Převýšení je tady téměř 1700 metrů. Než doletíte nad vodu, tak sice pár set metrů ztratíte, ale ještě pořád zbývá dost výšky na to, aby jste si tu s padákem pořádně zablbli. Se svým Limitem 24 jsem udělal všechny možné figury včetně několik pořádných fullstalů a negativek. Přitom jsem se opět ujistil o tom, že se na svůj padák můžu stoprocentně spolehnout i v těch nejextremnějších letových režimech. Všechny figury vybíral absolutně bez problému a do normálního letového režimu přecházel téměř okamžitě, a to i v případě, že jsem prostě jen vypustil řidičky. Když jsem měl asi 500 metrů nad vodou, uvědomil jsem si , že soutěžím v přesnosti přistání a ne v akrobacii a zamířil jsem ke břehu nad přistávačku.



    Jelikož tady byla ve vzduchu neustále spousta padáků a nad přistávačkou se tvořila fronta, musel jsem se letět zařadit. Protože při zemi docela foukalo, řada vypadala tak, že padáky stály skoro na místě nad sebou a postupně vyklesávaly. Níže se potom padáky rozdělovaly na dvě skupiny, protože kruhy, do nichž se přistávalo, byly dva a každý si mohl vybrat který chce. V řadě nad sebou postávajících padáků jsem si našel největší mezeru, B-stallem jsem vyklesal a zařadil se mezi ně. Teď ještě trochu níž, dát ostatním jasně najevo, který kruh jsem si vybral a následuje pohrávání si s řidičkama prakticky přímo nad středem kruhu. Rychlost větru je ideální, stačí zabrzdit a padák couvá, povolit a letí dopředu. Země se rychle blíží, ještě dva metry, metr, pravá noha jde na střed a když chci levou položit vedle ní, padák uhýbá doleva a chce mě vychýlit z rovnovážné polohy. Následuje rychlé rozhodnutí, a dobrovolně pokládám levou nohu mimo střed tak daleko, abych vydržel stát ve stabilním postoji alespoň ony dvě vteřiny, které jsou podmínkou pro změření a nepohnul se z místa.



    Jeden z pořadatelů s metrem v ruce se sklání k zemi a hlásí cosi řečí, které nerozumím, příjemné Italce, která to zapisuje. Kouknu se jí přes rameno do papírů a je to 28 centimetrů. Nedá se nic dělat, zítra se musím víc snažit. Rychle uvolňuji přistávačku dalším pilotům a jdu si sbalit na kraj padák. Rozbaluji deset sáčků, vytahuji foťák a připojuji se ke klukům, kteří přistáli už dříve a teď se snaží zachytit fotoaparátem atmosféru závodů. Přitom si vyměňujeme zážitky z letu typu kolik kdo udělal otáček v negativce, či jaké měl rekordní opadání ve spirále. Ve vzduchu nad námi je toho docela dost k vidění.





    Piloti střídají jednu figuru za druhou a předhánějí se, kdo bude lepší. Občas se stane, že se padák někomu nepodaří nafouknout a přistává ve vodě na záložáku nebo i bez. Záchranáři v člunech brázdí hladinu jezera a přivážejí promočené piloty na přistávačku. Většina ve vodě vymáchaných pilotů je však z těch, kteří si udělali špatný rozpočet na přistání. Vítr ale není tak silný jako na minulém ročníku, kdy záchranáři byli téměř neustále v akci, a tak většina pilotů přistává na pevnině.

    I když ne všichni zrovna na přistávačce.



    Přistává se na silnici, která lemuje břeh jezera, na úzké pláži, a dokonce i na molech, která jsou na vodě.



    Loni jeden pilot přistál do lesa a jeden se trefil přímo do kočárku, který stál na pláži. Naštěstí v něm ale nebylo dítě. Ti, kteří na těchto závodech ještě nikdy nebyli a nevěděli s čím vším se tu můžou setkat, zažili veliké zděšení, když viděli ve výšce nad středem jezera tandemový padák, z kterého najednou vypadl pasažér a řítil se volným pádem dolů do vody. Pár vteřin po něm ho následoval i pilot tandemu. Když se ale nad nimi pár set metrů nad vodou začaly otevírat seskokové padáky a po chvíli elegantně přistáli, všichni si oddechli a oba aktéři sklidili velký potlesk.






    Nechyběl ani bungee jumping a slaňování.






    Jak jinak než taky z tandemového padáku. Ti dole potom už v malé výšce lano a gumu opustili skokem do vody. A když jsme u těch tandemů, vzpomenu ještě na 1.ročník Nafta Watch, kdy na tandemu letěli dva kluci v nafukovacím člunu, se kterým pak přistáli na vodě.