Poslední den ráno nás přivítal silný vítr, a tak jsem nahoru vůbec nejel. Radši jsem sledoval nepříliš povedené finále akrobatické soutěže. V neregulérních podmínkách, kdy někteří závodníci ledva doletěli na přistání, se jiní snažili provést všechny figury v malé výšce a skončili ve vodě. Přesto byl nakonec 2. Ďuro Kleja a 3. Tomáš Lednik. V Cross Country obsadil 3. místo Karel Vrbenský.




    K našemu stánku se nahrnuli Turci a snažili se koupit sedačky a záložáky za co nejvýhodnější ceny. Jejich smlouvání bylo chvílemi nesnesitelné a hlavně nebyli schopni pochopit tak triviální věc, jako je pevná cena. Smlouvání je zřejmě tureckým národním sportem. Naše nabídky na slevu v podobě plyšové hračky k záložáku se jim zdály nepřijatelné.




    Takže největší úlevou byl po poledni pokyn k zabalení stánku. Kolem třetí hodiny odpoledne se začal nakládat autobus a zhruba v pět jsme vyrazili k domovu.

    Průjezd Turecka probíhal v pohodě. Tentokráte jsme jeli přes Istanbul a úžinu Bospor jsme překonali po mostě. Bohužel jsem to prospal. Na turecko-bulharských hranicích jsme nejprve nemohli trefit cestu pro autobusy, pak jsme rychle překonali turecké celníky, zato bulharští si opět dávali načas. Všichni už se těšili na oběd, který nám slíbila agentura vyřizující víza do Srbska. Bohužel zástupce agentury nebyl k zastižení, a tak jsme byli bez oběda. Plazení se Srbskem bylo opět nudné, a tak když jsme dorazili na srbsko-maďarské hranice kolem půlnoci, nebyla nálada nejlepší. Po poměrně dlouhém čekání nás celníci rozespalé vyhnali z autobusu a prováděli kontrolu. Během té došlo k několika drobným incidentům a celníkům zřejmě nestačili úplatky, které jsme jim dali a vybrali si z nestřežené peněženky 50 Euro a 50 dolarů …



    Už jsme se tedy těšili do civilizovanějších zemí. Dorazil nás slovenský celník: "Jakto že jste se neohlásili dopředu?!? Když přijíždí autobus z Turecka, musíme zavolat protidrogovou jednotku!" Po nějaké době přesvědčování o sportovním charakteru zájezdu atd. atd. se nechal obměkčit a začal provádět namátkovou kontrolu zavazadel. Zamrazilo mě. Můj batoh byl na kraji a byl plný čaje, který jsem si vezl z Turecka. A také první batoh, který vytáhl, byl můj, ale čaj ho naštěstí nechal klidným. Po kontrole několika dalších batohů se přesunul k vozíku a ukázal na krabici, ve které byly věci ze SKY. Otevřel jsem velkou krabici a v ní kromě různých šňůr a podobně byla ještě menší krabice (zalepená páskou). I tu chtěl otevřít. Otevřu krabici a v ní byly vyrovnány dýmovnice, světlice "lámací" světla (vypadalo to jako sbírka granátů). Naštěstí tomu celník nevěnoval pozornost a já jsem ji zavřel tak rychle, že si možná ani nevšiml, co tam přesně bylo.

    Po překročení hranic Dalibor prohrál všelidové hlasování o návštěvě nejbližší restaurace, a tak bylo jídlo odloženo až na první motorest na českém území. Na českých hranicích šlo odbavení jako na drátku, a tak jsme za chvíli seděli u stolů plných dobrého českého jídla. U jídla už se plánovalo, jak se do Ölüdeniz pojede příští rok. Pak byl zájezd ukončen a všichni se rozprchli do svých domovů.