Probouzím se a zprvu unyle mžourám do stropu nad pohovkou. Posléze očima zahledám po oknu. Otvírám oči úplně. I přes silnou vrstvu vaty v uších slyším lahodný budíček - zvuk motoru Hirth při maximálních otáčkách. Uletěli mi ...! Nevadí. Kdo pozdě chodí (spát), sám sobě škodí, uklidňuji se a házím na sebe oděv. Chvátám na ranní hygienu. Zčerstva upaluji k zamčenému hangáru. Půl deváté. Cestou potkávám kolegu a oba mažeme znovu odsouvat těžká vrata hangáru, což vyžaduje určitou zkušenost, šikovnost i trochu síly.Ve dvou snadno tlačíme ven bílé dvoumotorové éro s červenými proužky, již natrénovanými manévry šibuji svoji Joru na prostranství zalité příjemně hřejícím sluncem, na čerstvý vzduch.

    Opatrně uklízíme běláska - hornoplošníka, který nyní opět zaujal své první místo hned za vraty. Zavíráme, zajišťujeme a zamykáme robustní stavení hangáru. Děkuji kolegovi, odchází snídat. Tradičně kašlu na snídani, nemám na ni ani pomyšlení. Mrknu na hodinky: ukazují krátce před devátou ranní. Za chvíli se odlepuji ze vzletové dráhy proti mírnému východnímu větříku o rychlosti tak do čtyř metrů za vteřinu. Zvolna nastoupávám výš a výš. Chvíli se, tak ze dvou set metrů nad terénem, kochám pohledem na objekt pěkného staršího osamělého kostela, tyčícího se nad okolí nedaleko letiště.

    Uvědomuji si, že letím vlastně na slet. Držím se srovnávací navigace a občas kompasu. Zanedlouho vidím tak šest kilometrů před a pode mnou travnatou plochu cílového letiště. Na 118,575MHz ohlašuji vlet do informační zóny a sestupuji do tří set metrů na okruh, kde se hlásím a zařazuji. Kloužu finále k přistávacímu téčku. Slyším upozornění, ať sedám radši za čtvrtinu plochy. Než dvě hlavní podvozková kola Jory pohladí trávu pod námi, spatřuji vskutku, že ubíhající terén pod érem je od prahu pár metrů do dráhy dost vlhký a zbrázděný nějakými rýhami. Sedám k téčku, které opravdu neleží u samého počátku dráhy. Oceňuji informaci, kterou bílý znak vytýčení a řídící letového provozu poskytli. Uvolňuji dráhu nula pět, roluji na stojánku, ukončuji radiokorespondenci. Po všech obvyklých důležitých úkonech vystupuji z éra, dle zvyku je zběžně prohlížím, stírám drobný hmyz s náběžek, dvoulisté dřevěné vrtule a ocasních ploch.

    Klidně kráčím shlédnout již přilétnuvší stroje, zdravím jejich odvážné piloty a majitele, podávám ruku pořadatelům akce. S díky přijímám lístek na občerstvení pro posádky letadel. Zatím stojánku zdobí jen kolem patnácti ér. Po dvou hodinách zvoní telefon: táta. "Přileť, počasí ti přeje, sejdeme se na Ramši." Za půl hodiny podrovnávám a dosedám na trávě Ramše, hovořím se dvěma aviatiky z Liberce, majiteli Moby Dicka, bílého jak čerstvě padlý sníh. V otevřeném hangáru vidím zeleno-bílého Foxe, který mne kdysi zasvětil jako první do počátků tajů, umění, krás i nástrah létání. Přijíždí rodina s tátovou matkou. Skvělá babička má zjevně radost ze života i z příletu vnučky. Byl jí devadesát jeden rok a žasnu nad její vitalitou a skvělou pamětí.

    Záhy přilétávají dva Stary (ing. Petr Bold z "Autoklubu Bohemia Asistance" a Petr Tomášek) a jeden Condor honosící se motorem Subaru a červeno-bílými proužky. Počínáme živé hovory na letecká témata.

    Čas však pádí: loučím se se všemi a startuji vstříc Podhoří u Ústí. Povívá slabý východní vítr tak jako ráno, což mi nyní velmi usnadňuje přelet. Nastoupávám přes vyvýšeniny, kopce a pahorkatiny snáze, využívajíc proudění na návětrných stranách těchto útvarů. Znatelně Joře při stoupání pomáhá výborně fungující termika.



    Pět kilometrů před cílovým letištěm se hlásím, avšak provoz není řízený. Bedlivě pozoruji čilý ruch pode mnou. Mírně stahuji plyn a klesám na okruh. Slyším čistě veškeré piloty, kteří se hlásí a zrovna oznamují momentální polohu na či nad místem sletu. Fungující radiostanice je bezva věc, člověk se cítí o poznání bezpečněji. Pamatuji si lety bez radiospojení a ty oproti dnešku považuji za lety skoro naslepo. Kolik nových a nových ultralajtů brázdí nebesa!

    Vidím téčko otočené oproti ránu opačně, tak se hlásím a sedám na dráhu v používání dva tři. Rozeznávám nově přilétnuvší letadla, opět se vítáme s většinou známých letců. Seznamuji se se všemi, které chci znát podle jména či éra.

    Slet v Podhoří skýtá pestrou podívanou. Návštěvníci chodí celý den mezi rozličnými stánky a atrakcemi. Vidíme pokusy o vzlétnutí nádherného horkovzdušného balónu a průlety mnoha typů letounů. Na to, že se zdejší slet ultralehkých letadel konal podruhé, těšil se sponzorství od mnoha významných institucí a společností (státních i soukromých) a též ze strany médií - vydavatelů novin, rádií.

    Třináctého až čtrnáctého května r. 2000 si u krásného města Ústí nad Labem o stavu českého svobodného ultralehkého letectví a létání tvoří obrázek noví lidé, kupují si pohledy a trička s leteckou tématikou, prohlíží si stánky výrobců, prodejců ultralehkých letadel a aviatické techniky. Přilétá L 200 - Morava a činí průlet. Již od rána zvukovou kulisu tvoří reprodukovaná i živá hudba. Panuje klidná, spokojená atmosféra. Přiletělo sem kolem padesáti ultralajtů. Věnuji pozornost všem strojům. Se zájmem okukuji motorizovaný závěsný kluzák opatřený dvoutaktním motorem Rotax 503 se dvěma karburátory, zdvojeným zapalováním a náletem pouhých třicet pět hodin. Pokračuji v chůzi a přemítám. Zákonitě se rok od roku naše letectví ubírá kupředu stále rychleji - dle přání zákazníka. A zájemce o moderní ultralehké letadlo není rozhodně žádná holá zadnice, přeje si vybavit éro pohodlím, nadstandardem. Počínaje zábleskovými majáky, reflektory, zástavnými GPS přístroji, usnadňujícím navigaci, až po záchranný systém, umělý horizont, odpovídač. Takto postupně roste hmotnost i hodnota letounu. Zvyšují se snahy výrobců a prodejců ultralightů vyhovět každému zákazníkovi. Tak se stále vyvíjejí rychlejší éra s lepší aerodynamikou, spolehlivějšími a výkonnějšími motory a doplňky do ér. Kupující předem ví, k jakému účelu aeroplán chce. Někdo na kroužení termiky, pak létá šťastný na Stratonu s Trabantem, někdo rád překonává delší vzdálenosti a cestuje, poznává svět za hranicemi Čech třeba i častěji, tak pořídí Eurostara, Koalu, Stara, Sovu či jiné. Někdo volí střední cestu, kompromis. Třeba s Lambádou, Corou, Jorou se dá výtečně cestovat i kroužit v termice. To je, mimochodem, případ mé maličkosti.

    Létáme, abychom poznali přírodní zákonitosti odehrávající se ve vzduchu, cvičíme si postřeh, relaxujeme a aktivně odpočíváme od fádního běhu každodenního života. Létajíc nejen na česká letiště (a co jich je!), poznáváme i spoustu nových, zajímavých a inteligentních lidí, shůry obdivujeme krásy světa. Obdivuji každého člověka, který aktivně provozuje sport či koníček, chová se přitom ohleduplně a slušně. Záleží na každém, zda se nechá osudem a vlastní neschopností vláčet nebo jej uvědoměle vede sám, jak si přeje.

    Zpět k leteckému dni a nádhernému letovému víkendu v Podhoří.V mysli filosofujíc, prohlížím několik pohledných dolnoplošníků Starů, celokovové Eurostary, Koaly, hornoplošníky Zenairy CH- 701 Kappa (jeden patří Láďovi Schumichrastovi z letiště u Chotěšova, druhý Františku Bohuslavovi z Býnovce u Děčína), dřevěné jednosice Mini-Maxy, fešáka žluťáska Pipera pana pilota Honzy Jungra, motorizovaného Blaníka L-13 osazeného motorem Hirth (na pylonu), Cory Allegro i Legato i jinak upravené, Jory, Foxe, Condory, Sluky, motorizované závěsné kluzáky, Stratony, Moby Dicky, Tukana, Lambadu, Sambu, Qualty a další.Někteří majitelé svá éra nabízí na prodej. Mezi nimi elegantní Cora FAR. Líbí se mi, ale jsem naprosto spokojená s Jorou, kterou trochu znám a provozuji přes rok k létání jedině pro radost, kondici, poznávání a aktivní odpočinek. Nyní ji průběžně kontroluji a sleduji ostražitě i zde (chodí tu tolik laiků a dětí ), směřuji kroky ke stylové letecké klubovně, kde zapadám do cvrkotu mezi občerstvující se kolegy.

    Přichází odpoledne, schyluje se k večeru. Většina letadel se rozlétá zpět ke svým hangárům. Loučím se s příjemnými lidmi a v pořadí tři pojíždím na vyčkávací stanoviště dráhy dva tři. Konečně éro přede mnou se odlepivší už točí první okruhovou zatáčku, a tak hlásím vstup na dráhu a vzlet.

    Zůstávám na frekvenci 118,575MHz až do příletu k domovskému letišti, stále slyším kolegy opouštějící okruh a informační zónu letiště Podhoří. V pohodě přistávám. Vím, že se sem opět zanedlouho zaletím ráda podívat na návštěvu podzimního sletu ultralehkých letadel. Tak za několik měsíců. Upřímně Vám všem přeji: kolik startů, tolik šťastných přistání.