Zatímco balíme tábořiště, přichází na start skupinka rogalistů. Není divu, v takhle krásný den. Zpráva, kterou přinášejí, ale moc krásná není: na Kovk se přesouvá z Krvavce dnešní kolo Mistrovství Slovenie v závěsném létání. Během hodinky se dostaví šedesátka závodníků. Mohli bychom do té doby laskavě odstartovat? To nás povzbudí k ještě horlivějšímu balení stanů a vybalování padáků. Stejně to ale nestíháme.



    V 11 hodin už je start plný. Rogala rozložená křídlo na křídle nedávají moc prostoru ke startu. Jen na hraně zůstalo pár metrů místa, kde si člověk může stoupnout do kamenného suťoviště a odstartovat. Naštěstí už přes hranu proudí ohřátý vzduch, takže start z místa není problém. Odstartuje Štěpíno a Sqert.



    Maxadan při startu dramaticky zamává padákem a složí ho na nejbližší rogalo, aby přihlížejícím rogalistům naznačil, že když nám nenechali místo na start, tak by jim taky mohl pošlapat jejich miláčky. Potom se ale slituje nad laminátovými ptáky a odlétá za ostatními směrem k západním svahům sbírat výšku na přeskok.

    Startuju jako poslední a neodolám, abych se hned po startu dvěma zatáčkami nezvedl nad start a neprohlídnul si to laminátové hnízdo z ptačí perspektivy. Šedesátka rogal na ploše 30x20 metrů, to je fakt solidní pohled. A potom už se podél hrany přesouvám na západní stranu hřebene směrem k přeskoku na Lijak. Cestou prolétám stoupáky 1-2 metry. Zkušenost říká, že podél hrany vcelku nemá cenu točit. Stačí letět pořád rovně, nahřáté skály se už postarají o to, aby člověk neztrácel výšku. Přesto neodolám, když naletím třímetrový stoupák a začnu točit. Zatímco vytáčím asi půl kilometru výšky, sleduju, že kluci mají docela problémy. Západní strana je asi ještě málo nasvícená a nedaří se tam pozvedat. Sqert a Štěpíno se vracejí na jižní stranu a hlasitě celou situaci komentují do vysílaček. Nedaří se jim ale najít nic, dokonce i zbytek "mého" stoupáku už je pryč. Že by to dneska vyjímečně nebylo na hraně všude?

    Nad hlavou se mi mezitím vytvoří pěkný kumulek a vzápětí přestane fungovat. No nic, půl kilometru výšky jsem získal, teď je čas najít nový výtah. Zamířím nad západní svahy k místu, odkud by měl začínat přeskok, ale nacházím totéž co ostatní: nic. Ztratím většinu ze získaných 500 metrů, než uvěřím, že tady opravdu nic nenajdu. Maxadan se drží ve výšce hřebene, Sqert se Štěpínem už jsou asi 50-100 metrů pod hranou a jejich slova ve vysílačkách začínají být nepublikovatelná.

    Pár metrů nad hranou se vracím k místu, kde jsem před chvílí nalezl stoupák a očima pátrám po korunách stromů. Klid, klid, nikde nic, .... a hele, pročpak na mě támhle ty stromy mávají? Nacházím dvoumetr, který nad hranou po ustředění zesiluje až skoro na čtyři. No to si nechám líbit. Zatímco točím a snažím se ignorovat občasné pleskání vnějšího ucha, sleduju Sqerta, který se snaží zachytit pode mnou. Marně. Zdá se, že stoupáky se plazí těsně po sluncem rozpálených skalách. Zatímco nad hranou není problém se chytit, pod její úrovní máte prostě smůlu.



    Dotáčím základnu ve dvou kilometrech a kochám se tím, jak se mi rozmazává horizont v oparu mraku, který mi tuhle výšku nadělil. Ve speedu mířím k sousednímu mraku, ale vário pořád pípá metr a půl nahoru. Pohádka. Vím, že se mnou nikdo netočil, že nehrozí nebezpečí srážky, ale stejně raději klapu uši když zjistím, že už se rozmazává i krajina pode mnou. Nemám kompas a bez něj by bloudění v mraku mohlo být až příliš napínavé. Zdá se, že budu po návratu muset trochu investovat do výbavy. Ve vysílačce slyším Štěpína a krátce po něm i Sqerta hlásit, že se jim práší od bot a že jdou stopovat na start. To je prostě pech.

    Opřený ve speedu skáču na nedaleký mrak, který už má pěkně temnou základnu. Copak mě tam asi čeká? Cestou se kochám sledováním okolí. Na severu jsou vidět stěny hor kolem Triglavu. V naprosto čistém vzduchu se zdají být na dosah ruky. Idylka. Škoda, že nemám foťák. Pode mnou startují rogala na svou soutěžní trasu. Desítky laminátových ptáků krouží před kopcem. Království za foťák! Na západě Maxadan točí pěkné bidlo a vzápětí se vydává na přeskok. Hodně štěstí, vypadá to, že se ti to povede, chlape! Vzápětí už ale musím věnovat pozornost svému Létajícímu Koberci, který se mi začíná nad hlavou neposlušně vrtět. Pod černým mrakem je sice široký stoupák, ale k mému překvapení slušně rozbitý. Místy čtyřmetr nahoru, místy dvoumetr dolů. Dotočím 1900 a pak rychle mizím. Mraky s bílou základnou mám raději.

    Skáču na další menší mráčky směrem do údolí, protože dál po hřebeni žádné nejsou. Mraky z údolí mají základnu jen v 1700 a poměrně rychle se rozpadají.

    Přemýšlím proč, než si všimnu, že temný mrak, od kterého jsem utekl, ještě více potemněl. Odsává vzduch z celého údolí a tlumí stoupáky ve svém okolí. Teď z boku je vidět, že má na výšku dost přes dva kilometry. Pod ním se točí roj ptáků rogálů a rychle se blíží k základně. Odtamtud se vydávají na přeskok na Nanos - opačným směrem než my. Zbabělci. Letět v tomhle počasí na Nanos je plýtvání termikou. Tam se dá skákat z mnohem menší výšky. Lijak je ta správná výzva.

    To mě přivádí k úvaze o dalším cíli mého poletování. Vozit se pod mraky je krása, ale tohle krásné počasí bych měl přece pořádně využít. V životě jsem pořádný přelet neletěl, ale dnes je ten den. Svůj dnešní let si musím ještě dlouho pamatovat. Údolí se stejně začíná dekovat souvislou vrstvou termických mraků, dá se čekat, že nejbližší půlhodinka bude slabší. Nejsem v ideální poloze - ještě asi kilometr bych se mohl před přeskokem posunout šikmo po hřebeni a zkrátit tak přeskok o pár set metrů. Ale tam zrovna není žádný mrak, který by ukazoval, že bych tam mohl nějakou výšku dobrat. Jsem nad údolím, mám 1700 a těsně pod základnama slabších mraků si držím konstantní výšku. To by mohlo dát. Otáčím k západu.

    Na začátku se ještě držím pod slabšími mraky a opadání nepřesahuje 0,5 metru za sekundu. Když vyletím zpod mraků, vzroste opadání na 1,3. Šlápnout? Nešlápnout? V bezvětří, když mi nejde o rychlost, ale jen o doletění, to asi nemá cenu. Vzdálenost se zmenšuje jen pomalu a brnká mi na nervy. Když se opadání zvedne na 1,5, dojde mi trpělivost. Našlapuju speed nejprve napůl, posléze naplno. Teprve když o pět minut později vzroste opadání o další metr, uvědomuju si, že jsem unáhleným použitím speedu zbytečně vyplýtval cennou výšku. V bezvětří u mého áčkového křídla bych při opadání 1,5 asi měl lepší klouzák. Škoda, teď už to nenapravím. Snad to ještě dá.

    Jak se přeskok blíží ke konci, začínám tušit problémy. Opadání roste téměř s každým metrem. Jak to, zatraceně? Na návrat už je pozdě. Musím přeskok dokončit a chytit se po něm. Za cíl si vybírám pěkně nasvícené skalní suťoviště, které v paprscích poledního slunce musí být rozpálené jako samo peklo. Snažím se nevnímat soustavné bučení vária a už se těším, až začne zase pípat. Dorážím k lomu kousek pod horní hranou a uvolňuju speed v očekávání krásného stoupáku. Místo něj nacházím jen třímetrový klesák. Stromy nad horní hranou lomu se vlní v termických poryvech, ale pod hranou je jen klesák. V tu chvíli si vzpomínám na kluky, kteří se ráno marně snažili zachytit vedle skalních stěn, zatímco nad skalami byl termiky dostatek. Stoupáky se plazí po stěnách a nedávají šanci se zachytit.

    Není času nazbyt, otáčím od lomu směrem k nedaleké louce na přistání. Je tak akorát na dokluz s minimální rezervou. Klesák zesiluje na 3,5. Hjůstne, máme problém. Uvědomuju si, že bych měl zahlásit do vysílačky svou polohu, kdyby něco ... ale už není čas. Koruny stromů se blíží příliš rychle. Při vzpomínce na Pavla, který před týdnem spadl mezi dva stromy a dopadl po zádech až na zem, si rychle vybírám košatou korunu a otáčím k ní.

    Větve. Rychle se jedné zachytím a slyším Skytex šustit okolo. Potom klid.

    Párkrát se zhluboka nadechnu a zkoumám situaci. Visím na větvi asi 7 metrů nad zemí. Větev je pod mou váhou skloněná kolmo k zemi a pomalu po ní začínám klouzat dolů. Létající Koberec je rozložený ve větvích nade mnou. Mohl by mě udržet, kdybych sklouznul. Nebo taky nemusel. Vybírám si sousední větev a v zoufalství se na ni přesouvám pohybem téměř akrobatickým. Drží. Fajn. Vypínám karabiny a napůl slézám napůl seskakuju na zem. Chvíli se snažím vysílačkou ozvat na start, než si všimnu, že jí chybí akupack. Leží na zemi, asi upadl při nárazu. Dá se přidělat zpátky, vysílačka vysílá, ale stejně mě nikdo neslyší.



    Tak fajn, jsem celý, nezraněný, na zemi uprostřed lesa. Jediné, co mi chybí, je můj Létající koberec, který se houpe v koruně stromu nějakých 10-15 metrů nade mnou. Znovu se vydrápu do větví a snažím se dosáhnout na visící popruhy. Praskavý zvuk pode mnou mi naznačí, že tudy cesta nevede. Bude to chtít pilu. Pomoc by taky nebyla na škodu.

    S poloprázdným batohem na zádech vyrážím do údolí a cestou uvažuju, kde jsem udělal chybu. Vlastně chyby. Uspěchal jsem to. Snažil jsem se přeskočit ze špatného místa, místo abych se posunul ještě kus po hřebeni a zkrátil tak délku přeskoku. Unáhlil jsem se s použitím speedu v době, kdy jsem ještě nebyl v klesáku. V panujícím téměř bezvětří bych v té chvíli měl bez speedu lepší klouzák. Nechal jsem si příliš malou rezervu na přistání. Zaslepený přeletem jsem si byl jistý, že u skal něco najdu. Chybama se člověk učí.

    Ve výšce vidím Maxadana, jak se vrací z Lijaku a přeskakuje zpátky na Kovk. Vysílačkou se konečně spojím s klukama, kteří mi vyrážejí na pomoc. Ve výbavě máme lano i sedák. Jediné, co chybí, je dost veliká pila. Sqert, který už má ze svých mnoha předchozích stromových přistání slušně natrénováno, vyběhne na hladký strom jako veverka a jme se pilkou z kapesního nožíku odřezávat větve.



    Během půlhodiny je můj Létající Koberec opět na zemi a není na něm vidět žádné poškození. Jsem rád, že jsem to všechno přežil beze ztrát. Sqert je rád, že konečně on sundává někoho jiného a ne někdo jeho, jak je zvyklý. Maxadan je rád, že otočil Lijak a zpátky. A všichni se strašně těšíme domů na horkou sprchu.