřikem se snažím dostat bráchu z našeho baráku a zároveň tím upozorňuju ostatní, na ulici okounějící lidičky na svoje vítězství. Sundávám rukavici, zastrkávám ji za přilbu a fotím tohle a fotím támhleto, všechno a všechny, to už se asi těžko bude opakovat.

    Z baráku vybíhá mávající brácha. Je čas na spirálu, abych ukázal, jaký jsem borec a už vidím, jak mě opouští rukavice a sviští někam do zahrad. Při průletu nad tou naší vidím, jaká to byla blbost to tu vůbec sekat, ale hlavně chtít přistát.




    A tak se raději odmítám nechat dobrovolně probodnout kdesi v trávě kdysi a kýmsi zapomenutými vidlemi a přistávám v obilném poli hned vedle. Skupinka malých dětí mi pak s radostí sděluje, kam rukavice možná pravděpodobně spadla. Táži se tedy bodrého souseda, který tam plel zrovna okurkový záhon, zda bych se nemohl juknout k němu na zahradu, že mi tam jako asi spadla rukavice. "???" - nechápavý výraz. "No taková normální, zimní," dodávám pro jistotu za vedra nemajícím daleko k tropům a nervózně si odkašlu. "No, vona je stejně zelená," říkám polohlasně, "takže ji nebude takjakotak vidět" a odcházím s pocitem, že přistát ve vinici u Neapole, domluvil bych se asi stejně.




    Dmu se pýchou a po dlouhé době jdu večer do místní hospody se džbánem pro pivo, abych si skromně na židli hned vedle kamen u vchodu vyslechnul, co dnes komu chcíplo za zvíře a nevylezlo na poli za semeno ...