V průběhu pobytu tak pravidelně vyrážíme ohledávat nové terény. Někdy je z toho "jen" turistika ošizená opět jízdou autem až do míst, kde zůstává vždy všudypřítomným německým turistům rozum stát, jak se tam ten malý Peugeot mohl dostat. Postupně nacházíme tři nová startoviště: Birigoyo 1650m (WNW), Birigoyo 1750m (NE) a El Gallo 1330m (WNW). Obě vyšší startoviště jsou sice v mraku, ale dosažení těchto míst je pro nás, líné Draky, přesto zážitkem! El Gallo sice není v mraku, ale zato je v dosti silném rotorovém proudění, které má na svědomí východní vítr převalující se přes hlavní ostrovní hřeben, od kterého jsme jen kousek. Cestou zpět sbíráme jedlé kaštany a přesouváme se na ještě nižší start, Los Campananos (900m), které jsme předevčírem pořádně nevychutnali kvůli oblačnosti. Tentokrát nás "zvony" nezklamaly a připravily nám nádherné zážitky z bezproblémového startu a klidného letu včetně nezbytného závěrečného vození se na hřebenu nad Puerto Naos. Místní tandemista Javier je z nás nadšen a ukazuje nám na mapě další tajnou (protože oficiálně neuváděnou) startovačku - Montaňa Negro s převýšením údajně 1400m! Tak to musíme mít! Kromě toho haní startoviště El Time jako téměř nepoužitelné a hovoří o náhradním startu v této lokalitě - Torre del Time.

Montaňa Negro - peklo a ráj
    Podruhé během této expedice je usilováno o vážnou poruchu mého psychického vývoje. Vstáváme v sedm hodin! Po snídani vyrážíme zdolat nový terén - Montaňa Negro, tedy Černá hora. Pouhých 30 minut autem a ze 700m se ocitáme v 1300m nadmořské výšky. Auto necháváme stát a dál už musíme pěšky. Po hodině ostré chůze s batohy na zádech jsme v 1750m na vrcholku Montaňa Negro. Je před desátou hodinou dopolední, vzduch je jiskřivě čistý, absolutně čistá obloha a obrovský rozhled na všechny strany - tak to je zážitek! Začínám pomalu odpouštět oběma svým společníkům, že mě vzbudili tak brzy. Přímo pod námi v předpokládaném směru letu zívá kráter jako hrom, takže v bázni a úctě slézáme o sto metrů níže na jeho přední okraj.

    Po příchodu na místo určeného startoviště jsem se těžce zpotil: pod našima nohama se zjevila propast padající kolmo dolů snad celých 1630m, které toto místo vykazuje na našich výškoměrech. Terén pro přípravu padáku a případný rozběh je všechno možné, jen ne obvyklým startovištěm. Velmi prudce skloněná plošina o délce sotva patnáct metrů tvořená velmi nestabilním lávovým suťoviskem. Plošina končí dvěma asi dvoumetrovými borovicemi, mezi kterými je přesně prostor pro jeden padák a ještě zbude na každé straně místo pro opotřebovanější žiletku. Když jsem si chystal éro, bil jsem sebou každou chvíli o zem, protože udržet se na tom suťovisku by byl úctyhodný výkon i pro horskou kozu!

    Ještě asi dvacet minut oba s Petrem váháme a ptáme se sami sebe: "Proboha, co tady děláme? Copak jsme opravdu takoví magoři?" Asi jsme, protože najednou stojím plně připravený a zapnutý čelem k propasti a čekám na nejvhodnější okamžik. Za mnou stojí Petr s Radkou a drží mi náběžku. Petr napětím nedýchá, Radka má pevně sevřená víčka, já něco úplně jiného. Start! Napínám šňůry a cítím potřebnou stabilitu - naštěstí, protože teď se dá už jen letět, na korekce či zrušení startu není místo a ani pomyšlení! Těsně míjím obě borovice, které mi zklamaně mávají svým dlouhým jehličím na cestu. Uááááá! Adrenalín stříká všude kolem, pocit uvolnění a bůhví čeho ještě je dokonalý. Let probíhá naprosto klidně, ještě pro jistotu nadlétávám hodně dopředu, abych nebyl moc v závětří hřbetů, které ode mě vpravo vybíhají z hřebene, ze kterého jsem právě odstartoval. Otáčím se a sleduji Petra, kterému nezbývá, než mě následovat. Start rychle mizí nade mnou a za mnou, za chvíli nejsem schopen rozeznat detaily, protože je zastíněný, kdežto já už jsem v plném slunečním světle. S pocitem krále oblohy se pyšně rozhlížím po fascinující scenérii hor, pobřeží a oceánu pode mnou. Věřím, že přesně takhle to bylo pro nás nachystáno, abychom téměř na závěr našeho pobytu zažili tento neopakovatelný zážitek.



    Zdá se mi, že letím celou věčnost, tak se vytrhuji ze stavu blaženosti a věnuji se trochu letu a dění na startu. S překvapením zjišťuji, že za tu chvíli, co jsem odletěl, se vytvořila v úrovni Montaňa Negro oblačnost a tak začínám mít obavy, zda vůbec Petr stihnul odstartovat. Dokonale jsme si tímto ověřili, že na ostrově La Palma lze použít tato vyšší startoviště jen k dopoledním nebo popř. ranním sletům. Už kolem desáté (a někdy i dříve) začne kolem 1000m nadmořské výšky kondenzovat všudypřítomná oceánská vlhkost a výše položené starty se ukryjí do mraků nebo nad ně. Rádiem si ověřuji, že Petr v pořádku odstartoval a teď kličkuje mezi tvořícími se oblaky. Můj klidný let pokračuje až nad startoviště Los Campananos (900m), nad kterým ale mám ještě více než dvě stovky. Zde potkávám první náznak termiky, vário nesměle zapípalo. Kroužím nad tímto místem a nad blízkým Jedey (startoviště 600m) a čekám na Petra. Konečně ho vidím, jak vypadává z mraku za mnou a proti mně má dobrých třista navíc. Přesouváme se nad Puerto Naos, kde je zjevná termická aktivita. Vytáčíme a zase hnijeme bok po boku až do zblbnutí. Pak dobrovolně sedáme udření a plní dojmů po více než hodině letu. Javier nepokrytě dává najevo svůj obdiv a je vidět, že jsme u něj opět stoupli v ceně. Pak následují piva, Němci (ty jsme nekonzumovali, ale diskutovali s nimi o lítání) a pláž. Jako samozvaný místní znalec prohlašuji už ve 13 hodin, že pro dnešek je s termikou konec (jak jinak, když už toho máme pro dnešek my dva dost, že?).

    Javier vytahuje obočí, ale pamětliv našich dosavadních výkonů rychle bere nahoru svého německého zákazníka, aby ještě něco vydělal. Vždyť ti dva šamani z východu jsou schopni všeho. Jako z udělání se skutečně obloha zcela zatahuje stratokumuly a je po termice. Navíc se z oceánu od západu začíná blížit ocelově šedá hradba s deštěm. Od tohoto okamžiku se nás všichni začínají ptát, jak bude zítra a jak za měsíc. Některé slabší povahy nám dokonce začaly nosit obětní dary. Němci předvádějí několik nezodpovědných ukázek sebevražedných pokusů (létání před bouřkou). Z Puerto Naos nás vyhání silný déšť a nárazový vítr. Konstatujeme další z mnoha kontrastů ostrova - skvostné ráno a skokem mizerné odpoledne a večer. Ale to nám nemůže vzít dobrou náladu a skvělý dojem z dnešního polétání i z celé expedice!

Několik reálií - ten ostrov za to stojí !
    Jeden z dalších zajímavých kontrastů ostrova tvoří všudypřítomná láva a sopečný popel a vedle toho překvapivě svěží vegetace. Po každém koupání v moři si odnášíme i přes použití sprchy na pláži kila černého písku, kterého se postupně zbavujeme ještě dlouho po příjezdu domů. Tentýž materiál se stal také nezbytnou výplní komor našich padáků, takže až při zimním létání zbude pod našimi padáky na sněhu černý poprašek, nemusí jít nutně o znaky znečištění ovzduší v české kotlině! Na druhou stranu ovšem stačí vytočit pár desítek metrů nad start a očím se přímo nabízí uklidňující pohled na poměrně časé zelené plochy. V severní části ostrova pak nacházíme zcela odlišný ráz krajiny: výrazně členitý terén, bujná vegetace s převládajícím borovicovým porostem, vlhko, všudypřítomné banánové plantáže. U umělé vodní nádrže Enbalse de la Laguna v severovýchodní části ostrova nacházíme sympatický camp za skutečně lidové ceny. My v domečku ve Fuencaliente (Los Canarios) si rozhodně taky nemůžeme stěžovat - 4500 peset za dvoulůžkový pokoj na den je na místní poměry super cena. Ale 750 peset za stan na den (a dvojnásobek v sobotu a neděli) bez jakýchkoliv dalších poplatků může být pro řadu českých padáčkářů velkým lákadlem. Chtělo by to jen nalézt camp v jiné části ostrova, protože tady by si zřejmě obyvatelé užili hodně vody a chladu.

    Samostatnou kapitolou je Winston, majitel našeho domečku. Neustále nás něčím překvapuje. Jednou tak pro nás zastavuje projíždějící auto s nákladem ryb a my nakupujeme tuňáka velkého jako sele! Na základě Winstonových rad připravujeme maso na večer. Je to úplný obřad a během této docela zajímavé práce dostáváme další spoustu rad ohledně jídla zde na ostrově: jak připravit pikantní omáčku mojo verde; jak si říci v banánové plantáži o zralý trs banánů (farmáři totiž nikdy nenechají banány dozrát a expedují je ještě nejedlé, protože zelené); že ty chlupaté potvory, co se válejí všude kolem cesty a vypadají jako malé kaštany, jsou skutečně kaštany, ale jedlé a je třeba je nechat nařízlé přes noc ve slané vodě a pak opéct ve žhavém popelu. Pít se má ke kaštanům červené víno, protože po smíchání s pivem to člověka nafoukne jako vzducholoď. Po další ochutnávce naší slivovice (zdaleka ne první) prozradil Winston místní tajemství: v každé hospodě je k mání místní doma pálená kořalka tierra, která se oficiálně prodávat nesmí, ale všichni o ní vědí a na požádání je vždy pod pultem k dispozici. Svou přednášku o místních kulinářských zvycích končí zvoláním: "Vyserte se na lítání a pojďte chlastat!"



    A tak rožníme tuňáka, pijeme místní bílé víno teneguiya a vedeme řeči o životě. Ani nám nevadí, že je to vůbec první den zde na Kanárech, kdy nelétáme. Témata hovoru jsou opravdu pestrá: např. místní voda. Je jí na kanárské poměry dost, ale přesto si obyvatelé komplikují život při budování jejího rozvodu. Místo aby si dohromady pořídili společný sběrač, vede každý samostatně z hor vlastní trubkou tu svoji vodu, takže místy vypadají svahy a skaliska jako skladiště železářství - všude se v divokých úhlech křižují přes sebe úzké vodovodní trubky, někdy i ve svazcích po pěti až deseti vedle sebe. Obyvatelé La Palmy rozeznávají tři druhy sladké vody: obecní (tu nikdo nechce pít, protože je pochopitelně chlórovaná), vlastní (dešťová jímaná téměř v každém obydlí do někdy skutečně obrovských nádrží) a privátní (sváděná z vyšších poloh jen pro vlastníky akcií, tedy majitele pramenišť). Když jde pak člověk do hospody, musí vědět, která má napojení na tuto privátní vodu a tam pak si lze dát skutečně dobrou kávu… Probírá se i rozdílná mentalita jižních a severních národů; vliv vzdělání na svobodu člověka; víra v osud v kontrastu se schopností lidí ovlivňovat svůj vlastní život; naivita představitelů Evropské unie, která dotuje na La Palma projekty, které nikdo z místních nechce; přístup obyvatel La Palmy k práci a povinnostem a mnoho jiných témat. Winston se opravdu ukazuje jako volnomyšlenkář a nekonformní člověk a dokáže i zkušenému člověku natočit zrcadlo nahlížení na svět pod zcela nečekaným úhlem. Vydržíme takto povídat a popíjet až do večera. Ochutnáváme zdejší typické sladké sušenky z mandlí. Den potom končíme v dalším z místních barů bůhví kolikátou už lahví vína, tentokrát opět červeného.

Adios, la isla bonita !
    Co dodat? Vzhledem k tomu, že nás na závěr našeho pobytu "dorazil" José, tedy majitel autopůjčovny neuvěřitelně nízkou cenou za pronájem auta (považte: v přepočtu na hlavu a den necelých 150,- Kč!), nenacházím byť jediný detail, který by mohl pokazit celkový dojem z této expedice. Nezbývá, než přát všem ostatním co nejvíce podobných zážitků! Já si dám určitě repete!