V červenci 1998 se mi podařilo přežít nejobávanější krizovku, jakou jsem si na padáku dokázal představit - PÁD DO VRCHLÍKU (při těchto slovech mi vždycky mrazilo a vypadá to, že už se toho asi nezbavím). Stalo se to ve francouzském Mieussy, kde jsme právě zakončovali šestnáctidenní výlet Francie - Španělsko, pořádaný Járou Jindrou. Za ty dva týdny jsme společně s MACem nalétali každý skoro 30 hodin, což z nás samozřejmě činilo mistry světa. No, ne tak doslova, ale každopádně jsem se ve vzduchu začínal trochu nudit. A na to je nejlepší sednout a pár dní se procházet po zemi. To vím dneska. Ale kdo by takové kecy poslouchal, to si radši zkusím nějakou figuru, když to mám teď tak v ruce.

    Takže si tak létáme pod 4/8 kumulů, když se z vysílačky ozve, že máme sednout, sbalit a že vyrazíme domů. A zrovna když se mi to zase začíná líbit. Mírně znechucen tedy dotáčím poslední stoupák a letím směrem na přistávačku. Pod sebou mám asi kilometr, tak si něco zkusim. Už jednou jsem zkoušel přebrzdit éro, shodou okolností na stejném místě o rok dříve. Tenkrát jsem pomalu (opravdu pomalu) přitahoval řidičky a padák klidně přešel do Suck Flugu. Po vypuštění se klidně znovu rozletěl. Úplně pohodová figura ...

    Tak si to dnes zkusím znovu, ať to dostanu pořádně do ruky a případně ještě trochu přitáhnu a zkusím i ten Full Stall. Takže pomalu (opravdu pomalu) přitahuji, síla v řidičkách roste, ruce mám někde u zadnice, skoro se to nedá utáhnout, ale padák pořád letí. Kde je ten Suck Flug? Ještě kousek, ták, ještě kousek - prrrd, padák za mnou! Sakra to jsem přece nechtěl, alespoň ne hned teď. Hands Up (taková kravina)! Padák přede mne (tohle jsem už zažil, to je pohoda), šňůry se prověšují (sakra, o tomhle mi někdo vyprávěl), vrchlík se blíží k mému vyvalenému obličeji (do prdele, to snad ne!!!), PLAAAAC. Skytex má takový typický zápach. No, nenapral jsem to úplně přímo, ale vletěl jsem si do ucha, padák se ze mě smýknul a já byl volný, ale šňůry mi vedly snad mezi všemi končetinami. Chvíli jsem tam visel jak opařený a jenom poslouchal ječivý zvuk vária "ooouuuuiiiiioooouuuuiiiioooouuuuiiii," to jak jsem začínal rotovat kolem nafouknuté asi jedné čtvrtiny padáku. Měl bych něco dělat, takhle se přistávat nedá! Zkouším tahat za volnou řidičku, vedoucí k nafouknutému uchu - rotace se zpomaluje. Že bych se zkusil nějak vymotat? Kouknu na šňůry omotané kolem nohou - asi ne, ten bordel už nerozchodíš, to je na záložku. Sakra, pode mnou domy, silnice, dráty, stromy! S vědomím, že se vydávám na pospas větru, neochotně vytahuji záložák, držím ho v ruce a rozhoduji se kam s ním. Fakt nevím. Tak rozevřu dlaň a nechám ho spadnout pod sebe. Čekám, nic se neděje, křídlo pořád rotuje nade mnou. Kouknu dolů, záložak je sice rozbalený, ale visí tam jako nudle. Co to sakra je?! Jak může kus hadru padat rychleji než já? Tak jsem začal tahat za všechny možné šňůry až se záložák nalil a přemístil se mi nad hlavu. Tak je to správné, tak to má být.



    Jenže nudle hlavního padáku pořád vlaje vedle něj a stále mne roztáčí. Po chvíli přetahování se mi ho podařilo smotat do náruče. Žádná sranda pánové a dámy! Pád se poté ustálil (konečně pohyb podobný letu) a na palubě zavládla pohoda. Na chvilku. Konkrétně do té doby, než jsem si začal dělat rozpočet na přistání. Neslo mne to na zalesněný svah, pod ním dráty (celkem vysoké). Na svah, na svah ...! Sice to budem do rána vymotávat, ale stromy mi připadají poměrně bezpečné.

    Aáá, tak na tyhle stromy to nebude. Snos se stáčí podél údolí a já si to mastím přímo nad těmi dráty (a klesá to podstatně rychleji než můj Esprit.) Tak co, s tím stejně nic nenaděláš. Nemá cenu se nervovat ...



    Najednou se začínám vzdalovat od svahu a od drátů. UUUFFFFF...! To jsou krásné listnáče. Nevím proč, ale chci na ně, přestože vedle je louka. Mé přání je vyslyšeno. Prask, prask, prááááásk! No konečně, za chvíli bude po všem. Kouknu pod sebe. Do prdele! Pode mnou ještě tak deset metrů a já stále padám. Ještě není vyhráno. Připravuji se na náraz (no, spíš mne v tom adrenalinovém opojení napadá - jak se ta zem ke mně rychle blíží, jestlipak budem kamarádi ...?) DUP!!! Dopadl jsem na nohy, jako bych skočil z jednoho metru. Adrenalin ve mně vře, bleskově odepínám přezky a soukám se z postroje (to asi aby mi éro nevybuchlo a já v něm neuhořel).

    Poté, co jsem se vleže na zádech a s nohou nahoře zbavil posledních zbytků šňůr, sedačka vystřelila asi do výšky 1,5 metru. Záložák se pověsil za větev přesně v té výšce, kterou by mi záviděl každý drevokocůr. Rychle vysílačku, ať mohu (řevem šílence) ohlásit svůj stav. Ručkuju po kabelu od mikrofonu, ale na jeho konci se mi do očí smějou ty dva cucáci. Kde je sakra vysílačka? Byla v ledvince. Kde je ledvinka? No přece v sedačce. Jenže sedačka je dokořán. Shit! Prachy, pas, piloťák, vysílačka - všechno v řiti. Ale žiju. Kurva já to přežil!!! Čert vem ty krámy ...



    Za chvíli byli u mne první místní lítači a já musel složitě vysvětlovat, že mi vůbec nic není a jak se to všechno stalo. Poté, co se v béčkách přiřítil na zem i MAC, následovala "bourbonská" první pomoc a pak shánění žebříku, lození po stromech atd. Ale na světě bylo v tu chvíli neuvěřitelně krásně. A to i přes celkovou škodu na mém majetku kolem 20 000 Kč.