Vítr tady byl zřejmě ještě silnější, protože když jsem chtěl zakroužit nad náměstím a natočil jsem padák proti větru, tak jsem s údivem zjistil, že můj jinak docela rychlý Limit couvá rychlostí jakou jindy létá dopředu jen lehce přibržděný. A to byl ještě přetížený o patnáct kilo, úplně odbržděný a s motorem na volnoběh. Často mezi piloty slýchám: "Tobě se to ve větru lítá, přidáš plyn a prosadíš se". Ale bohužel, opak je pravdou. Když se přidá plyn, vrtule vyvine větší tah a pilota tlačí dopředu (padák couvne dozadu), na padáku se zvýší úhel náběhu a ten tedy zpomalí. V silném větru to pak může vypadat tak, že s přidaným plynem padák stoupá, ale neletí vůbec dopředu, popřípadě couvá a teprve po ubrání plynu na volnoběh se pomalu rozletí dopředu. V takovýchto podmínkách ale zřejmě žádný normální člověk lítat nebude.

    A teď zpátky nad Vítkov. Rychlost větru byla úžasná, muselo tam foukat podle mě přes 15 m/s. Přitom ale byl ve vzduchu úplný klid, vůbec žádná turbulence, nic. Co nás ale hlavně těšilo byl fakt, že u země nefoukalo skoro nic. Stromy se ani nehly a kouř z komínů se líně válel při zemi a nechával se pomalu unášet slabým jihozápadním větrem, takže jsme nemuseli mít obavy z přistání v silném větru. Padáky jsme nechali natočené proti větru a prohlíželi jsme si město, které pomalu zůstávalo před náma.



    Když jsme docouvali až za město, otočili jsme to po větru. Hrad Vikštejn se blížil závratnou rychlostí, a když jsme k němu doletěli, zatočili jsme nad údolí, kterým protéká řeka Moravice a pokračovali jsme do Hradce.



    Lesy pod náma se předváděly v těch nejkrásnějších barvách, jaké podzim dokáže vykouzlit. Slunce už bylo docela nízko a celé údolí i s řekou se schovalo do stínu. Jen v lesích nad údolím, které byly ještě zality zapadajícím sluníčkem, zlatě zářilo listí na stromech a jehličnaté stromy spolu s listnatými vytvářely nádherné obrazce.



    Do Hradce to sice nebylo přímo po větru, ale doletěli jsme tam celkem rychle. Zamířili jsme přímo nad zámek a zámecký park s krásně zbarvenými stromy.

    Trochu jsem vyklesal a chtěl jsem si zámek obletět dokola, ale nějak jsem pozapomněl, kolik fouká. Ať jsem dělal cokoliv, pořád jsem letěl jen jedním směrem, buďto rychleji popředu, nebo pomaleji pozpátku. Nezbylo, než to vzdát a pokračovat dál. Zbývala už jen poslední etapa. V dáli už se pomalu začala objevovat Opava a někde na polích před ní bylo třeba najít malé letiště, na kterém jsme chtěli přistát. Je to vlastně jen kus betonové plochy na louce vedle silnice. Když je hezky, tak se tu schází různí nadšenci do létání od modelářů až po piloty ultralehkých letadel.

    Po levé straně jsme za sebou nechali Branku u Opavy, a když jsme letěli nad Chvalíkovicema, už se před námi objevilo letiště. Nad ním jsme od samé radosti, že se nám přelet vydařil, roztočili pořádné spirály a během několika okamžiků jsme byli kousek nad zemí. U země foukalo jen asi tak půl metru za sekundu, a tak přistávání bylo úplně v pohodě. Přistál jsem jako první, abych mohl vyfotit Kamila, jak sedá.





    Přiletěl asi minutu po mně a asi dva metry nad zemí mu došel benzín. Bylo to tak tak. Mně ještě asi litr zůstal. Krátce po našem přistání přijelo nějaké auto, vystoupil z něho chlapík, a že prý nás viděl jak letíme, a tak jel za náma až sem. Poptal se na pár věcí, vyzkoušel si, jak je krosna těžká, rozloučil se a odjel. Hned druhý den mi volal, že chce lítat taky. Asi je to nakažlivé.




    Kamil chtěl volat Michalovi, ať pro nás přijede. Vzal do ruky mobil, který měl v kapse u kombinézy a na displeji uviděl, že během letu se na něm zřejmě pomačkaly nějaké klávesy a telefon volal a volal. Ti, kteří byli voláni, pak slyšeli jen ohlušující řev motoru a asi nevěděli, co si o tom mají myslet.

    Než jsme sbalili padáky, zapadlo slunko a začalo se rychle stmívat. Po chvíli přijel Michal, který nás sledoval autem, ale za Vítkovem, kde se cesta trochu klikatí a kde jsme letěli docela rychle, jsme mu ulítli. Říkal, že na jakési náhorní planině u Radkova fučelo tolik, že když vystupoval z auta, aby nás vyhlížel, mu vítr málem urval dveře a skoro ho to odneslo. V tu chvíli prý ztratil veškeré naděje na to, že nás ještě dneska uvidí. Naštěstí se ale jeho očekávání nesplnilo a všechno dopadlo dobře.

    Byl to super výlet. Byli jsme z něho tak nadšeni, že hned v autě při cestě domů jsme začali plánovat další trasy, které poletíme a Kamila taky hned napadlo, že si 5-ti litrové nádrže vyměníme za 10-ti litrové. Co kdyby to příště nevyšlo tak jako dnes ...? A hlavně taky proto, abychom mohli lítat delší štreky.

    A nakonec pár technických údajů. Délka letu byla 38.5km, doba letu 65 minut, výška letu 150 až 300m nad terénem. Letěli jsme s paramotory typu Mach-3 s motorem Solo 210, průměr vrtule 94cm, na padácích Gradient Limit 24 a Jojo Wing Easy 27, které se nám při lítání s motorem velmi dobře osvědčily.

    Tak letu zdar a šťastná přistání !