Pak mě také svezl do Phrao a cestou jsme budili neuvěřitelnou pozornost lidí, které jsme míjeli. Představte si malý moped s malým Thajcem za řídítky a na zadním sedátku dvoumetrového metrákového poloslona s ještě větším batohem! Moped hekal, ale statečně nás dovezl do středu městečka. Tam jsem zase budil pozornost. Rozdal jsem místním klukům několik svých časopisů Paragliding a oni v nich listovali jako blázni. Vášnivě diskutovali nad obrázky a kladli mi otázky v thajštině, které nerozumím zas tak dobře. Odpovídal jsem jim česky a patrně jsem tak vyjasnil všechny problémy.



    V následujících dnech jsme vyrazili hledat další letová místa v okolí Doi Inthanon. Něco jsme našli, ale přístup k nim byl mizerný po pralesních cestách. Našli jsme ale jeden kopec nedaleko městečka Samoeng, exponovaný na západ do pěkně se rozevírajícího údolí, od pohledu nepochybně termicky zajímavého. Uwe si už vzal svůj padák, což byla Fancy od Sky, kategorie standard. První otestoval terén Milan a hned se pěkně uchytil v termice. Startoviště se nacházelo ve výšce 1200m a Milan se časem dostal více než 1000m nad jeho úroveň. Druhý šel Uwe, kterého jsem měl na rádiovém spojení a pohodlně si doklouzal dolů na přistávačku v nějaké zapadlé vesničce v džungli. Třetí startoval Jakub a ani on neměl problémy se získáním výšky. Brzy létali s Milanem vysoko nad kopcem.



    Mezitím si nezvyklých létajících aparátů povšimli místní kluci z vísky za kopcem a přihnali se dychtivě sledovat naše počínání. Viděli startovat Jakuba a obdivně pokřikovali, když se elegantním obloukem vyhoupnul do vzduchu. Poslední jsem připravil svůj padák já. Startovačka byla pokryta udupaným rákosím, které se mi pořád motalo do neopletených šňůr. Ale podařilo se mi odstartovat bez problémů a tak věřím, že thajští kluci zahořeli touhou létat také. Jenže termika už znatelně zeslábla, dokonce i Milan s Jakubem sestupovali ze svých výšin pozvolna dolů. Jako vždy jsem měl smůlu a nad úroveň startu jsem se nevydrápal. Ale i tak jsem hodinku poletoval nad svahy okolních hřebenů, oba mí přátelé zakrátko létali v mé blízkosti a aspoň jsme potrénovali "zachraňování výšky v malých bublinách". Po přistání jsme byli děsně zmoženi neustálým taháním za řidičky, ale osvěžení nám přineslo setkání s obyvateli zmíněné zapadlé vesnice. Dobří lidé, samý úsměv a samozřejmé přátelství k hostům z nebes.

    Vyzkoušeli jsme ještě různá další místa. Zajeli jsme se podívat do tzv. zlatého trojúhelníku - to je bývalá drogová oblast, kde se na velkých plochách pěstovaly plodiny pro výrobu tvrdých drog. Thajská vláda však výrobu i držení drog velmi přísně trestá a zde jsou nyní volné plochy, na nichž je namísto hašišáckého máku jen suchá tropická tráva a dá se tam startovat. Bohužel pod kopci jsou ostře zaříznutá a hluboká údolí, kde jsme nemohli za silnějšího větru a divoké termiky toho dne létat.

    Ke konci našeho čtrnáctidenního pobytu jsme si ještě jednou zalétali na hoře Doi Inthanon. Tentokrát jsme si v dolní budce při vstupu do parku opatřili povolení pro horní budku (nevím přesně k čemu, nestálo žádný poplatek, ale bylo prostě nutné) a znovu se zkusili dostat na fajnové travnaté plochy nad skálami. Vstoupit jsme sice mohli, ale bez batohů. Tábořit se tam prý nesmí. Snažili jsme se hlídačovi vysvětlit, že nejdeme tábořit, nýbrž létat s padáky, ale to byste spíš naučili slona počítat diferenciální rovnice. Po neúspěšných pokusech jsme se zase odebrali o 300m níž k chrámu, odkud jsme startovali už předtím. Tentokrát jsem chtěl letět první, protože moji povedení kamarádi, kteří doposud startovali přede mnou, mi vždycky všechnu termiku vylítali. Nahodil jsem vrchlík a zdárně odletěl podél skal přesně k těm startovačkám, na které nás hlídač v horní budce nechtěl pouštět. Tam jsem našel krásnou a ucelenou termiku o vertikální rychlosti kolem 5m/s, s níž jsem se dostal do výšky 3200m, tedy asi 1000m nad místo, z něhož jsme startovali. Mezitím jsem viděl, jak odstartoval nejdřív Milan a potom i Jakub. Oba se dlouho dřeli v nulovém stoupání u kopce, ale později se dostali do stejné výšky. Termika dosahovala rychlostí až 8m/s a v ní jsme nastoupali do výšek přes 3200m. Vzduch tam byl už přece jen poměrně chladný, ale rozhled krásný. Kam oko dohlédlo, rostly lesy. Jako byste pokryli Thajsko tmavým lesnatým kobercem. Ráz krajiny je naprosto odlišný od našeho. Horské hřebeny se táhnou desítky kilometrů jako ostré hřbety od severu k jihu a při pohledu na západ nebo na východ tvoří několik modravých obzorů. Škoda jen, že nejsou vidět Himálaje, které začínají ještě asi 500km severozápadním směrem.




    Thajsko je krásná tropická země, kde paragliding ještě bude mít svoji budoucnost. Jsou země daleko vhodnější pro tento sport, ale Thajsko je jednak zajímavé, jednak poměrně levné.



    Z hlediska počasí jsou tu tři roční období, totiž suchá a chladnější sezóna (říjen až únor), suchá a horká sezóna (únor až červen) a období dešťů. Zdá se, že nejvhodnější dobou k létání tu je leden nebo únor. Zpravidla je jasno, denní teploty přesahují 30°C a termika je různá den ode dne. Míst k létání není mnoho a cross-country je vzhledem k rozsáhlým lesním plochám prakticky nemožné provozovat; ale místně je termika velice kvalitní i silná a v období, kdy je ve většině Evropy nevlídná a studená zima, můžete v Thajsku za levné peníze trénovat létání v pestré škále termických podmínek. Thajsko je pro létání s padákem určitě pozoruhodné.