Radost vítězů byla pochopitelně veliká a šampaňské teklo proudem.




    Současně s Mistrovstvím ČR jednotlivců probíhala i soutěž tříčlených družstev. Cenu nejvyšší si odneslo družstvo s názvem SKY ve složení Milan Michna, Tomáš Lednik a Martin Kokeš.




    Premiéru slavila na letošním Mistrovství ČR soutěž konstruktérů padákových kluzáků. Podle kritérií této soutěže se nejúspěšnějším konstruktérem na rok 1999 stala firma Gradient z Prahy.

Stálo to za to
    Závěrem je třeba poděkovat firmě Sky Paragliders z Frýdlantu nad Ostravicí za protekční vývozy na startoviště a možnost přístupu k internetu v Kobaridu, díky kterému jsme mohli v rubrikách Vzkazy a Dotazy alespoň občas informovat návštěvníky SkyFly serveru o průběhu závodů. Také některé fotografie ze vzduchu se podařilo pořídit díky jejím tandemovým pilotům, pro které není žádný problém naložit dotěrného žurnalistu i s brašnou plnou fotografické techniky a ještě s ním hodinu poletovat ve výškách kolem 1700m n.m.

Jak dál v honbě za výkony
    "Támhle ten obrovský mrak nad hřebenem se mi prostě už nelíbil, tak jsem šel raději na přistání," ukazoval rukou nahoru nad štít Krnu český rekordman Lubor Groh, který si zcela mimo závod přijel ve čtvrtek jen tak zalétat. "I ty největší mraky se dnes sice rozpouštějí, ale ten padesátý se třeba rozpustit nemusí," dodal ještě na vysvětlenou.

    "Vrchlík se nade mnou roztočil a v tu chvíli nebylo na co čekat," popisoval po sletu z hřebene okamžik odhození svého záložáku Tomáš Lednik.

    Čtvrteční mimořádně termický den zcela hmatatelně ukázal, že udržet vrchlík špičkového závodního padáku nad hlavou není v některých situacích vůbec jednoduché. Příčinou potíží kluzáků s nosnou plochou bez pevné kostry nebyl žádný silný vítr, jak by se mohlo na první pohled zdát. Byla jí běžná termická turbulence ve vysokých horách, umocněná navíc instabilním zvrstvením vzduchu těsně po přechodu fronty.



    "Chvíli jsem couval, chvíli letěl dopředu, chvilku stoupal a pak mě to vysoko v sedle prostě připláclo k zemi," zhodnotil svoje nedobrovolné přistání a následný pěší pochod Tomáš "Hroutil" Sedláček.

    "Často se ptám sám sebe, jestli to vůbec stojí za to," prohlásil v cíli čtvrteční disciplíny vedoucí závodník českého pořadí Milan Michna a v tu chvíli jsem přesně věděl, o čem Milan mluví. Sám jsem toto svoje závodní dilema vyřešil před pár lety ukončením závodní činnosti.

    V žádném případě zde ale nehodlám propagovat závěsné kluzáky jako nejbezpečnější prostředek ku létání, takovým pošetilostem jsem na hony vzdálen. Každý létání chtivý nadšenec si jistě sám rozhodne, jestli bude létat stíhačkou, horkovzdušným balónem nebo čímkoliv, co v následujích letech vynalézavý živočich jménem člověk ještě vymyslí.

    Jde tu zjevně jen o to, že každý, k bohulibému vznášení se určený prostředek, má bohužel svoje limitní hranice použití. A právě na těchto nebezpečných hranicích se již dnes honba za body do závodů pohybuje.

    Ale na druhé straně právě v těchto mezních situacích na hranici přežití se vylévá do krve největší množství adrenalinu a bůhví jakých to ještě neznámých chemikálií, kterým jsme my všichni co létáme beznadějně propadli a jsme na nich až do toho našeho úplně posledního letu těžce drogově závislí.