Celý týden domlouvání, nekonečného čekání a je tu sobota ráno. Vstávám neobvykle brzy už v půl osmé a připravuji si teplejší oblečení, i když venku bude přes 25 stupňů. Ještě prohlížím meteorologickou situaci a nasedám do auta v domnění, že jsem na nic nezapomněl. V tu chvíli mě ani nenapadlo, jak den skončí a jak namyšlený jsem byl, když jsem si myslel, že jsem zcela připraven. Plný pocitu strachu, naděje a vzrušení po půl hodině přijíždím na téměř prázdné letiště. Na konci dráhy však stojí motorové rogalo a můj známý, který právě skončil prohlídku motoru. Můj první výlet rogalem! S touto myšlenkou a velkým odhodláním přicházím k Honzovi. Po pozdravu se jeho oči zděšeně koukají na můj oděv. Se slovy "nahoře zmrzneš" jsem začal pochybovat o mé skvělé "domácí" přípravě. Nejenom že měl pravdu, ale byla mi zima i na zemi. Nicméně jsem ho ujistil, že to zvládnu a že si nemusí dělat starosti.

    Honza začíná být zneklidněn příliš sílícím větrem. Ještě prohodíme pár slov o nedobrém stavu motoru, který občas na plný plyn škube. Nasávám a Honza protáčí vrtuli. Motor chytá na první pokus, po zahřátí dáváme plný výkon a sledujeme chování motoru. Běží bez problémů. "Dobrá," říká Honza, "nasedni a zkusíme nastoupat do 300 metrů, pak uvidíme co dál". Nasadím si helmu, zapnu pásy, odtlačím Honzovi hrazdu, ten ještě zahřívá motor. Vše v pořádku. Plný plyn a jedem, po pár vteřinách už stoupáme a na okruhu kolem letiště nabíráme rychle výšku. Já sice mrznu a představa, že mám vydržet ještě necelou hodinu, mě silně znervózňuje, ale snažím se co nejlíp schovat za Honzu, aby na mě nefoukalo. Postupem času se mi to i daří a v jakési divné poloze konečně mohu vychutnávat krásy létání a obdivovat rozmanitost krajiny, která je z normálního pohledu jinak obyčejná.

    Přelétáváme brněnskou dálnici, máme 340 metrů a rychlost kolem 65km/h. Místy to s námi pěkně mlátí, začíná se projevovat turbulence a sílící vítr v zádech, spíš vichr. Jinak pěkný let se začíná měnit v boj s hrazdou. Jsme asi 20km od místa startu a ve výšce 350 metrů. Ve chvíli, kdy jsme tak 5km od dálnice směrem na Milovice, motor vysadí. Ještě pár vteřin běží na jeden válec a pak končí veškerý točivý moment. Ticho, klid, jen šum. A je to pěkný fofr, vítr jako blázen, výška rychle ubývá, pod námi je právě začínající obec. Točíme o 180 a vracíme se zpět proti větru na posekané pole, ale silný vítr neumožňuje skoro žádný pohyb vpřed. Nezbývá nic jiného, než to pořádně "rozjet" a dotáhnout se na pole, jinak skončíme někomu na zahradě. Honza si vede skvěle, zůstává v klidu a já sleduji celou situaci. V duchu si říkám při pohledu na stromky před námi, jestli je mineme o metr nebo jestli na nich zůstaneme viset. Míjíme je a sedáme na předem vybrané pole. Neskutečné, jak hrbolaté pole se nám mohlo ze vzduchu zdát tak rovné! Rogalo se zastavilo neporušené. Sláva! Vylézáme z pásů a vrháme se na motor. Z venku žádné poškození není. Odmontujeme svíčku a marně hledáme jiskru naděje pro náš motor. Tím vše končí, na poli vypálenou cívku magneta neopravíme.

    Vítr už nám rogalo málem převrátil a není možné odmontovat křídlo, ale přes velké úsilí se nám nakonec podaří vše před pohromou schovat. Lidé, kteří si všimli, že jim nad zahradou cosi prolítlo, pomalu začínají přicházet a opatrně se ptají, co se stalo. Tašku s magnetem přes záda a vycházíme směrem k silnici na Říčany. Je půl jedenácté ráno, snažíme se někoho stopnout, ale auta nás míjejí rychlostí tak 100km/h. Po půl hodině snažení to vzdáváme a vydáváme se nejbližší cestou na startovací dráhu, kde jsem nechal auto. Nepomohlo ani marné volání známým, a tak přicházíme na místo startu kolem jedné hodiny.

    A to ještě díky náhlé pomoci známého Honzy, kterého jsme potkali tak 8km před cílem. Jedeme k Honzovi domů a opravujeme magneto, za hodinu to máme, ještě zajdeme na oběd a zpátky k rogalu. Kolem třetí hodiny jsme na místě nouzáku, přiděláváme magneto a jdeme zkoušet. Motor běží, nevynechává a tváří se velmi spolehlivě, ale vítr znemožňuje start a přelet. Tím končí náš výlet do Milovic a teď je hlavní snaha dostat rogalo na "základnu". Ve dvou je to risk, tak Honza startuje s obavou sám a letí zpátky. Já ho sleduji autem, pak ho ztrácím a setkáváme se až na letišti. Je to zvláštní, ale nefouká! Vítr se ztišil, což nás teda překvapilo.

    Do Milovic už nepoletíme, tak že si prý uděláme výlet kolem Benešova. Souhlasím, usedám do stroje a startujeme. Je kolem sedmé hodiny večerní. Máme výšku a vyrážíme, letíme tak 15 minut a najednou pociťujeme zvláštní chvění v tříkolce. To trvá tak půl minuty a konec. Motor končí, vrtule stojí a je to tu znova! Znova je tu i vítr, který nás překvapil. Pod námi to vypadá všelijak - chvilku les, chvilku hlína atd. Nicméně zem se rychle blíží a času není nazbyt. Je potřeba něco vybrat a doufat. Honza volí malé pole, které je proti větru, ale je na nás jen tak tak. Dosedáme měkce, vše v pořádku. Se všemi možnými nadávkami vylézáme ven. Rozebíráme magneto. V magnetu se povolila "palička," která se otáčí mezi dvěma kontakty. Do dneška je nám záhadou, jak se taková věc může povolit, ale stalo se.

    Je kolem osmé hodiny, vítr jako blázen, dráha malá, hrbolatá, před námi dědina, vedle les a naproti myslivci. Za námi kopce a dráty! Situace nic moc, ale domů se jinak nedostaneme. Honza se slovy "motor nesmí vysadit, jinak je hotovo" sedá do stroje, já ještě procházím dráhu a sedám taky. Plný plyn, tříkolka zabržděná. Říká: "Jdeme na to a modli se, ať to nerozbijeme". Hned po rozjetí odtlačuje hrazdu, terén je příliš hrbolatý, ale podvozek drží, poslední dotek se zemí a stoupáme! Konečně. Přelítáváme v malé výšce lesík, a tak asi v 50 metrech s vynechávajícím motorem na 50% výkonu se na hranici pádovky plížíme k letišti. Dosedáme. Já se ven doslova vysypu, loučím se s Honzou, který ještě musí doletět domů, tak dva kilometry. Kontroluji jeho start a jedu na místo přistání, Honza už sedí na zemi a je vidět, že toho má dost. Kdo by taky neměl, díky jeho schopnostem a štěstí jsme oba živí a zdraví.

    Výlet se sice nezdařil, ale nevadí. Já získal neocenitelné zkušenosti, které se mně začátečníkovi budou hodit. Létejte tak, abyste pod sebou měli pokud možno vždy místo na případ nouzáku. Teď už doopravdy vím, jak je to užitečné. A taky čas od času zkontrolujte motor, protože věc, o které si myslíte, že je samozřejmě v pořádku, v pořádku být nemusí. Jako u nás - upadl plíšek z cívky magneta.

    Hodně štěstí a krásné a dlouhé přelety.