Cítil jsem se hrozně. Kdyby mi někdo řekl, že Saša potřebuje pomoc, tak bych tu motorku na mou duši otočil a jel zpět. Srdce mě z toho bolí, hloupý sport. Myslím na Sašu a věřím že je (hlavně psychicky) dost silný na to, aby to zvládl. Saša se už ode dna odrazil a smrti měl dost blízko, blíž než kdokoli jiný, tak mu věřím a doufám.

    29.srpna konečně vyjíždím k domovu, těším se moc a cestu si "užívám" i díky generálce kardanu a půlení rozvodovky někde před Olomoucí. Vše se daří opravit a já asi ve 22:00 konečně stojím doma ve svých Jizerkách. Konec. Konec jedné cesty ...

    Čeká na mě i brácha se svou ženou Zuzkou a samozřejmě s "neuvěřitelně velikým" čtyřměsíčním synovečkem. Rodičům vše vysvětluji a naštěstí chápou, proč jsem lhal s tím, kam jedu. Pro vysvětlení z obavy o klid a duševní zdraví rodičů jsem uvedl jako cíl mé cesty delší výlet po Slovinsku. Konečně normální koupel a spánek ve vlastní posteli. Teď nastává čas, kdy mi bude celá tato cesta docházet.

    Jsem už asi dva dny doma a lámu si hlavu, jak toto "vyprávění" zakončit. Asi to nejde ani jinak, než popsat několik myšlenek, co se mi právě honí hlavou.

O cestě samotné
    Vyjeli jsme 8.srpna z Kyrgyzstánu přes Kazachstán, Rusko, Ukrajinu, Slovensko. Ujeli jsme cca 7000km a doma jsem byl 29.srpna.

    Tato pouť ve mně zanechala další "zářez" mnohem hlubší než cesta do Maroka. "Zářez" v tom dobrém slova smyslu. Mluvil jsem s mnoha různými lidmi a viděl jsem velký kus Země, i velký kus ze mě. Aby člověk mohl posunout dál své "hranice", musí se k nim nejdříve přiblížit a dokonce je i překročit. Určitě je ale dál co poznávat. Poznal jsem lépe sám sebe, ale zase jen v kontrastu s jinými lidmi a jinou kulturou. Pochopil jsem, že žití v MÉ zemi je na dobré úrovni, že krajina, ve které máme možnost žít, je tak štědrá a rozmanitá. Domov je místo, kde máme hlavně přátele a rodinu. Je to i místo, kde se beze strachu můžeme mezi čtyřmi stěnami schovat jak před nimi, tak i před okolním světem. Je ale nutné si "domov" stále budovat a udržovat, aby se měl člověk kam a hlavně za kým vracet.

    V jedné písničce se zpívá: "I cesta může být cíl." Ale co je cesta bez cíle?? Budoucnost tohoto světa není ani tak v zásobách peněz, ropy nebo uhlí, ale je v našich rukou a v rukou našich dětí...!! Lidé se chtějí mít dobře na celém světě, jen to "dobře" znamená v každé části světa něco jiného. U nás to je například pěkný byt a auto, v jiné části světa to "dobře" znamená mít vodu blízko domu, jurty nebo chýše. Lidé jsou různí, hodní i zlí. Svět není sám o sobě nebezpečný pro nikoho, nebezpečným ho děláme MY, lidé…

    Pokud jste dočetli článek až sem, tak doufám, že jsem vás nenudil a že to nebyly jen zbytečné KECY.

Kontakt: lukwing@post.cz