Nějaký komentátor s mimořádně vyvinutým IQ dole bystře rozpoznal, že jsem jeden z těch parašutistů (ano, Andula byla od nás už jen 10 km) a komentoval moje přiblížení. Fakt je, že mě hned napadlo přistát na to jejich doskočiště, jenže to bylo tak ukryté mezi stromy, že jsem si to nakonec rozmyslel a přistál na poli vedle. Komenty k tomu zněly: "Ano, parašutistovi vůbec nejde trefit se na cíl, je v krizi, odbočuje do strany a přátelé, je to zatím nejhorší doskok dnešního dne, protože dopadl celých třicet metrů od talířku. Doufejme, že se mladý parašutista do příště naučí lépe zvládat svůj padák...". Lidé si přede mnou zhnuseně odplivovali, děti na mně ukazovaly a dál jsem to už, opojen svým úspěchem z téměř čtyřicetikilometrového svého prvního dokončeného cíláku, nemohl poslouchat. Nutno ještě podotknout, že to byl můj první let na zbrusu novém, hlínou neposkvrněném Avaxu typu cargo pro mých 100 kg vepřecí váhy, který mi dvě hoďky předtím dal do rukou Venca Sýkora, z jehož konstrukčního pera tento padák doslova vytryskl.

    V první třetině května probíhal první ligáč v Beskydech s avízovaným lítáním na Javorovém. Jeli jsme tam s Imtem a Hroutilem v mém nádherném rapíku, ale málem jsem Hroutila cestou vysadil, protože měl námitky vůči mé škodovce a podobné kecy. Počasí neskutečně přálo, snad jen první závodní den se nezávodilo, zbývající tři kola se odlétala na Straníku. Slovenští přátelé měli také závody a tak jsme to dali dohromady a závodili společně. Byl jsem v jury, tak jsem s údivem pozoroval, jak k nám proniká móda uzavřených tratí za každou cenu. Všechny tři disciplíny byly buď trojúhelníky nebo cílový let s návratem. Nevím, kde organizátoři brali předpovědi větru ve výšce (slabý proměnlivý vítr), když už pouhý pohled na stíny oblaků naznačoval, že tam foukalo dost na to, aby se letěl trojúhelník. V pátek byly i při zemi dost silné poryvy větru a myslím, že kvůli povětrnostním podmínkám došlo k tragické události, jeden slovenský závodník se po kolapsu vrchlíku v malé výšce zřítil a zahynul. Byl jsem z toho otrávený. Organizátoři totiž uvažují jako kdyby měli horečku: "Všichni víme, jak málokdy u nás vyjde počasí na závody. Proto když to jen trochu jde, vyhlásíme disciplínu. Vždyť na závody nechodí žádní poseroutkové. Fouká v nárazech 10 m/s? To nevadí, kdo se na to necítí, nemá na závodech co dělat. Žádné řeči, jdeme na to!" Zkuste k nim přistoupit a říci - hele, co kdybychom se na to dneska vyprdli a zalítali to někdy jindy? Obviní vás z toho, že dusíte už tak nevalnou českou ligu. No a co? Bez ligy se obejdu, bez života moc ne. Další dva dny pak počasí mimořádně přálo a lítali jsme jak diví. V jednom z nich jsem si dovolil ustanovit svůj rekůrdek ve výšce letu s padákem - 2736 m nad mořem. Na památku jsem si tam vyfotil Kysucké Nové mesto pod sebou. A kumuly byly ještě o dost výš nade mnou; škoda, třítisícovka na pokoření ještě čeká. Největší radost jsem měl z Fandouška, který tam s námi byl, ale nezávodil a lítal jen tak s námi. Jestli si myslíte, že jsem mu uletěl, tak neuletěl. Držel se pořád se mnou a až u otočňáku jsem ho ztratil z dohledu. Fandoušek, lítal sotva rok a tak krásně točil stoupáky, jéje. Škoda, že s námi nebyl Malin, skvěle by si zalítal. Málem si myslím, že to bylo nejlepší počasí roku.

    Jenže v dalších týdnech bylo počasí nanicovaté. Květen byl více oblačný, termika chabá. Vzpomínám na jeden den, kdy z Rané odstartoval Radim Hasman s Radkem Ottou, vskutku vytočili asi 800 m nad kopec v jediném stoupáku v okruhu dvou tisíc kilometrů, pak směle nasadili na trať. Ostatní dole pod kopcem to komentovali slovy: "Co to dělaj? Závodí v klouzavosti?". Jak řekl kdysi Miloš Václav v nějakém TV pořadu o paraglidingu: "Podmienky sú celkom klidné, padáky klžú, ani sa nepohnú". Letos zrovna byly podmínky celkom klidné. Hasmanovci klzali až doklzali za ranskou silnici, odkud po hodině přišli s batohy na zádech a s nasupenými výrazy v obličejích.

    A už nastoupil červen s počasím ještě horším. Plánovali jsme cestu do Slovenie, kterou jsme vzápětí zase vzdali. Tak jsem letěl s Kamilem aspoň do francouzského Nice s nepřekonatelnými zážitky včetně večerního výletu do Monaka, které mě uchvátilo natolik, že tam koncem této zimy pořádáme s Rikardem klubový zájezd. Při příletu do Prahy jsme s Kamilem z kokpitu pozorovali přenádherný rozhled nad Čechami. Dělal jsem na Kamila psí oči, ale on jako zodpovědný kapitán mě letadlo řídit nenechal. Asi se bál, že bych s ním zaletěl pod nejbližší kumul a zahájil kroužení... Hned jsme po přistání s Boeingem 737 pálili na Ranou a zase lítali. Přijel i Malin, darebák, který si dovolil mně ten den těžce přelítnout. Zavdal si i na céčko, takže se už na něj nemůžu vytahovat. Naplánovali jsme si let z Rané do České Lípy. Jak už to tak bývá, startoval jsem dřív než Malin, protože jeho jsem ještě neviděl, aby startoval přede mnou. Většinou se mu to vyplácelo, protože jsem vždycky vyhnil pod kopec, zatímco on si vychytrale počkal pár minut a v dobré termice pak termil; já pod kopcem za sprostého nadávání zejména na Malina, s hlavou vyvrácenou vzhůru, balil padák a pospíchal znovu na vrchol. Tentokrát se však vyčkávání Malinovi napůl nevyplatilo, napůl ano. Jednak jsem kupodivu spolehlivě nasadil do stoupáku (Zuzka Kulichovna v něm točila pár metrů nade mnou na Limitu, a co myslíte, přetočil jsem jí? Nepřetočil. Posměchem jsem proto trpěl ještě řadu týdnů). Koukal jsem pod nás, kde se zjeví Malin, a on nikde. Jako vždy mu trvalo hodinu, než se s někým vykecal, nachystal a odstartoval. My se Zuzkou už vysoko na nebi, dotočili jsme stoupák a letěli na východ. Před námi se rozbaloval val kumulů, který se zase rozpadl, ledva jsme k němu přiletěli. Stoupák tam už nebyl. Tak honem k dalšímu valu před námi. Zase pozdě. Dvacet minut po našem průletu vznikl další termický interval a kupovitá oblačnost se obnovila, jak jsem zjišťoval pohledem několik kilometrů dozadu za nás. Zuzka přistála někde před Třebenicemi, já s větší výškou doletěl k Lovoši, v němž jsem spatřoval poslední spásu. Nic. Nikde ani prd. Přistál jsem na fotbalovém plácku pod touto bývalou sopkou, balil otráveně padák (před pěti lety bych měl z tohoto letu neskutečnou radost) a náhodou si povšiml Malina nade mnou ve výšce asi 500 m. Ten syčák!! Přiletěl ke každému kumulovému valu vždycky v době, kdy se začínal tvořit, a to díky dvacetiminutovému opoždění vůči mně. Jímalo mě šílenství. Oloupal jsem se, zavrtal do země, vzklíčil, vyrostl a vykvetl. Předpokládal jsem, že prožíval taky pouhé klouzání a že nutně musí každou chvíli přistát. Rozložil jsem svého bílého Avaxe na hřišti, aby jej viděl a přistál u mně. Později mi řekl, že si jej vůbec nevšiml. Skoro jsem mu vynadal - z tak malé výšky, a nevšiml sis rozloženého padáku na trávě?! Stejně by to nebylo nic platné. Malin neprožíval slabé chvilky jako já, naopak neměl problémy s nacházením termiky a plynule pokračoval v přeletu. Udělal dobře. Českou Lípu směle přeletěl a přistál po 74 km v Zákupech. K Ještědu mu už moc nechybělo. Byla to jedna z nejlepších letošních uletěných vzdáleností v naší republice a Malin si tímto letem zajistil velice slušný bodový zisk do Českého poháru. Jen škoda, že to nevyšlo jako cílový let. Malin by jistě byl po zásluze na prvním místě v celém poháru a já bych si zde dovolil mu k tomuto vynikajícímu výkonu ještě jednou pogratulovat. Z naší kladenské skupiny letos Malin zalítal rozhodně nejlíp.

    Na konci června probíhaly druhé ligové závody v Beskydech. Tentokrát se jich ujala moje oblíbená firma Sky Paragliders a organizační zajištění bylo velmi dobré, na rozdíl od závodů prvních, hanebně nezvládnutých jiným pořadatelem. Naopak počasí vůbec nevyšlo. Vesměs lilo. Společenská stránka však byla vynikající. Jeli jsme tam s Varvárem a Krausovkou. Z Krausovky jsme nic neměli, buď spala na zadních sedadlech nebo někde běhala za klukama. Varváro se napil jedním dvěma doušky plechovkového piva a byl nikoliv na mol, ale na dur.

    Vzpomínám na scénu, jak seděl v temné noci u stolku, pozpěvoval a hovořil s ostatními. Mělo to snad jen jedinou chybu. Všichni už odešli spát a Varváro tam seděl sám. Zvedal plechovku a vykřikoval: "Tak na to se napijem!" dokud ho někdo neodnesl v náručí do chatičky, protože Varváro všechny rušil ze spánku svým křikem. Ze závodů jsme odjeli domů předčasně a skončilo to mejdanem v Kosoři na zahradě s Varvárovými přáteli. Přespal jsem u Varvařovských v posteli Mirkovy pětileté dcery, která tam samozřejmě nebyla. Zato mně pomohla taková ta dřevěná ohrádka dětské postýlky, neboť nevím proč, ale ta postýlka se celou noc strašně kymácela, málem bych spadl na zem. Druhý den jsme plánovali vypadnout někam na Kozákov nebo Sýkořici, ale nárazový vichr nám to rozmyslel.

    Druhý červencový týden jsme s Malinem vedli další odborný kurs létání s padákovými kluzáky. To bylo něco neuvěřitelného. Bídné počasí, déšť, zima, vichr. V našem pokoji se válely desítky vypitých lahví ze všech těch mejdanů, přes den jsme vyjížděli na výlety, no nádhera. Dělali jsme Lovoš, Milešovku a řadu hospod po cestě. Kurs zdobily také dvě kočky, Radka Horváthová ze Slaného a Jana Ničová z Prahy. Nabídl jsem jim, že se od nich nechám svádět, ale moje obvyklá vstřícnost nezabírala, kouzlo osobnosti pomíjelo. Buď by musel kurs trvat o pár týdnů déle (to je téma k zamyšlení, Maline), nebo to jsou děvčata ze slušných rodin, na což nejsme v kursech zvyklí.

    V půlce července jsme udělali na Hrobcích ohníček a nějaké pití. K mé rádosti tam přijel Kája Nesměrák, to je veliký letec, tak jsem mu nalepil na auto nálepku Kladenský klub paraglidingu. Extázi z toho zrovna neměl. Ráno po pitce foukal svěží západní vítr, Kája rozhodně chtěl na Ranou a Malin se k němu přidal. Dobře jim tak, že si nezalítali, měli zůstat s námi na Sýkořici. Tam se totiž děly věci. Nejdřív se ozvala skupinka Američanů, že by chtěli povozit na tandemu. Konečně si něco vydělám! Levná česká pracovní síla vozí imperialisty za tři stovky korun. Než dorazili Amíci ze Zbečna nahoru na startoviště, přijel Karel Ferkl, vedoucí pracovník v IPB pojišťovně a náš někdejší kursista (no, tím se zrovna moc nechlubíme). Odvážně rozložil svého Poníka, přikurtoval se a rozeběhl se krokem doslova baletním, jak to umí jen on, přímo do vedlejší borovice. Tam rozvěsil padák a zůstal tam viset jako dítě v povijanu. S Markem Čtrnáctým jsme ho sundali a pak šli naproti Američanům. Karel mezitím lezl po borovici, sundaval si padák a nakonec sundal sám sebe pádem na zem. S Markem jsme si u sýkořické silnice třásli rukama s Američany a znenadání za námi přiběhl Jarda Hausknecht (kriminalista, jemuž Čingis přidělil přezdívku Inspektor Klúzó), že se stalo neštěstí, že Karel spadnul ze stromu a leží v komoře, nožky má nahoře. Američani koukali jak z vajec. Hned jsme mobilem volali pomoc, ale dovolali jsme se na policii. Klúzó mi vzal telefon a vyřídil to sám, protože na druhém konci telefonického spojení byli nějací jeho známí. Ti si to zřejmě vysvětlili po svém, takže netrvalo dlouho a přiletěl policejní vrtulník s komandem rychlého nasazení, obsadili Sýkořici, připravili zbraně a v obklíčení našeho startoviště srdnatě čelili případnému odporu. Zbečnem se už hnaly sanitky a Karel? Ten mezitím procitl k vědomí, s helmou stále na hlavě a v jakési kombinéze (vypadal jako kosmonaut nebo ET mimozemšťan) chodil se skelným výrazem mezi stromy v obrazcích vzdáleně připomínajících ležaté osmičky a nebyl k odchycení. Mluvili jsme na něj - nereagoval. Stále jen chodil v těch osmičkách. Poslali jsme ho naproti sanitkám a raději se věnovali našim západním bratrům. Zprvu jsem svezl maníka, jehož jméno znělo přibližně Mumbawambahwagosana. Snažil se mě je naučit, jenže to bylo házení hrachu na zeď. Později se mi svěřili ostatní Amíci, že "it's heavy for remember, we do not remember his name". Jeho největším překvapením bylo, že v Česku máme také vrtulníky. Nedivím se tomu, když pozoroval pomocí Karla, jak zrovna slézáme ze stromů. Pak jsem vezl Debborah a doletěli jsme 17 km odtud, kde jsme přistáli na letišti kladenského aeroklubu, což se líbilo několika tamním prudičům, kteří ročně nalétají tisíce a tisíce hodin u pivních řečí. Ještě že je tam inteligentní náčelník. V době našeho přistání nebyl přítomen, ale mluvil jsem s ním telefonem později, přičemž projevil svůj chytrý nadhled slovy "No co, vždyť je to veřejné letiště, proč byste tady nemohli přistát s padákem?". Ve vší pohodě si těchhle lidí vážím, protože oni vědí, že lítání znamená popadnout křídlo (to je jedno, zda plechové, dřevěné, hadrové, velké nebo malé), zvednout nohy ze země a položit je tam zase až budeme chtít.

    Hned na začátku srpna jsme odjeli do Slovenie, kde Sky Paragliders pořádala mistrovství republiky v paraglidingu, už po několikáté nazvané Memoriál Romana Lednika. Organizačně perfektní, počasím jedinečné. Malin nafutroval svůj vůz našimi krámy, vzali jsme osvědčeného Varvára, druhým autem výpravy byl Peugeot Fandouškův a jeho spolujezdcem náš přítel Rikardo, jinak hlavní inspektor paraglidingu u nás. Byla to fantastická dovolená s pěkným lítáním, bydlením pod širákem na louce u řeky Sávy a vůbec. Napříště bych ocenil jen jednu maličkost - aby v organizační místnosti kluci ze Sky postavili na poličku taky malou fotku tragicky zahynuvšího Romana Lednika s malou černou páskou. Položil bych k ní malou kytičku.

    Léto se povážlivě nachýlilo a v polovině srpna jsme vyhlásili Křivoklátského opilce '98. Již pouhý název přilákal neuvěřitelné množství lidí, kteří uvedli toto sousloví do praxe. Sobotní večer probíhal opět u táboráku na Hrobcích, počasí zase přálo.

    Tou dobou konečně spatřil světlo světa můj druhý literární skvost, knížka Meteorologie pro plachtaře. Psal jsem jí asi rok a čtvrt, namaloval si všechny obrázky a zkonzumoval přitom na 150 l červeného vína. Veškerý honorář za knihu tak pokryl pouze její výrobní náklady.

    Největší neštěstí tohoto roku se odehrálo 20.srpna. Náš dlouholetý kamarád Pája Horníček se oženil.

    Hned zpočátku září začal náš další kurs lítání. První zářijový den vypukla termika, takže jsme žákům dali zaracha a s Malinem vyrazili na přelet. Opakovala se situace z května. Letěli jsme společně nad počeradskou elektrárnu (zde stoupák 9 m/s!), odtud se naše dvoučlenka rozpadla do dvou fází: první, poměrně krátká, byla reprezentována mnou. Přistál jsem ještě před Chomutovem pro katastrofální nedostatek termiky. Druhá fáze, reprezentovaná Malinem, byla nepoměrně delší. Ten doletěl zase do plánovaného cíle 65 km v Ostrově a značně mě s tím rozladil, jelikož nic není hezčího, než cizí neštěstí a nic není ošklivější, než cizí štěstí. Ostatní dny kursu se počasí systematicky horšilo, takže ještě tak ve středu jsme povozili žáky na tandemech a pak už jen pilovali své umění křížových startů dole pod Ranou. Letošní náš nejstarší kursista, Jirka Rejnek, má věk 63 let a lítání ho vzalo jako málokoho. Dále nemohu nezmínit svéráznou Japonku, která cestovala světem tak dlouho, dokud nenarazila na naší leteckou školu a přihlásila se do ní. Kiomi krom toho přeložila moje a Malinovo jméno do japonštiny a zde se dostáváme k jedinému bodu, v němž Malina letos trumfuji. Moje jméno zapsané japonskými znaky vypadá velice seriózně, zatímco Malinovo se jeví jako snůška kosočtverců a spousty dalších erotických a nemravných symbolů, a šibenic.

    Na závěr tohoto zhodnocení roku bych řekl: Byl to dobrý rok. Že si někdo moc nezalítal? Ale to přece nevadí. Vždyť všichni žijeme a jsme zdraví. Mohli bychom si od takové sezóny přát víc?