Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  ... návrat do rubriky.


Týden v oblacích

Karin Stachová
 


    "Létání vám změní život." Tak zněla jedna z prvních vět na kurzu paraglidingu v Beskydech. A stalo se tak? Každý, kdo na některém z těchto kurzů byl, si může odpovědět sám.

    Je horké léto 2007, poslat přihlášku do školy nestojí mnoho úsilí, ale dospět k tomuto kroku má u každého svůj vývoj. Někdo se s pomyslnými křídly prostě už narodí, od malička zírá na oblohu, ptáky a letadla a proto nosí nos tak trochu navrch, ale pýchou to není. Jiný zase takzvaně "neví roupama co dělat" a jednoduše chce vyzkoušet zase něco nového, něco "ulítlého". A další si třeba potřebuje jen něco dokázat, překonat sám sebe, najít ty svoje hranice. Pak je tu ještě jedna skupina - těch co potřebují něco dokazovat někomu jinému - kamarádům, rodině, známým nebo kolegům v práci, nikdy vlastně létat nechtěli, jde jim třeba jen o to, pochlubit se dalším průkazem - ale o těch jsem vlastně ani psát nechtěla.

    Sobota ráno, 8 hodin, sjíždějí se první kurzíci. Vzájemně si vyměňujeme zkoumavé pohledy. S těmito lidmi teď strávím 7 dní. Co sem přivádí zrovna tyhle dva? A co ten tu dělá? Vůbec mi takový sport k němu nesedí. A jaký ten týden vlastně bude? Asi nás budou první dny učit jen teorii, k padákům nás asi pustí až příští týden. OMYL! Po prezenčce a formalitách nás posílají na loučky - je hezky, tak rychle do sedel, teda do sedaček. Přichází instruktor, velmi sympatický kluk, k ruce má jednoho asistenta. Společně odjíždíme na loučky kousek od školy. Ze sympatického kluka se vyklubal fantastický učitel. Profesionál. Pro jeho míru trpělivosti mám neustálý obdiv. Nespouští z nás oči, neexistuje nic, co by ho vyrušilo a on by se byť jen na moment přestal věnovat svým ovečkám. A tak se učíme, jak padák rozložit, jak složit, jak ho "v květáku" nosit. Jak se pilot upíná do sedačky a sedačka následně do padáku, jak uchopit popruhy a jak běžet, abychom padák dostali nad hlavu a to vše už za malou chvíli po tom, co jsme do Beskyd přijeli. Ještě ten samý den LETÍME. No letíme, je to jen pár metrů nad zemí, ale i tak je každý z nás maximálně nadšen a vůbec mu nepřijde, že ten kousíček, co slítnul dolů, teď bude muset pěkně šlapat pěšo nahoru s květákem a krovkami na zádech.

    Obědváme i večeříme společně v restauracích - dostali jsme dobré tipy. Večer příjezd na kopec, ubytování a už po chvíli nás svolává kovový zvuk zvonice. Ještě pár dnů nás takto budou svolávat. A už sedíme v učebně. Malá místnost, která dokonale vyhovuje svým účelům, tabule, různé modely padáku a především pak počítač s výukovým programem promítaným na plátno a připojením na internet - to kvůli počasí. Počasí se v tomto týdnu (a vlastně už pak napořád) stane nejsledovanější webovou stránkou. Od toho týdne v Beskydech teď každé ráno, ještě než pořádně rozlepíme oči, sedáme ke kompu a díváme se, odkud vítr povane a jaká bude oblačnost. Říkáme si pak: "Dneska by to šlo." A co na tom, že ještě nemáme vlastní padáky a že teda nám to je vlastně k ničemu. Ale asi je dobré vědět, že dneska by to šlo.

    Neděle ráno a následně pak každý den sraz v 7 hodin v učebně. Mrknem na počasí a operativně se rozhodujeme, kam dnes. V neděli to jsou ještě loučky a naše první zatáčky na padáku. Ne každá přistání jsou hladká, ale to k tomu přece taky patří. Zřejmě jsme byli šikovní, takže další dny už nás pouští na velký kopec. Když říkám velký, myslím tím VELKÝ a tento je svým převýšením přes 500 metrů velký dost. Teď přišel čas, aby nastoupil hlavní instruktor. Přichází "pan Respekt". Vzpomeňte si na všechny učitele svého života. Nejde to, v hlavě nám zůstalo jen pár lidí, co nás ovlivnili natolik, že si je nejen živě vybavujeme, ale hlavně si dokážeme živě vybavit, čemu nás naučili, co nám říkali a jak se chovali. A jsou to ti hodní, nenároční učitelé? Vůbec ne, nejvíc ze všech si pamatujeme ty pedagogy, co na nás byli přísní, měli velké požadavky, občas byli až pedanti. V těch hodinách se nikdo nebavil, nevyrušoval. Prostě jsme měli respekt. Takoví učitelé nám dali nejvíc. A pan Respekt tohle ví a proto je takový, jaký je, aby nám za ten týden předal co nejvíce. Ještě jedno přirovnání. Už se vám stalo, že vás někdy někdo překvapil tím, že je vlastně mladší, než jste mysleli a menší, než jste mysleli? Mladší proto, že podle zkušeností, kterými oplývá, byste mu hádali víc a menší proto, že na vás svým vystupováním působí jako vysoký člověk?



    Fouká sever, to je ideální, a tak každý z nás zakusí ten pocit z prvního letu. A poprvé to je NÁŘEZ. Není tu nikdo, koho byste se ze strachu chytli za ruku, nikdo, kdo by vás mohl sundat dolů, není tu nic a nikdo, jen vy sami a ten padák. To ďábelské prostěradlo, pár tenounkých šňůrek a vy. Křečovitě se držíte popruhů a prohlížíte si karabiny - jsou správně zapnuty? A není nějaká třeba naprasklá nebo nějak poškozená? Podíváte se dolů - uf to je výška! A v tom si uvědomíte, že na vás někdo mluví z vysílačky. Tak tu přece jen nejste sami. Hurá, pomoc ze země! Ten někdo dole je zodpovědný instruktor, který po vás chce, abyste zakopal nožičkami, pokud ho vnímáte a jste schopni plnit jeho instrukce. A tak každý z nás zběsile kope. "Jo ten oranžový padák jsem já, prosím říkej, co mám dělat, abych se nezabil." Druhá důležitá věta na kurzu totiž byla: "My vás tu nenaučíme létat, my vás tu jen naučíme, jak se nezabít."

    S pomocí přítele na vysílačce vždy více či méně hladce přistaneme na louce. Ta louka je vymezený prostor a ohraničený je nekompromisně z jihu dráty vysokého napětí, z východu dráty nízkého napětí, ze severu hřbitovem a ze západu stromořadím. Tak si vyberte. Buď na slovo poslechnete toho týpka dole, nebo ...

    S přistáním se dostaví ten pocit, proto se paraglidingu říká adrenalinový sport. Skoro to na sobě fyzicky vidíte, jak se ty hormony ve vašem těle valí. Uvolněné endorfiny pak způsobí, že se vám celý ten chvilkový stres vlastně moc líbil a chcete tam nahoru honem rychle znovu. Tak balíte padák ukrutnou rychlostí a běžíte jak o závod na lanovku a z lanovky na startovačku. A už jste v tom zas, všechno připravené, pětibodová kontrola provedena snad už podesáté, stojíte připraveni na start, na let a třepou se vám kolena, někomu lechtá v břiše. A šup, už jste zase ve vzduchu, tentokrát je to o něco lepší, nesoustředíte se tak na ty karabiny a provázky, už nepřemýšlíte tolik o jejich funkčnosti a spíš se víc kocháte. Domečky jak pro Barbienky, auta jsou jak angličáky a lidičky maličký a kravičky taky. Už víte, jak vyklesávat 360tkami, kdy začít rozpočet na přistání a hlavně, že vždy přistáváme proti větru, ostatně stejně jako startujeme. A nanovo, adrenalin, endorfin, běh, lanovka, startovačka, pětibodovka. Ten nahoře, stejně jako ten dole, nad vámi drží ochrannou ruku. A ten úplně nahoře? Ten se na vás usmívá a říká: "Jsi pašák, dokázal jsi to! Buď pokorný a já ti dovolím mnohem víc, odteď se můžeš pohybovat způsobem, jaký byl dříve umožněn jen ptákům." A tak uzavíráte tichou dohodu.

    Dalo by se říct, že pak to šlo celý týden pořád dokola. Až na to, že do stereotypu měl tento týden hodně daleko. Ráno počasí, pak létání, když byl čas tak rychlý oběd, létání až do pomalu slunce západu, večeře a teorka. Jo, jo, valte to do nás, co se do nás vejde. Chcete večer pařit, prosím, jak je libo, ale ráno v 7 hodin nástup v učebně. Prošli jsme si vším, taky nás naučili pokorně sklopit uši, nebo to, že k bezpečnému přistání nám stačí půlka toho hadru nad hlavou, že když nás vcucne mrak, je lepší honem rychle alou dolů a že na strom se mnohem lépe přistává než třeba na barák nebo na dráty. A když vidíte dravce, jak krouží ve vzduchu a přitom stoupá, aniž by mávl křídly, že stačí udělat to samé a najednou jste ne 200, ale třeba až 500 metrů nad svahem. S dalšími a dalšími lety ztrácíte strach, obavu a ostych a neváháte vytáhnout foťáček a udělat si pár snímku na památku. Ti odvážnější natáčí i video celého letu. Při hodinách teorie se dozvíte spoustu zajímavých věcí z fyziky, meteorologie a budete se divit, třeba i z psychologie.


pokračování článku

 Návrat na domovskou stránku