Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



24.6.2006
    Naprostá bezmocnost, tam to nejde a zpět už taky ne, mlha, vítr, zima, kleče a kosodřevina, pod kterou se musíme plazit a batoh sunout před sebou. Nevím, jak dlouho to trvá, na vrcholu Kamjonky 1578m se moc nezdržujeme, zkoumáme škody, co všechno nám kleče potrhaly. "Ten kompas se snad zbláznil, vždyť ukazuje úplně jinak," nezbláznil, to jen my jsme v mlze obešli vrcholek na opačnou stranu. Při představě návratu do klečí radši utíkáme z pohoří na křižovatku nad Mižhirjou. Asi vypadáme fakt zbědovaně, zájezdový školní autobus mířicí k Siněvirskému jezeru nám kupodivu zastavuje hned na první mávnutí. Řidiči a třídní učitelce šoupnu pár hřiven za laskavost, ať si dají pořádný šašlik v místní kolibě. Sluníčko v údolí rychle vrací dobrou náladu, ranní výstup na Kamjonku, který bych nedoporučil ani největšímu nepříteli, je zapomenut. Legenda o vzniku Siněvirského jezera praví: "Vir byl mladý a chudý horal a Siň byla krásná dívka z dobré rodiny. Rodiče ale mladé lásce nepřáli a nechali Vira zabít a pohřbít v lesích. Siň potom na mohyle plakala tak dlouho až naplakala celé jezero vody." Dáváme vydělat místnímu dědovi, který pronajímá koně na projíždku kolem jezera. Oplátkou nám sděluje, kde se dá nad jezerem nejlépe bivakovat. Hle medvěd! Naštěstí ale jen vycpaný, za foto chce babča 5 hřiven a na večer ho uklízí do restaurace.

 Výstup na Kamjonka

 Koňmo kolem jezera Siněvir

 Mohyla Siněvir

 Jezero Siněvir


25.6.2006
    "Je libo čaj?" Oh, yes, snídaně za svitu vycházejícího slunce u liduprázdného Siněvirského jezera je příjemná. Cesta přes Siněvirskou Polanu rychle ubíhá, při jasném dni se na nás posměšně na hřebeni směje vrcholek Kamjonky, dnes bysme tam asi nezbloudili. Muzeum vorařství je i přes slíbené dotace z evropských fondů stále po povodních v dost poničeném stavu, příjemná lesní procházka odtud až k jezeru Ozirce, opuštěná dřevěnka nabízí prostor k přenocování. Čím více pulců a mloků, tím je voda čistší, z koupele nemáme obavy.

 Nedělní mše

 Siněvirská Polana

 Muzeum vorařství


26.6.2006
    "Do jaké nadmořské výšky dokáží komáři přežít?" řeším, hnán asi stohlavým stádem nepříjemných insektů při úprku do pohoří Piškoňa, zásadní otázku dnešního rána. Docela vysoko, musím si pak odpovědět, když teprve kolem 1500m odpadá poslední kus.


    Z vrcholu 1707m vysokého Nehrovce se nabízí pěkný výhled po NP Siněvir. Hle, není tamto Koločava? Určitě ano, později již prohlížíme řeckokatolický kostel sv.Ducha z 18. století, který za komunismu sloužil jako muzeum ateismu! Četnická hospoda s výborným borščem, na Čechy jsou tu zvyklí. Domlouváme také zítřejší návštěvu muzea Ivana Olbrachta, které je ve škole. Jen ta paní v místním magazínu nám to hnusné domácí víno neměla míchat do té nevymyté petky od piva, nedá se to téměř vypít ani po převaření.

 Hřeben Piškoňa

 Kostel Sv.Ducha

 Četnická hospoda v Koločavě


27.6.2006
    "Tak to bylo těsně," komentujeme zacílení kravinců u našich věcí po probuzení na louce nedaleko Koločavy. Po prohlídce muzea jdeme vyhledat hrob Nikoly Šuhaje loupežníka, v okolí rostou výborné borůvky. Bus do Mukačeva jede druhý den brzy ráno, lenošíme na louce a s místními školáky, kterým neunikla naše přítomnost, hrajeme karty a necháme si zpívat místní písně.

 Hrob Nikoly Šuhaje loupežníka

 Bivak u Koločavy



28.6.2006
    Mukačevo je druhé největší město Zakarpatí, navštívit se vyplatí hrad Palanok, ležící asi 2km jižně od náměstí. Už jen utratit zbylých pár hřiven za rohlíky a předraženou šunku a linkou přes Polsko dojet 29.6. do Prahy.

 Mukačevo

 Hrad Palanok


    Jednou větou se dá tento výlet shrnout jako nejlevnější asijská dovolená. Evropa na Zakarpatí skutečně nesahá (i když geograficky samozřejmě ano), a tak je nutno i tuto oblast přijmout. Kraj plný kontrastů, autentických obyvatel v horských oblastech žijících po staletí stále stejným způsobem života, člověkem téměř nedotčené přírody, čas se na některých zdejších místech snad téměř zastavil. Mnoho zážitků, až nečekaně mnoho zážitků.


 Návrat na domovskou stránku