Se svými dalšími kamarády jsme sestavili čtyři týmy na 13.ročník údajně nejtěžšího štafetového závodu a přijeli na místo konání do rakouského Lienzu tři dny předem, abychom okoukli terén a trochu polítali. Ubytování jsme sehnali díky vyjednávačskému umění Cepoucha. Zajeli jsme před dům, kde byl již loni a oslovením majitelky domu "Barbara pamatuješ, my tady loni budem bydlet" Barbaře nezbylo, než s radostí přijmout. Koupili jsme permanentky na lanovku a jezdili nahoru a lítali dolů, abychom alespoň trochu dostali do ruky padáky, které jsme měli půjčené jen pro tento závod od JoJoWingu. Navečer jsme frajersky přistáli u penzionu, kde jsme byli ubytováni, tedy až na mě, protože jsem po dokončení spirály s překrvenýma nohama, ale nedokrveným mozkem špatně odhadnul zbývající vzdálenost a skončil k všeobecnému veselí v jabloňovém sadu a následným skokem střemhlav z jabloně srazil zásobu jablek pro celou výpravu na zbytek pobytu v Alpách. A dokonce jeden (nechce být jmenován) házel záložák a dostal tak svůj kotník do řádné běžecké formy.



    Den před samotným závodem jsme si cvičně vyjeli na start paraglidingového úseku a pozorovali při tréninku české profíky, ale hlavně teamy Red Bull. Po tomto divadle se moje ambice "přežít" přehodnotily na "neudělat si ostudu". Pak jsme absolvovali výletním tempem celou paraglidingovou trasu, přičemž jsme se příliš netěšili na závěrečné přistání na fotbalovém hřišti, obklopeném vzrostlými topoly, řekou a tratí elektrického vlaku - tedy třemi možnými způsoby, jak se spolehlivě zabít, což už se v předchozích ročnících bohužel stalo. Večer jsme zapařili jako obvykle a sobecky nenechali vyspat zbytek výpravy, na kterém ležela převážná část fyzického výkonu. Nemělo se to nakonec snad projevit.



    Ráno, když jsme se mátožně probouzeli z opice, naši běžci již řádně vystresovaní pobíhali po baráku sem a tam a tím přenesli svoji náladu i na nás, což vyústilo ve velkou bitku o záchod. V deset se odstartovalo a my si počkali na peloton bežců-vrchařů, který se prohnal kolem dolní stanice lanovky. Musel jsem obdivovat to tempo, jakým vyrazili. Když vezmu v úvahu, že v tu chvíli bylo před nimi plných 1400m převýšení …!!! Pak jsme se lanovkou dopravili na první předávku štafety a za neustálého kontrolování, na co jsem proboha zapomněl, jsme nervózně čekali na nejrychlejší běžce. Nezáviděl jsem v tu chvíli těm, kteří přijeli vyhrát, protože i já jsem byl značně vystresován, ačkoli zcela bez ambicí.



    Všudypřítomní diváci ke zmatku také přispěli, takže při příletu helikoptéry s televizním štábem, kopírujícím terén jak ve válce ve Vietnamu a značící čelo pelotonu všeobecný chaos a vřava dostoupily vrcholu. Na blízké skalce se objevila peroxidově bloňďatá hlava prvního běžce a v českém táboře se jásalo. Češi zatím vedli! Pak postupně přibíhali další a další a další a mých kamarádů ubývalo a ubývalo, až jsem osamocen a vyděšen ze skelně nepřítomného pohledu mého vyčerpáním zsinalého běžce převzal štafetu i já.



    První část tratě s báglem na zádech mám za sebou a rozbaluju padák, dýchám jak sentinel, zaberu za padák a letím. "Jupíí!" křičím nahlas, stres ze mě opadává, před sebou mám 8km letu ve speedu a na závěr s klaplými uchy.

    Pak přistání na sjezdovce, padák sbalit do "květáku" a ostrá chůze do kopce s padákem v ruce nejdřív lesem a pak na sluníčku. Všichni si udržujeme stejné tempo, pouze jednou se kolem mě přehnal jakýsi zapomenutý profesionál a jednou jsem já předběhnul kulhajícího nešťastníka. Od českých holek podél trati se mi dostalo povzbuzení i pití.



    Rakouský závodník běžící dva metry přede mnou byl natáčen z auta rakouskou televizí a když byli jeho zoufalstvím nabaženi, objektiv spočinul na mně. Černé brýle, rychlý pohyb rukou a už jsem měl hlavu v padáku. Kdepak, já do televize nechci! Mám docela dost, pot se řine i z míst, odkud se nikdy předtím neřinul. Závěrečný výstup na svah se sklonem 30 stupňů, který je určený pro start, mi vzal poslední zbytky sil. Rozložil jsem padák, škubnul a na ne zcela nafouknutém padáku se odlípnul od země. Teď už jenom trefit přistávačku. Ulevilo se mi.

    Letěl jsem na jistotu, takže jsem nad stadionem rezervní výšku stáčel ve spirále. Závěrečné dva kyvy mezi stromy jsem prováděl společně s oním profi Rakušanem. Z řad již na zemi sedících pilotů se ozvalo Cepouškovo: "Myšáku, udělej ho!". Ani jeden z nás nehodlal uhnout, ale zvládli jsme to a přistáli svorně před vchodem do předávacího koridoru. V přemíře snahy jsem se zamotal do šňůr, takže mě nakonec zase předběhnul. V nafouknuté bráně Red Bull jsem plácnul mého kajakáře a jako ve snách jsem odcházel balit padák s otevřeným Red Bulem v ruce, který mi podala jakási rakouská usmívající se víla. Zpocený a s přiblblým výrazem ve tváři jsem si uvědomil, že to mám za sebou. V cíli jsme se vzájemně poplácávali a měli velkou radost, že jsme to zvládli.



    Mezitím bojovali na trati naši kajakáři, zahajující svou část závodu divácky atraktivním skokem ze sedmimetrové výšky do horské říčky. Poslední jsou na řadě horští kolaři a převážně jim patří můj obdiv. Po výšlapu do zhruba 2000m n.m. následuje sjezd kamikadze. Můj kolař, kterému na oficiální party nechtěli nalít pivo, protože nevěřili v jeho plnoletost, den před startem prohlásil, že výjezd mu nevadí, ale bojí se sjezdu. Docela jsem ho chápal. Ještě jsem ho ujistil, ať zbytečně neriskuje a jede s chladnou hlavou. Nakonec během svojí stíhací jízdy předjel 15 lidí a vyhecován přihlížejícími diváky, vrtulníky, televizními štáby a vůbec extra atmosférou zapomněl na svoje pudy a po přivítání v cíli, když jsem se mu podíval na computer, mě polilo horko. Kdo se zdravým rozumem může jet po sjezdovce po trávě z kopce rychlostí 80km/hod.?! NIKDO!!!! O tom jak bolí pád na trati by mohl vyprávět P.Machold, kterému do tratě vběhnul divák. Krvavé fotky v cíli jsou velmi efektní.




    Takže je naše družstvo na 26.místě a jsem pyšnej jak páv. Ať si klidně ostatní české výpravy myslej, co chtěj. V profi týmech byli Češi na 3., 4., 6. a 7.místě a mezi amatéry ještě na 2.místě. Myslím, že je to velký úspěch pro 15 českých týmů z celkové stovky z celého světa.



 
    Byla to bomba a příště jedu znovu. A možná pro to udělám i víc. Vždyť rok je tak dlouhej …

    Titulky z internetu "only for toughest boys under the sun" jsou dost nadulé a silné, udělat závodu patřičné "image" rozhodně podporující. Já však mazák obecný světaznalý vím, že nic není tak horký, jak se vaří či píše. A tak jsem tady, rakouský Lienz, zapsán do závodu, za poslední rok v nohách nadupanejch hezkejch pár tisícovek kiláků na kole, děčínskej Sněžník vyběhnutej v rámci tréningu mnohokrát. Prostě mám přece na to!

    My čtyři ptáci ze čtyř děčínskejch družstev kupujem permici na lanovku a vyjíždíme na první obhlídku terénu. Sedím v kabince lanovky (je mi špatně, nesnáším uzavřený prostory a vejšky, proto jsem nechal lezení a dal se na lítání). Pozoruju šestici padáků, jak ve formaci brázdí vzduch nad údolím, který rozděluje Alpy mezi Taury a Dolomity. Ve velkých okruzích kolem nich lítá motorový rogalo s kamerou. Tady se asi něco bude dít. A taky jo. Po pár minutách se skupinka s logama RedBullu, Adidasu a dalších sponzorů roztrhává a začínají sestavy. Myslel jsem si, že umím lítat, ale mé sebevědomí je napadrť. Předváděný sestavy, kde fulstall je směšná figura, mi sebevědomí sráží na kolena. Že si ten pilot, co dělal několik 100% lopingů za sebou, nepřipadá blbě. Nu což, třeba zase neuměj tak běhat a chlastat.

    Jsme na kopci, počasí je 1A, 100%, eňoňuňo, nevím, jak to říct. Tak do toho. Kuci blbnou u svahu, já jdu od kopce zjistit, jak je to s tím údolním prouděním, co si můžu s vypůjčeným ptákem dovolit a tak. Hlavní jsou sestupový manéfry, a tak zavírám uši, točím spirály, bimbám wingovery. Po vytracení výšky jsem nad přistávačkou, je tam v trávě vysekanej pěknej terč na přesnost. Tak do něj. V cirka 50-70 metrech dávám poslední wingover (v rámci tréningu super utáhnout, ať kucí rakouský viděj). A ejhle, nějak jsem moc cvičil. Kurník já to přetáh do negativky! (No nejsem já dement?) A-čkovej padák ji umí vybrat sám. Jsem ale navyklej z těch všech štíhlejch hyen, co jsem lítal, do toho šahat, a tak mu nedávám šanci. Tak co, tak jo - a je tam záložáček. Tři roky nepřebalení dělaj svý, ale konečně je otevřenej. Chytám se vidličky upevnění záložáku, otáčím se, abych viděl, kam že to vlastně a prásk! Jsem na zemi. Samotnej pád na záložáku tak 2-3 vteřiny. Nic moc. Jo a taky jsem si trochu křápl nárt na levý noze. Do soboty to rozchodím. (Díky Myšáku, že jsi mně nebonznul).

    Je den před závodem, hurá na lanovku a vyzkoušet nanečisto trať. První mezipřistání se nachází na sjezdovce ohraničené stromy a lanovkami, ale dá se tam v pohodě přistát. Padák do květáku a rekreační chůzí na další start. Jediná chybička je, že tato cesta je ohrazená a plná nikoliv modrých alpských krav. Po kilometrové procházce na další start jdu na poslední slet a přímo na přistávačku - fotbalový stadión. (Zdá se mi nějakej malej, že by tu hráli trpajzlíci?) Navíc ze tří stran dvacetimetrový stromy a ze čtvrtý pro jistotu velmi velmi vysoké vysoké napětí. Nakonce se tam ale vejdu, Skoky sice kope do vršků stromů, já sem na tom o dvacet cenťáků líp. Až tam budem přistávat dva a více najednou, bude to tango. Ještě pozoruju, jak přilétající pilot zahraniční provenience zjišťuje, že bude dlouhej, vrhá se do šňůr a vyorává trávník. No i tak to jde.

    Den "X". Na baráku je nás čtrnáct a máme jen jeden hajzl. Takže hned po ránu dost náročný. Všeobecný přípravy vrcholí - běžci leští svý boty, cyklisti vyměňují gumy s tím, že po půlhodině vrátí zase ty původní, můj kajakář sedí ve vypůjčený lodi (ta jeho den před tím praskla) a snaží se nasucho s ní sžít. My padáčkáři otevíráme poslední plechovky s pivem.

    Hodina "H" - závod je odstartován. Pro nás nic dramatickýho, zvláštností týhle štafety je to, že vystresovaný běžci za řevu davů a před očima kamer umístěných na zemi, na ramenou kameramanů, ve vrtulníku a na motorovým rogalu, startují na náměstí v Lienzu a my hadráři dopíjíme a jdeme se podívat na jejich přeběhnutí po přilehlý silnici.

    Nu tož, jdem na to. Sedáme na lanovku a na start. Docela mě potěší, že i ostatní spoluflígři přiznávaj trému, ačkoliv nejsou žádný měkoni. Snažím se přežít okamžiky v kabince, kde mě tlačí uzavřenej prostor a taky skutečnost, že visím na blbým laně v nějaký krabici, kterou manipuluje určitě vožralej strojník, mám před sebou závod, kam jsem byl tak drzej se přihlásit, a vůbec.

    Konečně nahoře! Zažehnávám potřebu vyhodit žaludek včetně jater a sleziny a vcházíme do vymezenýho prostoru pro ty pitomce, co se rozhodli se rozbít na padáku. Vždyť já to lítání vlastně ani nemám rád. Kolik stojí takovej padák? Až tohle všechno skončí, asi ho prodám a dám se na něco jinýho. Co tu vlastně dělám?! Maminko! Já chci domů!!! Asi bych se měl připravit, beru blembák, svý nový zlatý stříbrný růžový brýle a hned je veseleji. Pohled na kámoše mě uklidňuje, nejsou na tom o moc líp.

    A pak to začalo. Z dáli se ozývá a začíná stupňovat hluk vrtulníku. Čelo závodu se blíží. Přes hřeben se vyřítí nakloněnej mixér, kameraman z něj visí div že nevypadne a točí vedoucího běžce. Tak to začíná i pro nás. Dobíhaj další a další běžci, někteří posledních pár desítek metrů absolvujou rychlostí tak metr za minutu a po dosažení cíle kolabujou. Nebe směrem k mezipřistávačce se zaplňuje desítkama padáků.

    Hluk mixéru, to že to vlastně i pro mě začíná a amosféra opravdu velkýho závodu ze mě setřásá nervozitu. Tak kde je ten můj runner? Zhruba v půlce pole se objevuje, a tak mažu na start se slovy "cén". (To jako moje stratovní číslo). Standa dobíhá, vymačkává si čas na hodinkách a pohodově se rozhlíží. Stojím od něj pět metrů, ruku napřaženou, hubu údivem otevřenou. "Stando, předat štafetu!" řvu na něj a rozbíhám se k němu. "Aha, promiň," a přeci jenom si plácnem.

    A jsem opravdu v tom. Běžím, či spíše poskakuju na start (modrá noha bolí), rozložit ptáka, upnout se a hurá do vzduchu. Za mnou současně startující závodník mi přebíhá přes vrchlík a upravuje ho do dost nestartovní polohy. A tak po rozběhu mám nad hlavou jen zmuchlanou kouli. Kurnik, proč zrovna já?! Tak znova. Zmizelá nervozita opět nastupuje a mám problém i s tím, který popruhy jsou vlastně "Á"čkový, jak se to vlastně startuje? Nakonec jsem ale přeci jenom ve vzduchu. Tě bůh, to byly nervy!

    Jsem konečně ve svým prostředí a jak psali na internetu "enjoyjuju svůj flajt". Na mezipřistávačku osm kiláků, a tak dělám odhady, v jaký vejšce se tam navalit. Kilák před ní pozoruju několik ptáků, který se marně snaží ve stoupáku a v utáhlý spirále dostat dolů. Zavírám uši a dělám rozpočet napřesno. Dvě stovky před cílem otvírám a společně ještě se dvěma ptákama to hrnem na přistání. A ejhle, těsně před svahem klesák! A průser a vono to nevyjde. (Jsem dement! Díky Hroutile za obohacení českýho slovníku). Stáčím podýl lesa a hledám, kam si ustlat. Pilot přede mnou to posílá do pětimetrovýho (šíře ptáka 12m) průseku pro lanovku (sedačkovou a běžící). Přeju mu hodně štěstí. Pilot za mnou to v beznaději posílá do údolí a končí kdovíkde. Nacházím louku a snažím se dostat dolů. Samozřejmě je tam ale teď stoupák, a tak si v rámci Dolomita vytočím. Bohužel na to dostat se na přistání to nestačí.

    Sedám, blembák dolů, čelenku nahoru, padák do květáku a hurá nahoru s vědomím, že je to všechno v p... a že jsem všechno pos... Namísto 120 metrů převýšení jich mám teď tak 300. Ještě že jsem přes léto makal. Dobíhám na mezipřistávačku (ztráta 10-15 minut), probíhám redbuláckým obloukem a hlásím opět "cén". Krávy už tam nejsou a začínám pronásledovat skupinku květáků přede mnou. Poté, co někteří dávaj pauzu a plivaj plíce, se mi je daří dohnat. Akorát jeden opozdilec za mnou mě předbíhá, oproti ostatním skutečně dělá že běží, jeho časový zisk je na celý vzdálenosti tak deset vteřin, kyslíkový dluh však bude dohánět ještě za tejden. Další start (smotaný šňůry) a konečně nálet na přistání. Přede mnou sedaj dva ptáci, třetí se marně snaží vymotat ze stoupáku. Nalítám (tentokrát v přiměřený vejšce) a wingoverama (raději opatrnějšíma) se snažím vejít do plochy. (Míjím žlutej rozvěšenej padák). Trochu jsem přitom křápl pilota za mnou (proč tak vyvalil oči?), kterej si udělal rozpočet bez mýho posledního bimbnutí, ale vešel se taky. Smotat do květáku (zas tak moc rychle to nejde) a běh pod další oblouk (nohy zamotaný v hadru), plácnout kajakáře (smutný pohled závodníka na ocasa závodního pole). Mátožně se doplácávám ke středu hřiště, kde již ostatní flígři polehávaj, balej, kecaj a popíjej redbuly. Taky tam jednoho nasypu a pro jistotu se rozdávající hostestky ptám, jestli v tý termotašce nemá zašitýho pivsona. Uznává sice, že by asi pivo bylo lepší ale jinak sorry (večer čas nemá).




    Tak jsme to přežili. Se Skokym nalézáme přistavený auto, kde mám připravenou placatici vyjimečně hořkýho a dno ve svým žalu nad pokaženým letem vidím během pár minut. (Mělo to mít následky).

    A je tu večer na náměstí v Lienzu - vyhlašování vítězů, konzumace erárního guláše a vypití přidělenýho piva. Vychutnáváme každou vteřinku a atmosféru, jakou jsme zatím nikdy a nikde necítili. Asi to bude tím, že Lienz tímhle závodem přímo žije a taky hlavně tím, že se tu sešla největší koncentrace magorů na jednom místě na zeměkouli. Nu tož, příští rok? Uvidíme. (Přeci jenom, mám tam zavěšenej pytel).