Ráno 30. prosince ležela sice na zemi mlha, přesto jsem se ale vydal asi v 10 hodin na letiště doufajíc, že se mlha časem rozpustí. Už když jsem přijížděl na letiště, bylo při pohledu nahoru vidět nad mlhou modrou oblohu. Přitom jsem si hned představoval, jak to tam nahoře teď musí být krasné.

    Vytažení letadla z hangáru, jeho prohlídka a příprava na let mi zabraly asi půl hodiny. Za tu dobu se mlha již téměř úplně rozpustila a začalo svítit slunko. Neváhal jsem tedy a zavolal na přerovské letiště, kde mi povolili činnost ve východní části jejich TMA až do hladiny FL 85. Za chvíli nato už jsem seděl v Tulákovi OK-AUD01 a startoval na výlet na Lysou horu. Poněvadž jsem letěl sám, pěkně to stoupalo a asi po 5 minutách letu jsem měl nejméně 1000 m nad zemí a byl nad inverzí.




    Asi tak v 1500 m, někde mezi Hulínem a Holešovem jsem si na východě nejednou všiml bílé hradby, kterou jsem nejprve považoval za vzdálené mraky. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohly být Tatry. To jsem zjistil až při pozornějším pohledu po další chvilce letu a ve výšce asi 2000 m. V hladině FL 85 vládla naprostá pohoda bez sebemenšího poryvu, zkrátka "olej". Byl čas na to vybalit fotoaparát, fotit a kochat se. Po pravé straně se rýsovaly stále zřetelněji Tatry, po levé leželo Ostravsko pod hustým příkrovem mlhy.

    Velmi zajímavý byl pohled na sloupy bílé páry, která prorážela mlhu do výšky několika set metrů. Myslím si, že to byla pára z chladicích věží nebo horký vzduch z vysokých pecí. Mlha z roviny se vlévala do údolí a človek by si mohl myslet, že to jsou velké přehradní nádrže.

    V těchto okamžicích taky vznikla většina mých fotek. Jsou foceny z výšky 2600 m (FL 85). Ale poněvadž nejsem jako fotograf moc nadaný, tak se mi jako obvykle zrovna nevydařily. Já je ale dělám hlavně proto, abych pak mohl ty svoje lety prožívat v duchu stále znovu.



    Při tomto pohledu jsem si dovedl dost dobře představit, jak asi lidi pod tou mlhou nadávají na počasí. A současně jsem se dovedl vžít do pocitu člověka mého ražení, který zrovna neměl to štěstí, aby sám seděl v letadle a přitom slyší vysoko nad hlavou pobrukovat motor. Já taky v takových chvílích závidím těm, kteří se na zem dívají shora.



    Ale nic netrvá věčně a byl čas vydat se domů. Zpět jsem sice letěl proti slunci, ale to jsem měl naštěstí zakryto levým křídlem, takže jsem ten nádherný výhled mohl vychutnávat i téměř celou cestu domů. Několikrát jsem to dokonce nevydržel a otočil si 360° zatáčku, abych si mohl ještě jednou prohlédnout to panorama.

    Poněvadž žiji a pracuji již téměř 12 let v zahraničí, nedostanu se k létání tak často, jak bych si představoval. A právě takové lety, jako byl tento, mi pak umožní "přežít" do příští cesty domů a na letiště ...