Jak vlastně vzniká paragliding, mohli bychom si položit zdánlivě nelogickou otázku?! Paragliding je, když… když nám začne v životě scházet třetí rozměr. Právě ta dimenze, o níž se domníváme, že se v ní běžně pohybujeme, ale přitom to není pravda. Možná snad v případě, kdy cestujeme letadlem na dovolenou do Tramtárie, avšak srovnávat cestu letadlem a cestu na padákovém křídle - ehm, dovolte mi pousmát se.

    Řekl bych, že je to snad doopravdy ten nejjednodušší způsob, jak se dnes dostat do vzduchu, jak si zalétat bez větších nároků na letištní plochu, techniku a letecký personál. On vůbec paragliding do všeobecného letectví moc nezapadá, i když výkony, které dnes podávají špičkoví paraglidingoví piloti, jsou vůči klasickým plachtařům už značně konkurenceschopné. Paragliding alespoň mně daleko lépe sedí v rámci přírody, hor a nad širou krajinou, mám-li použít básnického výrazu. A na padákové létání můžeme nahlížet jakkoli - technicky, sportovně, horolezecky, letecky, přírodopisně i právě romanticky. Pokusím se v tomto článku užít všechny jmenované styly, abych vám paragliding co nejvíce přiblížil.

    Původně paragliding ani nechtěl být tím, čím je. To jen francouzští parašutisté v dobách, kdy se už běžně skákalo z letadla na seskokových padácích typu křídlo, vymysleli, že takový padák by se dal položit rozvinutý na svah a pak že by se eventuálně mohlo podařit rozběhem z prudkého kopce vznést do vzduchu a uskutečnit tak vlastně seskok bez pomoci letadla. Tudíž značně levně. A vida - ono to šlo!! Ve Francii v alpských regionech bylo vhodných svahů dost a koncem 70. let tak vznikl základ budoucího paraglidingu. Nápad vylézt na kopec pěšky a cestu dolů si ušetřit seskokem se zalíbil i horolezcům a během krátké doby se z vlastnictví padáku stala mánie. Padáky byly relativně malé, skladné, jako postroje se dal použít horolezecký úvazek. Někde vysoko na alpínských loukách stačilo vyndat nenápadný balík, rozvinout jej, protřepat šňůry, vyhnat myši z padákových komor a navléci se do úvazu. Celé to zabralo nějakých pět minut, což je mimochodem vlastnost, která zůstala dodneška, i když padáky vypadají úplně jinak, úvazy nahradily robustní postroje s ochrannými prvky a dnešní pilot má kolem sebe hromadu navigačních pomůcek, mapy, přístroje a další cetky. Ale tehdy v těch pionýrských dobách bychom nemohli nazvat průkopníky paraglidingu jinak, než absolutními blázny, na jejichž úspěších i nezdarech, dobrých i špatných zážitcích, ba i smrtelných úrazech stojí dnešní zkušenosti moderního paraglidingu. Padák byl opravdu padák - po divokém vzletu mezi skálami snad opravdu víc klesal, než letěl kupředu. Anebo - ať nepřeháním - mohl z kilometrového převýšení doklouzat tak kolem tří kilometrů dopředu. Avšak namísto několikahodinového slézání z hor jste mohli být dole za pár minut a v nejbližší hospůdce pak se shovívavým úsměvem vyčkávat na vaše méně šťastné přátele, kteří padák neměli a museli pěšky.

    Brzy vznikl paraglidingový průmysl. Řidiči padáků se brzy nabažili pouhých sletů, trvajících minuty. Začali chtít více a tak přišli konstruktéři znalí aerodynamiky a usoudili, že když z obyčejného padáku udělají křídlo, poletí nejenže s příznivější vertikální rychlostí, ale doklouže i dál. Let ze stejného kopce pak bude trvat daleko delší čas a dokonce bude možno využívat svahového proudění a termiky ke stoupání, k získání výšky. Nově vznikající paraglidingové firmy vyráběly padáky nevídaně štíhlé, používaly nové materiály, jiné nitě, jiné šití. Pořád se něco měnilo, vyvíjelo, zkoušelo a vynalézalo a doba byla bouřlivá. Mezi zájemci o létání už nebyli jenom parašutisté a horolezci, objevovali se turisté, sportovci, exhibicionisté, letečtí odborníci i důchodci, muži a ženy, celé rodiny s dětmi. Létat chtěli všichni, vždyť je to tak jednoduché, stačí přijít na louku, trošku si připravit pár věcí a hurá, následuje orgasmus odpoutání od země. Jenže létání je létání a je už jedno, zda letíme velkým nebo malým letadlem. Případné nebezpečí, pramenící z neznalosti, číhá na všechny letce. A kdopak tehdy něco věděl o mikrometeorologických procesech, o termické turbulenci ve skalních kotlinách, o silném větru v horách a o tom, co dělat, když turbulence zbourá celý vrchlík? Přibyla spousta úrazů a spousta lidí se nad tím také zarazila. Všeobecné úvahy tak jako tak směřovaly k určité organizovanosti tohoto sportu. A tak tu najednou byly školy létání a v nich kvalifikovaní instruktoři, organizace zastřešující nejen létání, ale také dohlížející na kvalitu výroby, testování padáků, pilotní zkoušky a pořádající třeba všelijaká setkání, slety, výstavy nebo sportovní akce.

    Vývoj šel neuvěřitelně rychle dopředu a přinejmenším v Evropě paragliding ostře zatlačil do ústraní závěsné létání. Aby nebylo mýlky - závěsný kluzák, rogalo, má oproti padáku řadu výhod. Lepší výkony, rychlost letu, tuhost konstrukce. Ale nesložíte jej do batohu a nehodíte dozadu do auta; nesestavíte jej za pět minut; není tak snadno ovladatelné a učíte se s ním létat docela dlouho. Je prostě jiné. Ne tak lidové.

    Na konci 80.let se objevil paragliding i u nás. Parašutisté sešívali dva padáky k sobě, protože na tom jediném je nebavilo sbíhat staroslavnou Ranou strmě dolů při rychlosti, kdy si zakopávali o nohy. Po roce 89 pak vznikla řada firem, jejichž padáky byly už plně srovnatelné se světovým standardem. Naši konstruktéři z tohoto standardu čerpali a vůbec na tom není nic špatného. Rozhlédněme se například po autech a uvidíme, jak od sebe jednotliví designéři opisují. Dnes, po deseti rocích, produkují české paraglidingové firmy výborná křídla, která se z podstatné části prodávají právě v evropském i světovém zahraničí. Ale vraťme se ještě k českým začátkům paraglidingu.

    Nejvíce se rozmáhal v oblastech s podmínkami k tomu vhodnými - na horách a při kopcích, brdkách a "mezích," jak říkají Beskydští každému kopci, který má menší převýšení, než 500 m. Paragliding se zařadil spolu se závěsným a ultralehkým létáním mezi sporty, sdružené v Letecké amatérské asociaci. Pod jejími křídly vznikly letecké školy, které v dnešní době mají už desetiletou zkušenost ve výcviku, takže současná výuka padákového létání, takříkaje, k něčemu vypadá.




    Zájemce, který chce létat, patrně nejdřív vyhledá vhodnou paraglidingovou školu. S výběrem mu rádi pomohou pracovníci Letecké amatérské asociace, ale školy se prezentují i na internetu a občas i v dalších médiích. Kvalita týdenního kursu hodně záleží na počasí, na lidech, kteří se v kursu sejdou a na instruktorech. Ač se to moc nezdá, je takový kurs psychicky i fyzicky docela náročný. Vyjít několikrát za den na kopec znamená, že ke konci už musí člověk poměrně dlouho čekat, až za ním dorazí jeho plíce a tak se mu moc létat ani nechce. Následný let je však nebývalou odměnou za vysilující snažení a čert vem plíce, stejně je pak prokouří večer v hospůdce. Protože létání je létání a kdo to jednou, jedinkrát zkusí, stává se zajatcem neléčitelné drogové závislosti.

    Už v průběhu kursu, zvlášť když je počasí dobré a statistika počtu letů úspěšně narůstá, začne takový typický kursista rebelsky pokukovat po jiných, už znalých a vylétaných pilotech, kteří si třeba už ani nepamatují, kdy (a jestli vůbec) byli v nějakém kursu. Ti mají lepší padáky, létají dál a výš a také nepřiměřeně dlouho. Rebel uznává, že i dvouminutový či pětiminutový slet není k zahození, protože o paraglidingu také nemusel vůbec vědět a mohl tlít na zemi, ale nepoměr mezi dobou strávenou náročným výšlapem a sice pohodlným, ale krátkým letem z kopce dolů poznenáhlu začne vrtat v leckteré kursistické hlavě. A tak jakmile skončí kurs, roztluče porcelán svého prasátka a podle rad svého instruktora zakoupí padák. A je-li čerstvý pilot moudrý, drží se svého instruktora dál jako kuře své slípky, učí se další "lesní moudrost létání" a to by v tom byl čert, aby v brzké době neuměl létat ve svahovém proudění podél hřebene sem a tam. Dnešní padáky nejbezpečnějších a méně výkonných kategorií jsou skutečně dobré a jsou schopny bez problémů kroužit v termice. A to už patří do paraglidingové univerzity. V současnosti létají zkušení piloti nad Českou republikou přelety na vzdálenosti hodně přes 50 km; rekordní vzdálenost je 180 km a poměrně dost pilotů už překročilo magickou hranici 100 km. Na to však musí být nejenom dobrý pilot a povětrnostní podmínky, ale také dobrá výbava.

    Padákové kluzáky jsou tříděny podle bezpečnostních kritérií do několika kategorií, které se ověřují testováním v extrémních letových režimech nad vodami jezera. Platí nepřímá úměra - čím bezpečnější padák, tím je méně výkonný.

    Což ale neznamená, že je výkonný nedostatečně! Středně výkonné a vysokovýkonné padáky užívají už zkušení a vylétaní piloti, nezřídka soutěžní. Jejich křídla vykazují živější pohyby, častěji se dokáží zbortit v turbulencích, avšak piloti tyto situace bravurně zvládají. Pro ně je hlavním přínosem fakt, že s takovýmto brusem dokáží proletět stanovenou trať rychle. Nekomfortní vliv turbulencí je pro ně vedlejší. Naopak, rekreační piloti nehledají v paraglidingu žádnou "brutalitu," ale naopak maximální vychutnávku a potěchu z poklidného a pohodlného letu. Jim jsou pak určeny padáky méně obratné a tedy stabilnější, bezpečné a přesto schopné využít termiky a dalších typů proudění k prodloužení letu.

    Já osobně považuji paragliding za krásný letecký sport. Měl jsem to štěstí letět anebo létat se vším možným, snad jen s výjimkou balónu a raketoplánu. Let pod vrchlíkem štíhlého křídla mi však navozuje neskutečný pocit toho, že fakticky ponechávám své starosti na zemi a jen si letím. Má mysl je naplněna krásnými problémy - kde najdu termiku, bude lepší letět tudyhle nebo snad támhle tudy, jak se bude vyvíjet oblak přede mnou, jestlipak souhlasí mapa v mém navigačním pultíku s krajinou, nad kterou právě letím. Na bortu mám elektronický výškoměr s pípajícím váriometrem, tedy měřičem vertikální rychlosti; taktizuji s pomocí družicového GPS, propočítávám, naviguji, pozoruji počasí a řídím let. To je něco nepopsatelného. V tuhle chvíli je paraglidista hodně nad věcí. Stává se součástí velké přírody. Dravec, letící třista metrů pod vámi v dvoutisícové výšce, to je váš nejbližší živý tvor, váš společník. On ví o vás a vy víte o něm. Vzájemně se respektujete. Oba přece letíte a plně se na let soustřeďujete. Na vás dolehne chlad nebo pronikavá zima, ve takové výšce už je teplota výrazně nízká i uprostřed léta. Vy se však chvějete nejenom zimou. Prostupuje vás zvláštní vzrušení, snad je to zvýšený adrenalín, bůh ví. Nemůžete a ani nechcete se tohoto vzrušení nasytit a i když prožijete za letu dramatické chvíle, po přistání vás najednou přepadne zvláštní pocit. Je to touha znovu vzlétnout, dostat se mezi molekuly modrého vzduchu a všechno to prožít znovu.

    Když už se někdo chce věnovat paraglidingu, mělo by to být naplno. Jako u kterékoliv jiné činnosti. Rekreační občasné sletění kopce je hezké, ale nikdy se člověk nedopracuje k vrcholu plachtění, k přeletům. Při nich totiž nestačí být jen skvělým řidičem svého křídla, ale je nutné poznat samotnou přírodu a některé úkazy a jevy s ní spojené. Dost toho vyčteme z knížek, avšak praktická zkušenost je vždycky naším bohatstvím, které jsme si vydřeli stovkami pokusů a omylů, nesčíslnými předčasnými přistáními a nenalezenými stoupavými proudy, mnoha chybnými rozhodnutími. Ale několikahodinový zážitek při přeletu je plnohodnotným vyvážením toho všeho.



    Banální zážitek - jednou v polovině července jsem letěl s paraglidem na plánovaný přelet v rámci Českého poháru paraglidingu. Na úseku mezi Louny a Rakovníkem jsem nacházel jeden stoupavý proud za druhým, a když jsem do nich vlétal, plynule jsem zrychloval vertikální rychlost až na hodnoty kolem 8 až 9 m/s. V životě jsem něco podobného nezažil, protože po turbulencích ani památky, při letu bych s klidem mohl pít kafe, svačit a konečně si dočíst noviny, s řídící šňůrou přivázanou na spodek sedačky, aby křídlo samo kroužilo. Tu kávu bych ovšem musel pít rychle, aby nevystydla, protože na tak rychlé ochlazování během stoupání nejsem zvyklý. Základny kumulů, mimochodem vertikálně nijak ohromujících, byly v nadmořské výšce 2800 metrů a teplota slabě pod nulou. Každý, kdo lítá aspoň chvíli, může jistě podobný zážitek uvést taky - chtěl jsem jen připomenout onen nepopsatelný pocit, s nímž se člověk hrne nahoru k oblakům a kouká se nevěřícně kolem sebe. Tehdy, při mé výšce 500 metrů nad zemí, v níž jsem termiku našel, jsem stoupal do maximální možné výšky pouhé tři minuty. Celý let byl nesmírně pohodlný, že by ho snad zvládl i lehce procvičený pilotní žák v třetí den svého výcviku.

    Otočný bod Rakovník doporučuji každému, kdo sleduje televizní reklamy na prací prášky. Hledal jsem nad městem stoupavý proud a doslova jsem jej vyčmuchal. Jak jsem totiž hledal nad městem, plácnula mě přes nos krásná vůně zářivě bíle vypraného prádla. Nechápal jsem, jak je možné, že 800 metrů nad zemí cítím čisté prádlo, určitě rozvěšené někde na balkóně, když tu mi to došlo: pode mnou byla rakovnická fabrika, kde se prací prášky vyrábějí. Jak se dostala jejich vůně až sem, nahoru? Termika! Dočichal jsem se do jádra stoupání a kroužil. Chtěl jsem na památku vyfotit zdejší aeroklubové letiště se svojí rukou před objektivem se vztyčeným palcem (opravdu palcem, nikoliv jiným prstem) jako letecký pozdrav kolegům, aby viděli, že kolem jejich letiště nelétají jenom oni, avšak raději jsem se pak věnoval navigaci, abych omylem nevyzdravil jiné kolegy s dopravními letadly, vzhledem k omezení výšky. Za Rakovníkem jsem směřoval do Zbečna, kde jsem měl plánované přistání. Jenže všude tam byly kupovité oblaky rozlité do vrstev stratokumulů, země zastíněná široko daleko a po termice ani památky. Jak už to tak chodí, přistál jsem čtyři kilometry před cílem v jakémsi kempu v Roztokách u Křivoklátu. Nepodařilo se tedy splnit úkol, který jsem si vytýčil, zato jsem poznal v kempu řadu zajímavých a pohostinných lidí včetně dvou místních krásek na prázdninách, s nimiž jsem probral takové ty letecké věci. Ruku na srdce - není to létání nádherné?

    Jaro a léto jsou plachtění zaslíbená roční období. Termika je výrazná, počasí pěkné, oblaka vysoko. Ale to napínavé sledování předpovědí počasí s blížícím se víkendem! Všechno to chystání a přípravy, když už víme, že "zítra by to šlo"! Rychle naházet věci do báglu, obvolat dva tři kamarády, obsadit auto a domluvit ranní odjezd. Druhý den na kopci už vaše starosti patří jen a jen přípravě na přelet. Musíte si naplánovat, kam poletíte (proti větru to určitě nebude), prostudovat mapu, počasí a možnosti pozdějšího návratu. Domluvit s kamarády, vzít svačinu a peníze. A samozřejmě vyčkávat na startu na správný termický závan. Když po startu nalétnete stoupavý proud, začíná vám tvrdá práce, napjaté nervy a boj o dolétnutí do cíle. Když se to zdaří, máte pocit ředitele zeměkoule.

    Nemohu opomenout jeden svůj zážitek, který bych nikomu nevěřil, kdybych jej sám nezažil: při jednom ze svých četných letů z Rané přes Rakovník jsem měl před Rakovníkem velké problémy s výškou. Už jsem si vybral pole, na které jsem chtěl přistát. Přiblížení jsem prováděl nad širokým pruhem posekaného obilí mezi dvěma lesními porosty. Byl jsem už pod úrovní borovic, takových 15 m nad zemí, když jsem znenadání vlétl do stoupání pět metrů za sekundu. Musel jsem padák dost krotit, protože jsem to považoval za obvyklou bublinu, která tak maximálně rozhodí celý rozpočet na přistání. Letěl jsem stále rovně, místa bylo dost - a stoupal jsem, jako dopravní letadlo po vzletu. Za chvíli jsem měl výšku 50 m, otočil jsem kluzák a letěl opačným směrem. Brzy jsem měl výšku 250 metrů a začal jsem kroužit. V blízkosti byl nějaký rybník nebo koupaliště, slyšel jsem odtamtud pokřikování a věděl, že jsem upoutal jejich pozornost. Ovšem, kdopak kdy viděl padák stoupat, vždyť padáky se vždycky jen snášejí k zemi, ne? Stoupání zesílilo na 8 m/s, takže nad rakovnickým tankodromem jsem dosáhl výšky 1500 m a odtud pokračoval dál ve svém přeletu.

    Paragliding je sport, při němž se mísí vaše pilotní kvality, přemýšlení a znalosti, chuť prožívat něco nevšedního, stýkat se s podobně zaměřenými lidmi, jakási odvaha a vůle dosáhnout rozmanitou cestou vzdálených cílů. Můžete o tom pěkně psát doma v teple, můžete vyprávět vaše historky a zážitky při různých setkáních, ale to nejfajnovější, to vás čeká zase až tehdy, kdy s batohem na zádech přijdete na známou loučku na kopci, nachystáte se a omrknete počasí.

    Pak se rozeběhnete a letíte.