Nedělní ráno bylo jak vyšitý z brožury o lítání. Po krátké diskusi bylo rozhodnuto a ve 12:30 jsme již na startovišti u Komáří Vížky. Příliš dlouho se čeká na ten správný poryv větru a na startovišti se začínají hromadit "připravení" piloti. Začátečník, který po chvíli blokování startoviště a po neúspěšném startu rezignovaně odstoupil, uvolnil konečně místo nadrženým přeletářům, takže jsem vplul do vzduchu a po chvíli klesání a pátrání jsem úspěšně našel stoupák. S plnýma rukama práce jsem si ještě stačil všimnout, že do stejného stoupáku startuje i Oťák. Vypadalo to docela slibně - budeme v jednom stoupáku, trasu cílového letu (Chomutov) máme oba stejnou, po cestě budeme spolupracovat, tak to máme všichni rádi. ALE ...

    Oťák tam visí jak paragán a navíc ne za koule, ale za ruce, no to je teda průser ...! Je to jasný, zapomněl si před letem zapnout nožní popruhy. Přímým letem kupředu bohužel neklesá, ale prolétá paradoxně snad nejširší stoupák, který jsem kdy na Krupce viděl, naštěstí i ten má přece jenom konec a Radek zákonitě začíná konečně klesat. Protože se ale během letu snažil několikrát vyšvihnout zpátky do sedačky, došlo k tomu, čeho jsme se všichni báli. Docházejí mu síly a navíc visí za podpaží a z horoleckých zkušeností je celkem dobře známo, že po určité době (asi 15inut) člověk padá do bezvědomí. Protože pomalu, ale jistě vyjíždí ze sedačky a umdlévající ruce postupně vypovídají službu, začíná si Oťák uvědomovat krutou pravdu. Že totiž během několika okamžiků zažije svůj poslední skok v životě.

    Tou dobou se již neřízený padák naštěstí "náhodou" stáčí a nabírá směr zalesněný kopec. To Radek ani nestačí vnímat, protože mu v přímém výhledu brání přilba integrálka, za kterou visí za prsní popruh. Takže může pozorovat škvírou kolem brady pouze ubíhající zemi pod sebou.

    Ostatní piloti, zaměstnaní vlastními starty nebo termikou, ani nezpozorovali, že Oťák už dolítal. Já jsem z výšky 1300m měl dokonce dojem, že vidím na poli pochodující bílou kouli. Ale se svojí partou přijíždějící Milda Pety uviděl na stromech rozvěšený bílý padák, nastala panika a pak několik pod stromem hledajících lidí nalezlo padák na vrcholu stromu. Pod ním visící sedačka ... prázdná !

    Všichni, kdo měli v tu chvíli naladěno 147.52 MHz se dozvěděli úděsnou pravdu. Oťák se neudržel a vypadnul z padáku. Kamarádi se seřadili do rojnice a ve strachu hledali to, na co nikdo nechtěl ani pomyslet, natož vidět. Já jsem létal nad nimi a zkoušel prokouknout koruny stromů. Pak se ozvalo do vysílačky úlevné zvolání "našli jsme ho na nedaleké policejní stanici, zavolali jsme sanitu, stěžuje si na ruku, ale jinak vypadá v pořádku".

    Z nebe se sesypala hromada úlevných kamenů a takto odlehčen jsem snadno vytočil výšku základny mraků a dokonce ještě kousek.

    Ale i když obloha nad Krušnými horami vypadala náramně, po asi 12km jsem sednul na fotbalové hřiště v obci Hrob. Brrrrr ...! Tam se mi na odvoz nabídnul místní mládenec a cestou jsme ještě vyzvedli Radima Hasmanů, který asi také nebyl spokojen s dnešním výkonem.





    Po příjezdu zpátky jsme si prohlédli místo kam Radek dopadl a v jakém stavu je jeho výbava. Padák na tři kusy, ale je to opravitelné, přístroje v pořádku no a Radek tedy snad taky. Během cesty domů s úlevou zdvíhám telefon, na jehož displeji je zobrazeno jméno Radek Otto. "No sláva, co je stebou hochu?!". "Ááále, rovnali mi ruku bez narkózy a dost to bolelo. Ale už se cejtím líp. Ty vole, Myšáku, já už absolutně nemoh, viděl jsem jenom, jak sjíždím dolů a nemám sílu se udržet. Už jsem se málem pustil, myslel jsem že je konec. Najednou rána, jak jsem to napral do stromů, to jsem se už neudržel a z těch deseti metrů jsem prohučel stromama až na zem. Jediná věc, která mi zůstala v hlavě, byla dostat se někam k lidem. Tak jsem nabral směr na budovu, prosvítající mezi stromy a ani nevím, jak jsem se k ní dostal. Tam jsem se už na všechno vy... a ty lidi, co tam byli, mi zavolali sanitku."

    Zbytek už jsem znal. Otočený loket, pár modřin a šok. Ze stavu jeho výstroje bylo jasné (přilba vypadá jak přejetá autem), že Oťák dnes opět připravil pro četu svých andělů, která ho již léta chrání, opět perný den a nám taky. Hlavně, že to dopadlo takhle.

    Večer mi přišla textovka, ve které už se Radek velmi pochvalně vyjadřoval o sestřičkách v nemocnici a o několika jeho romantických návrzích. "Takže už je mu tak leda hovno," konstatoval jsem v duchu a tím skončila zpočátku velmi nadějně vypadající neděle 25.7.1999.