Pod pojmem " Australské podmínky" si letecká veřejnost většinou představí ono bájné počasí z říše fantazie se základnou hodně přes tři tisíce, nekonečnými řadami mraků za horizonty a stoupáky o síle a rychlosti, jíž se bojí běžná klapková vária. Ano, tak se to počasí občas u protinožců povede a potom rekordy jen padají. Nicméně Australský kontinent nabízí i mnohem neobvyklejší způsoby bezmotorového létání, takové, jaké se nevyskytují nikde jinde na světě.

    O prvním se zmíním jen krátce, abych měl možnost se k němu vrátit samostatným článkem. Tento fenomén se nazývá "Morning Glory" a je pohybující se "vlnou," která vzniká nad Yorským poloostrovem na severu Austrálie tak, že mořské brízy z obou stran poloostrova při vzájemném střetu vytvoří tlakovou vlnu a ta v časných ranních hodinách postupuje do vnitrozemí. Primární vlna dává možnost několikahodinového letu na náběžné hraně vlnového mraku, než zeslábne a rozplyne se v kontinentální vzduchové mase v dopoledních hodinách. Praktické využití tohoto jevu bylo prokázáno při dvou expedicích australských rogalistů do severních teritorií a samotné lety byly popsány aktéry jako něco, co se zažije jednou za život.

    Dalším z míst, kde létání doslova bere dech, jsou právě Nullarborské útesy. Ty se nachází na jižním pobřeží kontinentu asi v polovině cesty mezi městy Adelaide a Perth, pouhých 2 700 km a 30 hodin řízení ze Sydney. Vlny Velkého Australského zálivu zde doslova ulámaly kontinentální kru tak, že přímo na pobřeží vznikly kolmé přes 200 km dlouhé útesy s převýšením 30 až 95 metrů nad hladinu moře. Svahovat třicetimetrové útesy, to asi nezní příliš přesvědčivě. Nicméně když se do nich opře pořádná "osmička" mořského vzduchu, tak výsledný svahový proud je už celkem bezpečně využitelný bez velkého rizika spadnutí. Svahování nižších partií útesů vyžaduje ale občas poněkud pevnější nervy, poněvadž hladina oceánu vypadá z těch 50 m letové výšky už až moc blízko. Kolmé útesy navíc končí přímo v moři, což snižuje šanci na nouzové přistání pod nimi takřka na nulu a nejbezpečnější variantou se mi jevila v tomto případě vodní hladina. Aby nebylo dost strašení, tak dlužno poznamenat, že zdejší pobřežní šelf je ideálním místem pro rozmnožování velryb a jejich přirozených nepřátel, nebezpečného druhu žraloků zvaných "white pointers".

    To vše jsme ale zpočátku nevěděli a s lehkým srdcem jsme na počátku ledna opustili Sydney na Expedici Eucla, na hon světových rekordů na návratových tratích v kategoriích všeobecné, ženské i na tandemu. Ono množné číslo zahrnuje kromě mé osoby ještě řidiče Australana Jeda Gilmoura, oficiálního svědka FAI, a irskou pilotku Nikki Hamilton, mého co-pilota na tandemové rekordy. Po dvou dnech nepřetržitého řízení jsme objevili osadu Eucla na hranici mezi Západní a Jižní Austrálií. Ta čítala celkem asi 40 přechodných obyvatel včetně meteorologa, doktorky, dvou záchranářů a čtyř policistů. Se všemi jmenovanými jsme se seznámili předposlední den více, než bych očekával, ale o tom až později. Eucla leží v poušti, nejbližší civilizaci představují benzínové pumpy na dálnici vzdálené přes 200 km. Osamělost tohoto kousku světa podtrhuje i skutečnost, že osada má své vlastní časové pásmo, světový čas plus 8 h 45 min. Byla založena asi před sto lety jako přepřahací a telegrafní stanice a svůj populační boom už má definitivně za sebou.

    Následující den po příjezdu jsme se věnovali vyhledáváním možných otočných bodů na pobřeží, z nich některé byly tvořeny třeba jen hromadou kamení. Nic výraznějšího kromě pouště, písku a bodláků tam ale nebylo.

    První den D přišel 9. Ledna po přechodu zbytku studené fronty, kdy isobary stočily směr větru žádaným směrem, tj. z JJV 8m/s a tedy " přímo na komoru". Krátce po poledni jsme odstartovali s Nikki každý na svém bezstožárovém Moyesu CSX s tím, že já povedu Nikki na jejím pokusu o rychlost na stovce s návratem a zároveň pokusu o vzdálenostní návrat o délce 134 km. První seznámení bylo úchvatné. Vlevo červená poušť táhnoucí se 3000 km až k Darwinu, vpravo blankytně modrý oceán s protějším břehem zvaným Antarktida, pod námi kolmé útesy, bičované větrem. Nejsilnějším dojmem byl pocit rychlosti, v některých pasážích jsme docilovali až stovku vůči zemi. Za startovní páskou trať příjemně rychle ubíhala a po hodině jsme dosáhli otočného bodu. Cesta zpátky se nám povedla o chlup rychleji vzhledem ke komponentu větru do zad a Nikki tímto jedním letem překonala dva světové rekordy, ve vzdálenosti s návratem výkonem 134 km a v rychlosti na stovce svými 54 km/h.

    Po přistání a nezbytných formalitách jsem rychle vyplnil svou deklaraci na stovku a po půl páté odstartoval, abych po nastoupání do 170 m výšky nad mořskou hladinu vyrazil na trať. Již od počátku jsem musel "tlačit na pilu," aby se mi podařilo překonat rok starý rekord Australana Rowana Holtcampa, též z Eucly a o hodnotě 64 km/h. Turistické tempo z předchozího letu s Nikki jsem vystřídal kopírováním hrany útesu ve vzdálenosti asi jednoho rozpětí éra a se speedbarem u mých kolen. Výsledný dojem bral dech, alespoň tedy mě, protože takhle rychle jsem na trati ještě nikdy neletěl. Rovně asi osmdesátkou vůči skalám, mezi 95 až 105 m výšky nad bouřícím mořem jsem se rychle blížil k otočnému bodu a po nezbytných snímcích rychle otočit a zpátky.

    Jestli jsem si na cestě k otočce myslel, že rychleji to už nejde, tak to jsem se rychle přesvědčil o svém omylu. Trocha větru v zádech zvýšila mou rychlost podél útesů zpátky takřka na stovku a 52 km dlouhé rameno zpět jsem zvládnul za 35 min, což znamenalo překonání Rowanova rekordu a ustavení nového výkonem 75.72 km/h.

    Po přistání a opětném papírování jsme oslavili oba lety v jediné místní restauraci a pak začali plánovat "lepší zítřky".

    Isobary nám vydržely až do následujícího rána, takže jsem byl krátce po dvanácté opět na startu, tentokrát na úlohu s návratem o délce 205 km. Průběh letu byl velice podobný tomu předchozímu, pouze pasáž úlohy posledních 10 km před a po otočce přinesla mírné zpomalení letu vzhledem k tomu, že výška útesů zde klesla asi na pouhých 60 metrů a můj pud sebezáchovy mi poručil zpomalit a nabrat extra 20 výškových metrů kvůli možnému přistání. Po cestě zpět jsem si opět vychutnal hypersonické rychlosti a po 2 hodinách 49 minutách jsem byl zpět nad cílovou páskou, což dalo průměrnou rychlost 73,06 km/h. Rowanův předchozí rekord se mi tak podařilo překonat o pohodlných 21 km/h a oba výkony jsou nejvyššími rychlostmi na návratových tratích s rogalem vůbec.

    O čtyři dny později přišel opět tolik očekávaný "jihovýchod," nicméně Nullarborslé útesy tentokrát vycenily zuby. Nikki se nechytila po startu na její dvoustovku a místo návratu nad část pobřeží s přistávacími plochami zazmatkovala, vyklesla na mořskou hladinu a pak jakýmsi zázrakem objevila kamenné suťovisko velikosti běžného obýváku, na kterém se jí bez zranění podařilo přistát. Já jsem s ní ale ztratil rádiové spojení a po několika marných pokusech ji nalézt jsem v očekávání nejhoršího aktivoval záchranářský tým v Eucle. Ti spustili akci hodnou zfilmování ve stejnojmenném televizním seriálu, aby pak dvoumotorovým Piperem objevili Nikki zdravou a netknutou. Problém nastal, jak dostat Irku zpět mezi lidi, neboť nejbližší vrtulník se nadcházel přes tisíc kilometrů daleko. Nakonec to vyřešili slaňováním z toho 95 m vysokého útesu s převisem. Vytáhnout Nikki s rogalem trvalo celému týmu asi 12 lidí do pozdních odpoledních hodin a musím poznamenat, že dva ze záchranářů, ti co kurs slaňování zřejmě absolvovali ještě na policejní akademii evidentně před delší dobou, podali životní výkon, aby zachránili především sami sebe z hladomorny 95 metrů pod koncem civilizace.

    Záchranáři si podařenou akci pochvalovali, protože to byla první záchrana člověka z úpatí útesů, která také obhájila nutnost existence jejich týmu v Eucle. Ten Piper, který objevil Nikki, totiž patřil ke skupině úředníků, kteří přiletěli do Eucly tentýž den jednat o zbytečnosti tohoto týmu. Ke všem ostatním nehodám na útesech volali v minulosti pouze pohřební službu, nikoliv záchranáře. Nikki drží při tomto úhlu pohledu nepochybně primát.

    Prožité události ovlivnily naše rozhodnutí vrátit se příští den zpět do Sydney a nepokoušet více Štěstěnu.

    Přesto bych se chtěl na Nullarborské útesy vrátit, jednak proto, že unikátnost terénu umožňuje překonat rychlost na třístovce a také vytvořit absolutní rekord na vzdálenost s návratem, ležící přes 400 km. Lze zde také překonat či utvořit celkem 5 rekordů na tandemu a pro pilotky samozřejmě podobný počet rekordů v ženské kategorii. Vyžaduje to ale připravenost v mnoha směrech, protože pokus o rekord se může lehce změnit v boj o holý život.

    Na druhou stranu dojmy z hypersonických rychlostí podél hran skal a létání nad mořem, pocity nekonečnosti prostorů na rozhraní pouště a oceánu a vzdálenosti od lidí a civilizace, kdy jedinou společností jsou hejna delfínu, tuleňů či žraloci, to vše mě táhne vrátit se jednou zpět na útesy Nullarboru.