Tento článek jsem napsal jako volné pokračování článku Začíná mě to srát, jehož sice nejsem autorem, ale který mě dal inspiraci k tomu, abych mohl vyjádřit své znechucení nad státním systémem, v němž všichni žijeme. Tou poslední kapkou, která mě k tomu přiměla, byl článek o tom, jak ČR prohrála arbitráž s firmou Nomura, které bude možná nucena zaplatit až 40 miliard Kč (z kapes všech daňových poplatníků).

    V první řadě jde o to, kolik peněz mi stát ukradne přímo při výplatě. Když si spočítám daň, zdravotní a sociální pojištění, které platím já a za mě i firma, ve které jsem zaměstnán, vyjde mi, že dostanu asi polovinu toho, co vydělám. Proč?

    Tím mé odírání ale ještě nekončí. Pokud se rozhodnu za tu zbývající polovinu mé práce si něco koupit, tak zaplatím DPH ve výši 19% nebo 5%, řekněme, že průměrně by to mohlo být asi tak 12%. Pokud by firmy nemusely platit vysoké daně a drahé zaměstnance, případně clo a další poplatky, tak by zboží nebo služby mohly být klidně o třetinu levnější, než jsou.

    Dále vlastním auto, do kterého si kupuji benzín, ze kterého platím spotřební daň ve výši asi 12 Kč za litr, tj. něco kolem 40%. Kdyby tyto peníze šly na opravu a rozvoj silnic a dálnic, tak to pochopím, ale ony nejdou. Asi jako každý, si občas zajdu na pivo nebo si nějakou tu lahvinku koupím, abych mohl aspoň na chvíli zapomenou na to, jak jsem neustále okrádán. Za toto povyražení jsem ovšem pořádně potrestán, za každý litr hypoteticky 100% alkoholu musím státu zaplatit 265 Kč. Jiné drogy, které by šly vyrobit i mnohem levněji, jsou státem zakázané, takže nemám jinou volbu.

    Když si to tak zhruba spočítám, vyjde mi, že si mohu koupit zboží a služby, které jsou v hodnotě sotva 30% toho, co bych si za svou práci koupit měl. Zbylých 70% se ztratí v systému.

    Můžete namítnout, že člověk přece pracuje hlavně proto, aby se finančně zabezpečil na stáří, až pracovat nebude moci. To bych bral v případě, že bych věděl, kolik mám naspořeno a stát se mi zaručil, že ty peníze dostanu a nebudou znehodnoceny inflací. V současnosti mi negarantuje vůbec nic a problémy s budoucím financováním důchodů díky poměru důchodci versus pracující jsou noční můrou všech ekonomů. Proto se hodlám na stáří zabezpečit sám.

    Vzhledem k tomu, že žiji zdravě, sportuji, nekouřím a nebývám nemocný, tak nepotřebuji celý zdravotnický aparát a kdybych ho náhodou potřeboval, tak jsem připraven za kvalitní, nejlépe nestátní služby zaplatit.

    Rovněž můžete namítnout, že nemusím být zaměstnanec, že si na sebe mohu vydělávat sám jako živnostník. Byl jsem živnostník. Ale už nejsem a nebudu. Nevidím totiž jediný důvod, proč (a z čeho) bych měl platit daně, když jsem nic nevydělal. Taky nevidím žádný důvod, proč bych měl platit tím vyšší daně, čím víc jsem vydělal. Copak potom budu využívat víc státní služby? Stát mě v podstatě trestá za to, že buď dřu jako kůň, nebo že jsem vzdělanější a chytřejší. A to se týká jak zaměstnance, tak i živnostníka. Stát si zřejmě neumí spočítat, že jako nezaměstnaný jej budu stát mnohonásobně více než jako nevydělávající podnikatel.

    Tohle všechno bych snad nějak s velkým sebezapřením skousnul, kdyby… kdybych neviděl každou chvíli, jak stát rozhazuje mé těžce vydělané peníze oknem, jak mi nabízí předražené a nekvalitní služby, které nepotřebuji, jak si politici z mých daní platí, co je napadne a jak se peníze ze státního rozpočtu ztrácí v kapsách firem, které jsou na politiky napojeny.

    Proto jsem se rozhodl, že za těchto podmínek si zdraví prací v továrně nebo vysedáváním v kanceláři ničit nebudu a raději budu čas trávit v přírodě a ve vzduchu. Občas jsem někým tak trochu nařčen z toho, že pobíráním sociálních dávek parazituji na těch, kteří pracují a že to není správné. Na to odpovídám, že 50% z toho, co dostanu, státu zase vracím v podobě daní a že jsem prozřel a uviděl, jak jsem každý den státem okrádán a tímhle způsobem vyjadřuji svou nespokojenost, protože to nemohu nijak změnit.