Nejsem již žádný zajíc, ale Kanárské ostrovy, to pro mě vždy znamenalo kus exotiky. Už jako radioamatér jsem měl radost z každého navázaného spojení s prefixem EA8...

    Létám 7 let. PG piloťák jsem dělal v r.1992, ale pokusy s létáním na padáku jsme jako aktivní parašutisté dělali již v letech 1984-1985. Samozřejmě to byly padáky a ne PG, takže se jednalo o strmé slety ze strání. Kamarád Standa D. byl na Tenerife před několika lety a po návratu odpověděl na můj dotaz jaké to bylo - "Už jsi někdy seděl 14 dnů v průvanu?". Tím odsunul můj zájem o Kanáry do pozadí. Raději jsem zvolil několik cest na dovolenou do Řecka, kam jsem si neopomněl vzít PG a absolvoval několik nezapomenutelných letů v pohoří Parnas.

    Po čase a po přečtení několika článků pojednávajících o létání na Kanárech jsem však neodolal a vyrazil také. Samozřejmě ne sám, ale s partou kamarádů. Všechno bylo jinak než jsem čekal. Tlačen pracovním zatížením jsem zvolil termín konec listopadu. Let přes Madrid nám cestu o několik hodin prodloužil, ale nepokazil. Ani neobvyklý zážitek z tranzitu v Madridu, kdy jsme byli z tranzitních prostor odsunuti přes celní odbavení do Španělska a vzápětí, opět přes celní odbavení zase do letedla, jsme se dočkali odletu z Madridu a po dalších dvou hodinách i příletu na Tenerife.

    Čekal na nás Honza Kadlec s Fordem tranzitem se šesti sedadly pro piloty a jedním pro řidiče. Uvítání parádní. První jízda po Tenerife v poměrně husté dopravě nám ukázala řidičské umění Honzy - 100%. Ubytování v hotelu proběhlo kromě maličkosti, že jídlo se vydává jen do 21:30 a my dorazili po 22. hodině, taky bez problémů.



    Ráno bylo zataženo, jen tak tak, že nepršelo. Po bohatýrské snídani jsme vyrazili. Bohatýrská snídaně znamená nehorázné přecpání chutným a v neomezeném množství přístupným jídlem. Vyrazili jsme na obhlídku ostrova. Výjezd do výšky přes 2200m trval asi 1,5 hodiny. Bylo zataženo a foukalo to. Impozantní hora Pico del Teide je se svou výškou 3718m viditelná ze všech stran ostrova. Startoviště na hřebenu pod vrcholem Pico del Izaňa (výška 2380m) je ve výšce 2200m. V této výšce jsou startoviště prakticky do všech směrů. Omezení je pouze viditelností, kdy se mezi pobřežím vzdáleným 12 kilometrů často vytváří mraky.

    První slet na pobřeží trval 42 minut a přes obavy s doletem jsem přiletěl nad pláž s výškou 750m, což mi umožnilo při klesání u pobřeží 0,1m až 1m ještě prohlídku vodního zábavného parku, pláže a i zalétnout si asi 150m nad moře. Kromě startu, kde foukalo (a kde nejmenovaní piloti, mimo naší partu, předváděli věci, které rozhodně převádět nechtěli) a byla možnost si chvíli posvahovat, se jednalo o slet s několika drastickými stoupáky dosahujících až 0,5 m. Měli jsme cenné informace od Honzy, který znal nejen cesty na startoviště, ale i místní podmínky. Ušetřilo nám to nejen spousty času, ale i kilometrů na startoviště a podstatně zvýšilo bezpečnost letů.

    Polétání na Taucho bylo o něčem jiném. Přes rozpačitě vypadající podmínky na startu mě Honza uklidnil slovy - tak tady se předveďte vy Krušnohorští thermici. Tady se můžete vyřádit, ale budu rád, když vám budu vidět nohy. Ve výšce 150m nad startem byly totiž základny mraků, takže celkem bez problémů se dalo létat s hlavou v oblacích. Několikrát jsme to se Standou i olízli, ale pak jsme se oblačnosti hlavou jenom dotýkali. Dva z místních borců létali v naší výšce, ostatní buď sletěli na přistání nebo se nekonečně dlouho pachtili hluboko pod námi, aby na závěr nedoletěli na přistávačku. Opět znalost místních podmínek Honzy mi umožnila se rozhodnout pro správný způsob létání. Přistání za šera u parkoviště supermarketu, kde bylo chlazené pivo v plechovce za cca 10-18Kč podle druhu a dobré červené za 40-300Kč za láhev (za 53Kč bylo přesně pro naše chutě) naše polétání ještě umocnilo.

    Po večeři, kdy jsme se opět nehorázně přecpali, jsme vyrazili do města. Paráda!! Je na co se koukat. Pobřeží Atlantiku s neustále narážejícími vlnami, které vytvářejí překrásné gejzíry, dojem jenom umocňují.

    Lety od Pico del Teide nemusí být jen procházka růžovým sadem. Viděli jsme dost padáků, které nedoletěly a nebylo to vždy na vině pilota. Sám jsem na tandemu se Standou nedoletěl. Hned po startu jsme ustabilizovali 2,5m klesání, které se po nalezení nouzové přistávačky změnilo na 3,5m. Nicméně záběry z letu s kamerou stály za to. Je třeba si včas vybrat místo na přistání. Nemusí to být vždy jednoduché.



    Let dolů do oblaků jsem prořičel nadšením. Kulatý duhový stín uprostřed s padákem jsem fotil jak zběsilý. Devět snímků. Doufám, že alespoň jeden vyjde. Nad pobřežím nad parkem Aqua mi pak snímky chyběly.

    Zážitkem je polétání na útesech Mesa del Mar. Převýšení 250m s pláží v zátoce s velkými vlnami a černým pískem vzbuzují respekt. Přes ujištění Honzy, že je to bezpečné létání, jsem se odhodlal ke startu až po prohlídce místa možného přistání. Byla to škoda. Vítr mezitím polevil a podle záznamu na váriu jsem po 20 minutách přistál na místě, které jsem si při obhlídce vyhlédl.

    Shrnu-li celý pobyt: v prosinci 27°C teplota vzduchu, teplota moře 20°C, více než 5 hodin ve vzduchu díky znalosti místních podmínek Honzy Kadlece a k tomu přidám jídlo, pivo a víno. Zájezd neměl chybu. Důkazem je, že Petr z Prahy, kterého jsem poznal až na zájezdu, mi ještě v den příjezdu večer volal, co plánujeme jako další zájezd a že by rádi s Jirkou jeli zase s námi.